TGM Světová revoluce 2: Protirakouská nálada

Byl jsem rozhodnut, a nadobro: oposice proti Rakousku se musila stát opravdovou, doopravdy, na život a na smrt – k tomu nutila světová situace.

Šlo jen o to, jak do toho, jakou taktikou; doma revoluce branná, ba ani radikální oposice, o tom jsem se přesvědčil brzy, nebyla možná; nějaký ten puč se snad dal zosnovat, ale k tomu bych se byl nepropůjčil. Možná, že ve Vídni, a zejména Friedrich, by si toho byli přáli. Podle situace, svědomitě odhadované, musili jsme za hranice a tam organizovat svůj boj proti Rakousku.

Hledal jsem předně spojení s přáteli v zemích Dohody ještě z Prahy, a k tomu se mi nahodil pan Voska, který před válkou přijel na návštěvu do Čech. Znal jsem ho z Ameriky. Zabezpečiv si jeho mlčenlivost, jednal jsem s ním napřed o tom, aby krajané v Americe sebrali větší fond, jímž bychom u nás doma pomáhali obětem rakouské persekuce. Z tohoto jednání jsem přešel k jednání politickému. Jako občan neutrální Ameriky měl pan Voska přístup do všech válčících zemí; požádal jsem ho proto, aby cestu domů vykonal přes Anglii a v Londýně odevzdal mým přátelům zprávy a dopisy. Pan Voska přivodil a odebral se koncem srpna přes Anglii do Ameriky. Aby věc nebyla nápadná, jelo s ním několik krajanů. Poslal jsem ovšem zprávy ústní, aby se psalo co nejméně; písemně podány hlavně číslice a stručné záznamy k posílení paměti. Zprávy byly o persekucích, zejména také o persekuci jihoslovanských vůdců, hlavně pak o finančním stavu Rakouska-Uherska, a konečně zprávy vojenské. Byly odevzdány hned po příchodu do Londýna, dne 2. září 1914, Mr H. W. Steedovi, řediteli zahraničního oddělení v světovém deníku Times, a ten je týž den odevzdal adresátům, mezi nimiž bylo také ruské velvyslanectví. Žádal jsem také od Steeda, aby byl dán do Ruska pokyn, že mají přijímat naše vojenské přeběhlíky a nepřekážet jim. Rusové i naše vojáky pokládali prostě za „austrijaky“ a podle toho s nimi i nakládali. Steed vzkaz vyřídil velvyslancem Benckendorffem a navzájem vzkázal mně, aby naši vojáci Rusům o sobě dávali vědomost zpíváním „Hej, Slované!“

Poselství bylo panem Voskou vykonáno dobře; organizoval také ihned posílání zvláštních kurýrů, volených z občanů neutrálních států a z našich lidí, v cizině žijících a domů se vracejících. Tím způsobem byly navázány pravidelné styky s dohodovými státy. Koncem září mi přinesl zprávy od Steeda náš krajan pan Kosák, v Anglii žijící, Zprávy, které jsem tímto způsobem dostal a brzy pak setkáním se svými politickými přáteli v Holandsku doplnil, byly velmi vážné a pro mne důležité.

Dověděl jsem se totiž, že Lord Kitchener má za to, že válka potrvá dlouho, nejméně tři až čtyři roky. Tato otázka byla pro mne velmi důležitá, neboť má zahraniční práce, její ráz a charakter závisely značně na tom, bude-li válka trvat krátko či dlouho.

Dále jsem se dověděl, že angličtí vojevůdci pokládají osud Paříže za zpečetěný, že totiž padne; Anglie však přesto že vydrží do posledního muže a do poslední lodi. Že proto nemáme klesat na mysli a při Spojencích vydržet.

 Důležité bylo pro mne zvědět, jaký asi válečný plán má Dohoda. Plán ten záležel v tom, že ruská vojska potáhnou Slezskem, Moravou a Čechami, aby tím bylo Rakousko-Uhersko od Německa strategicky odtrženo. Ten plán měl být proveden ještě roku 1914. Rusové – dověděl jsem se dále – mohli by dát zbraně k ozbrojení našich lidí, aby si naši doma sami mohli udržet pořádek.

Pozdějším vývojem událostí jsem se přesvědčil, že se Dohoda nevzdala plánu odtrhnout Rakousko od Německa. O uskutečnění tohoto plánu, jak uvidíme, pracovalo se ještě do jara roku 1918 a za pomoci Rakouska. Mně se tento plán hned nelíbil, nelíbil se mi vojensky a nelíbil se mi politicky. Vojensky jsem v něm spatřoval jistou nedůvěru ve vlastní síly, a politicky znamenal paktování s Habsburky a udržení, ba snad i zvětšení Rakouska. Viděl jsem v tom pláně nedostatek plánu, a také mé obavy stran Ruska byly touto první zprávou z Londýna jen posíleny.

Než o tomto důležitém bodu svého rozhodnutí promluvím, promluvím napřed o svých dalších stycích se Spojenci.

Užil jsem totiž návštěvy své švakrové z Ameriky, abych ji doprovodil k lodi do Rotterdamu; to bylo v druhé polovici září (12. – 26.). Z Rotterdamu jsem psal Denisovi a přátelům Steedovi a Setonu-Watsonovi; těmto, aby sami ke mně z Anglie přijeli anebo někoho spolehlivého poslali. To se v rychlosti stát nemohlo, a proto jsem musil pomýšlet na druhou cestu do Holandska. Ale cesta nebyla nadarmo už tím, že jsem projel tam a sem Německem a byl v Holandsku.

