TGM Světová revoluce 20: Pacifism proti militarismu

Rozhodnutí proti Rakousku a pro odboj nebylo mi pouze problémem politickým, nýbrž také mravním.

Problém války a revoluce zajímal mě dávno a dávno; vždyť je to hlavní problém mravní – humanita mně nebyla slovem. A je to problém český; otázka Žižka či Komenský byla Kollárem a Palackým rozřešena ve smyslu Komenského.

V naší době na ten problém obecně upozornil Tolstoj. Byl jsem u Tolstého několikrát. Nedovedl jsem s učením o neodpírání zlu souhlasit; držel jsem proti němu, že se zlu musíme protivit každý stále a ve všem, a postavil jsem proti Tolstému jako pravý humanitní cíl: být stále na stráži, překonat staré ideály násilí a ideály rekovnictví a mučednictví, energeticky a s láskou se oddat práci, práci drobné, pracovat a žít! V nejkrásnějším případě odepírat násilí a útoku i železem – bránit sebe i jiných proti násilnosti.

Tolstoj neuznával psychologický a tudíž ani mravní rozdíl obrany a násilí útočného. Nesprávně; motiv je tu i tam různý a motiv rozhoduje o mravnosti: střílí jeden i druhý, ale rozdíl je právě v útoku a v obraně. Když dva dělají stejné, není to totéž; mechanický čin je stejný, ale nestejný je úmysl, cíl, mravnost. Tolstoj jednou argumentoval aritmeticky: že prý nepadne více lidí, když se napadení nebudou protivit, naopak méně, než když se budou protivit; bojem prý se lidé na obou stranách rozjařují a proto jich padá více; nenarazí-li útočník na odpor, ochlabne a přestane zabíjet. Postavme se také na takové stanovisko praktické: musí-li již být zabit jeden, tedy ať je zabit útočník! Proč má být zabit člověk neútočící, nic zlého nepodnikající a ne člověk, který chce zlé a vraždí?

Jsem si toho vědom, že člověk z obrany snadno přejde v útok; je pravda, že držet se proti útoku přesně jen obrany je těžké, ale není a nemůže být proti Chelčickému a Tolstému jiného mravního pravidla.

Jsem si vědom také toho, že je někdy velmi nesnadné přesně určit, kdo, která strana podnikla útok; avšak není to nemožné. Čestní a myslící lidé dovedou dost nestranně určit, z které strany útok vychází a kdo se jen brání. V České otázce a jinde, naposled právě před vypuknutím války v Rusku a Evropě, zabýval jsem se humanitním problémem útočné a obranné války a revoluce obšírně.

V Ženevě Tolstého názor zastupoval Romain Rolland, pracující tenkrát v úřadě pro zajatce. Byl mnohými pro svůj odpor k válce napadán a často podezříván ze zaprodanosti Němcům. To bylo velmi nespravedlivé; jeho články, sebrané pod titulem Au-dessus de la mêlée, soudnému čtenáři to jasně dosvědčovaly. Rolland vycházel z Tolstého, a podle toho jsem také jeho pacifism posuzoval; byl mi milým podnětem, abych revidoval ještě jednou svůj humanitism.

Pacifism se v té době již všude rozšiřoval. Nemám nic proti pacifismu, jaký praktikoval Rolland, jenž, nemoha a nechtěje bojovat, pracoval pro zajatce; ale jsou různé pacifismy. Je pacifism lidí od nátury slabých a slabošských, lidí postrašených a sentimentálních, také spekulantů a tak dále. Velmi odporní mi byli pacifisté, kteří z povrchní znalosti situace hájili Němců, jako by byli napadení, kdežto Němci už dávno a právě tenkrát byli nejurputnějšími nepřáteli pacifismu. Mluvím ovšem o Německu oficiálním, které chtělo a vedlo válku; mezi Němci jako jinde byly vždy také tendence pacifistické (i za války).

K pacifismu literátů a kruhů buržoasních přistupoval radikální pacifism socialistický, jak se 1915 projevil v Zimmerwaldské konferenci (3. září).

Při těchto svých úvahách vycházím s toho hlediska, že boj v poli není nejhorším zlem v lidské společnosti. Válka se nevyčerpává bojem v poli, bojem odkrytým; vedle reků bojujících je dosud celá soustava všeho nepěkného, co všechno dohromady tvoří válku militaristickou – falše, lži, ziskuchtivosti, nízkosti, mstivosti, ukrutnosti, pohlavní výstřednosti a podobně. Lidé pořád ještě příliš romanticky vidí jen ty Napoleony a rekovné vojevůdce, jak nám je starší malíři podávají; avšak i v poli odjakživa Odysseové platí více než Achilleové. Musí se posuzovat celý společenský stav, z něhož a v němž válka vzniká. A neběží jen o padlé, nýbrž o mrzáky a válkou zeslabené, jak je o ně postaráno a podobně. To všecko je válka. V té příčině jsem mohl ve všech spojeneckých zemích dělat zajímavá pozorování; kde se například občanstvu o stavu v poli dávaly nejpravdivější zprávy, jaká kde byla zařízení sanitní a podobně.

