TGM Světová revoluce 21: Na koho padá vina

Pro humanitism velmi důležitá byla otázka viny. Soudil jsem o věci, jak jsem to formuloval v Nové Evropě. Literatura o otázce viny rostla již za války, dnes je jí celá knihovna, i je úsudek na dokumentárním podkladě usnadněn; já svůj úsudek opírám o dlouholeté pozorování Německa a Rakouska a zejména také hnutí pangermánského.

Při posuzování viny nerozhodují jen jednotlivosti, zdali ten nebo onen nařídil mobilizaci a jiné válečné přípravy o několik hodin i dní dříve či později; otázka je, kdo nejvíce přispěl k té celkové politické atmosféře, z níž válka, když dána příležitost, vznikla takřka mechanicky.

Vinen jest – v Německu i v Rakousku-Uhersku – imperialism a imperialistický militarism. Německý imperialism, jak v poslední době byl formulován a veden pangermanismy, byl v podstatě násilnický. V Německu a v Rakousku-Uhersku se provádělo násilí na německých národech bez všeho ostychu, celá vnitřní politika měla ráz násilnický; k tomu však, to třeba podle spravedlnosti vytknout, Evropa mlčela. Němečtí filosofové a historikové hlásali vyhubení Poláků (Eduard von Hartmann) a že se nám Čechům mají rozbít lebky (Mommsen). A podobně vidět na politice vnější týž ráz a směr agresivní, bezohledný, pánovitý, pánovitě nedočkavý. Pangermanism je výrazem skutečné praxe, a navzájem jeho učení o Herrenvolku řídilo celou německou a rakouskou politiku. V tomto duchu němečtí filosofové a právníci násilnost povýšili na mravní a právní princip; Němci propracovali theorii, že právo vzniká z moci a násilí, nejpilněji a zároveň ji prakticky účinně a nejbezohledněji prováděli; kde bylo veřejné mínění tak získáno agresivním militarismem, kde se bezohledný pangermanism stal krédem civilistů i důstojníků, kde vojsko stále připraveno, tam se stát, a státem i národ, snadno vrhl do války, jakmile mu byla dána příležitost. A ta příležitost byla dána sarajevským atentátem.

Jestliže Treitschke a po něm všichni theoretikové německého Drang nach Osten nám vykládají, že Němci od samého počátku měli úkol kolonizovat Východ a podmaňovat speciálně Slovany, tož tím agresivní výchova národa může být vyložena, nikoli však omluvena a dokonce ne slavena.

Že Rakousko a Prusko-Německo stále pomýšlely na válku, dobře vidět z tajné vojenské smlouvy německo-rakouské z roku 1909, dávající Trojspolku pravý smysl. (Na tu smlouvu správně upozornil vídeňský publicista dr Heinrich Kanner).

V zemích spojeneckých poněkud jednostranně všecku vinu přičítali Němcům; Rakouska tak neviděli, protože s ním přímo nebojovali. Avšak Rakousko má velikou část viny, a podle toho také dopadl jeho osud a trest. Rakousko mohlo (divným způsobem učinilo to poněkud pozdě) za Sarajeva žádat satisfakci; v tom souhlasily všechny státy; ale Rakousko má vinu, že přemrštěným požadavkem na Srbsko válku s Ruskem riskovalo a provokovalo; ve Vídni a v Budapešti se po atentátu sarajevském proti Srbsku lhalo, že srbská vláda čin zosnovala. Protest srbské vlády zůstal bez účinku. Zahraniční ministr Berchtold postupoval proti Srbsku touž macchiavellistickou politikou, kterou jeho předchůdce prokázal falšováním protisrbských listin. Vídeň a Budapešť proti Srbsku přímo šílely. Srbsko mělo být zničeno. Vídeň a Budapešť a jednotliví jejich politikové se rozcházeli jen v otázce, jak toho nejúčinněji dosíci.

Ukázal jsem na rozdíl rakouského a srbského vedoucího ministra v aféře Pašić – Berchtold: srbský ministr byl za vítězné války ochoten zamezit další konflikty s Rakouskem – rakouský ministr mírovou nabídku zpupně odmítl. Zmíněný Biliński ve svých pamětech právem říká, že snad by nebylo došlo k světové válce, kdyby nebylo bývalo toho nerozumu Berchtoldova. Ale to právě byl rakouský a německý systém.