Doma se zatím poměry také jasnily, upevňovala se nálada protirakouská; šlo jen o to, jak doma organizovat, a ovšem, co doma dělat? Přesvědčoval jsem se o smýšlení dvora a vojenských vůdců proti nám. Dostával jsem od různých osob z vojska (mezi prvními byl rytmistr Hoppe z pražského sborového velitelství), z úřadů a podobně zprávy o tom, co se děje ve vojsku a v administraci; k tomu pak přišly pomocí Macharovou zprávy Kovandovy. Machar o nich už něco uveřejnil. Z dokumentů Macharem mi dodávaných poznal jsem nepřátelské smýšlení vojenského velitele Friedricha a jiných a dověděl jsem se o plánech proti Sokolu našemu a později i jihoslovanskému. Netrvalo dlouho a začaly se persekuce; mezi prvními byl Sokol jičínský. Mé spolehlivé zprávy umožňovaly častěji, že jsem mohl už napřed upozornit, komu kdy hrozilo nebezpečí.

V polovici října (14. – 29.) jel jsem do Holandska po druhé. Opět jsem projížděl Německem a pozoroval zejména Berlín delší dobu; v Holandsku jsem pobyl nejen v Rotterdamě, nýbrž také v Haagu, v Amsterodamě i jinde. Jak po prvé, užil jsem i nyní svého pobytu v neutrální zemi k zaopatření a k studiu válečné literatury a publicistiky.

A tenkrát jsem se již dostal do styku s přáteli. Do Rotterdamu přijel Seton-Watson; dva dni jsem mu podával zprávu o celé situaci rakouské a o svých názorech na válku a světovou situaci vůbec, jak se mně jevila, a vyložil mu náš národní program a své akční plány, pokud mi už tenkrát byly jasné. Poněkud byl překvapen, že jsem dával důraz na státoprávní program historický; v Anglii hned tenkrát očekávali od nás a ostatních národů v Rakousku-Uhersku větší důraz na program národnostní. Náš věrný přítel zpracoval hned po návratu do Londýna podle mých výkladů memorandum, a to se dostalo spojeneckým vládám v Londýně, v Paříži a v Petrohradě. Sazonovu je odevzdal osobně oxfordský profesor Vinogradov, jenž tenkrát zajel do Petrohradu.

Také s Denisem jsem se z Holandska dostal do styku písemného. V Rotterdamě jsem se sešel mezi jinými také s Rusem drem Kastelianským, kterého jsem už znal – měl jsem s ním styk literárně politický. Přestěhoval se později do Londýna a pomohl nám i tam ve všeličems; v Holandsku byl dru Benešovi nápomocen, když jsme tam později zřizovali filiálku své propagandy. Sám jsem tam zřídil zatímní propagační centrum pomocí dopisovatele Timesů.

V Holandsku jsem dostal tenkrát z Ameriky již peníze od krajanů; mně osobně poslal značnější částku Mr Charles Crane. Pomocí Mr Steeda se všecky takové transakce dály kabelem.

Isolace v Holandsku mi umožnila klidnou úvahu a promyšlení budoucích úkolů. Památka Komenského, oživená hrobem na holandské půdě, příklad jeho propagandy po tehdejším politickém světě, politické proroctví – program Kšaftu – zaplašily zbytky pochybnosti a váhavosti. Komenského Kšaft mi zůstal na cestě kolem světa vedle Kralické bible denním národním a politickým mementem…

Na cestě z Holandska jsem se opět zdržel v Berlíně a mluvil s několika vynikajícími politiky a publicisty. Socialistům jsem řekl, že to 4. srpna prohráli (válečné kredity v Reichstagu povoleny jednohlasně) a vyslovil jsem mínění, že se strana sociálně demokratická brzy rozpoltí. Bylo již pozorovat ve straně neklid; de facto 2. prosince válečné kredity přijaty jenom proti jednomu hlasu – Liebknechtovu – (o rok později už proti 20 hlasům sociálně demokratickým!) Dověděl jsem se v Berlíně o průběhu války všelicos, čím jsem byl utvrzen v svém mínění o vině Rakouska-Uherska a Německa.

Konečně povím, zatím jen stručně, že jsem ještě z Prahy navázal styk s oficiálním Ruskem také prostřednictvím pana Svatkovského. Budu o tom referovat zevrubněji v následující kapitole.

K těmto stykům s cizinou počítám také zaopatřování novin, říšskoněmeckých a spojeneckých; v Praze byly tyto listy (i německé) nedovoleny; ve Vídni byla větší volnost a dokonce v Drážďanech a v Berlíně bylo lze číst listy anglické a jiné. Zaopatřoval jsem si je od známých a zvláštními posly. Tím jsem byl informován o mnohých podrobnostech, jichž se našemu tisku nedostávalo.

Doma a v armádě se stupňovala persekuce; poprava Kratochvíla z Přerova (23. listopadu) mě přímo již vyháněla, ale přece jsem se dočkal ještě popravy Matějkovy (15. prosince). Byl jsem připraven odjet nebo uprchnout za hranice ke Spojencům, a šlo jen o to, jak definitivní odchod provést. Vyžadovalo delší doby přesvědčit se, má-li policie podezření, neboť se mi v Holandsku zdálo, že jsem byl pozorován; za to, co jsem už udělal, byla šibenice jistá, ale podle všeho nevěděli o mně mnoho.

S poslaneckými kolegy jsem mluvil po své druhé cestě do Holandska potud určitěji, že jsem od nich vyžadoval ústního (ne písemného) schválení k akci za hranicemi; k tomu jsem byl doveden upozorněním Seton-Watsonovým, že političtí lidé venku budou chtít vědět, mluvím-li a jednám-li ve jménu svém či ve jménu politických stran a kterých.