Úvahy „humanita proti násilí“ přiostřovaly se mi docela prakticky v otázku: smí náš revoluční voják, Čech a Slovák, střílet na svého bratra Čecha a Slováka v rakouské armádě? To nebyla abstraktní kasuistika, neboť naši legionáři se na bojišti skutečně utkávali s krajany; staly se případy, že se bojem utkali bratři, otec a syn… Rozumí se, že se v praxi obě bojující strany brzy poznaly a obyčejně dohodly, že naši v řadách rakouských přešli k našemu vojsku; ale byly případy bratrovražedného boje velmi urputného, když naši rakouští vojáci neopouštěli původní politické stanovisko – Palackého…

Nejednou noc trápíval mě osud našich dobrovolců a odbojníků, upadajících do rukou rakouské vojenské justice. Zprávy o popravách našich hochů se množily - - procítil jsem žhoucí muka, když jsem hlásal nezlomný odboj a naše hochy nabádal k boji na život a na smrt. Často jsem měl živý pocit, že sám musím jít do boje, když boj hlásám – třeba jsem si musil říci, že se vůdce v zájmu bojujících nesmí exponovat. Ale tolik jsem si umínil, že se nebezpečí nebudu vyhýbat a že nebudu mít strach o život (tj., že tomu strachu nepodlehnu, neboť myslím, že v nebezpečenství života má strach každý člověk). Byl jsem ovšem v stálém nebezpečí všude.

Otázka pak: co řekne národ, jestliže nevyhráme, nebyla méně mučivá…

Do podrobnosti složitého problému se nepouštím; vykládám jen vznik svého konečného vystoupení proti Rakousku (a Německu), že jsem se se svého humanitního stanoviska právem postavil v řady bojujících. To de facto znamenala naše zahraniční akce a naše formální vystoupení, neboť jsem přišel ven s přesvědčením, že musíme mít své zahraniční vojsko. Kolonie ve Švýcarsku, Francii a v Anglii byly slabé, nemohly tedy poskytnout mnoho dobrovolců; větší počet našich lidí byl v Americe a v Rusku. V Rusku byli zajatci, mezi nimi mnozí, kteří se Rusům vzdávali, v Rusku se tedy musila formovat naše armáda; Amerika mohla dát jistý počet, ale svou neutralitou nám bude překážet. Bez bojujícího vojska náš nárok na osvobození zůstane málo povšimnout; celý svět bojoval, tu jsme se nemohli spokojit s historickými a přirozenými traktáty.

Zprávy z Ruska o postupu našich a zvláště i o Družině a o jejím vývoji jsem měl častěji, ačkoli přece jen neúplné; Rusko bylo od Západu jakoby odříznuto, ruská propaganda byla chabá. Dostával jsem ruské listy (také Čechoslováka Bohdana Pavlů) a publikace vůbec, ale pozdě, nepravidelně a neúplně. Co jsem dostával, doplňoval jsem si znalostí osob a poměrů.

Pro všecky případy jsem si poslal zvláštního posla na Rusko. Takové zvláštní posly jsem posílal občas na Rusko a jinam (také do Rakouska, i do Prahy); byli to mužové nebo i ženy vzdělaní a inteligentní, kteří cestu podnikali pro věc. Dal jsem jim podrobné informace; neměli mých známých vyhledávat, jen se měli po poměrech a osobách co nejlépe informovat. Rozumí se, že to byli občané států neutrálních nebo spojeneckých.

Také jsem často dostával zprávy od osob, které přicházely z Ruska, Rakouska a Německa; vyhledal jsem mnohé, o nichž jsem se dovídal. Ve Švýcarsku jsem se setkal sám občas s lidmi z Vídně; někdy to byli lidé dobře informovaní. Jednou, dvakrát, mluvil jsem dokonce s úředníky, kteří s oficiální politikou nesouhlasili a bez ostychu, co věděli, mně svěřili. Jeden případ mi dobře utkvěl v paměti: potkám na procházce podél jezera známého pařížského bankéře, občana uherského, ve Vídni a Budapešti dobře orientovaného. Dověděl jsem se zajímavých podrobností.