Německo má velkou vinu, že svému spojenci dalo „carte blanche“ a dovolilo rozhodovat ve věci tak dalekosáhlé a že pod záminkou souručenské věrnosti použilo vypovědění války Srbsku jako očekávané příležitosti. Z pamětí Conrada Hoetzendorfa víme teď bezpečně, že Německo Rakousku slíbilo pomoc, i kdyby postup proti Srbsku způsobil velikou válku (Conrad to od Berchtolda slyšel už 7. července!). Německo mohlo být rozumnější než to povrchni, ničemné Rakousko, a proto má vinu větší. Jedno silné a rozhodné slovo císaře Viléma by bylo bývalo Vídeň odstrašilo. Corruptio optimi pessima.

Německo má stejně vinu, že neužilo anglického návrhu a neuspořádalo schůzku císařů, králů a presidentů anebo zahraničních ministrů, aby o sporu ústně a do očí jednali.

Vinu Německa a Rakouska, a zejména jejich násilnictví, dosvědčuje násilnické vedení války. Potopení „Lusitanie“, zastřelení Angličanky Miss Cavellové v Bruselu, bombardování Londýna a mnoho jiného, útoky stratégicky zbytečné, užití jedovatých plynů – právem rozohňovaly mínění proti Německu ve všech zemích. A postup rakouského vojska v Srbsku a v Haliči byl docela barbarský – lidí ubíjeno a mučeno tisíce a tisíce a často s ukrutností přímo chorobnou: Krausovo drama toho podává velmi realistiky zaručené doklady, charakterizující zároveň degenerační ukrutnost Habsburků.

Vzpomínám tu vydatné pomoci, které se nám a Jihoslovanům dostalo přednáškami a publikacemi švýcarského profesora Reisse, jenž v Srbsku sám viděl rakouské a maďarské ukrutnosti a o nich přednášel ve Švýcarsku a pak i v Paříži a v Londýně.

K tomuto násilnictví počítám nepravdy a přímo lži, šířené německou a rakouskou propagandou soustavně; lži, že Francouzové zahájili nepřátelství překročením hranic, házením pum na německé území z letadel a podobně, kdežto ve skutečnosti Francouzové své vojsko stáhli na 10 km od hranic, aby bylo každému incidentu vyvarováno. Přesvědčil jsem se, že právě tento postup Francouzů do značné míry jim získal sympathie zdrželivé Anglie. Všechny tyto a takové nepravdy jsem si mohl bezpečně ověřit. Připouštím, že také na straně Spojenců o Němcích byly podávány nepravdy, ale v míře menší; publicistika anglická a americká si vedla nesrovnatelně slušněji a čestněji.

Způsob německé a rakouské propagandy, speciálně v Americe, stal se pro nás důležitým tím, že jsme její methody dovedli odhalit. Bude o tom řeč při vypravování o Americe.

Co tu řečeno o Němcích a Rakušanech, platí také o Maďarech.

Otázka viny přetřásá se všude pilně, už proto, že ve Versaillích Spojenci oficiálně Němce a jejich spojence obvinili z útoku; stopuji celou tu literaturu a nenalézám důvodu, abych své mínění změnil. Celkem pozorovat, že se v Německu (i v Rakousku) veliká vina Německa a Rakouska počíná více uznávat než za války a v prvé době po sjednání míru. Opakuji, může být spor o rozmanité detaily, zdali Rusové nebo Rakušané nařídili mobilizaci o několik hodin dříve či později a podobně - - válka 1914 je nutným následkem rozšířeného pěstního práva a militarismu, nejúčinněji, přímo filosoficky a vědecky formulovaného a propagovaného v pruském Německu. Proto největší vinu na válce má pruství.

Lze říci, že v prvé řadě vina padá na státy a na jejich vedení, ne na národy; uznávám to, třebaže tu není místa vyšetřovat, do které míry je národ odpověden za svůj stát a v tomto případě za vedoucí stát pruský. Vrátím se k problému později.