.jpg?s3=1)
Také ve svobodném Švýcarsku zakusili jsme moc Rakouska. Bylo v neutrálním Švýcarsku oficiálně zastoupeno, stejně jako Německo, a užívalo toho svého postavení; byly téměř všude u našich lidí policejní prohlídky, vláda kantonu ženevského zakázala protirakouskou propagandu a vypověděla propagandisty ze Švýcar. V praxi se zákaz prováděl mírně; proto český list dra Sychravy přenesen do Francie, do Annemasse – s Ženevou spojeno tramvajkou – všecko ostatní zůstalo při starém. Ale musili jsme být krajně opatrní, abychom vládě nedělali nepříjemnosti. Později, v únoru 1916, dr Sychrava ze Švýcar dokonce byl vypověděn. Několik českých studentů bylo po návratu domů vězněno a dokonce k smrti odsouzeno proto, že byly na mé přednášce a že se mnou mluvili!
Ve Švýcarsku jako všude byla silná propaganda německá, rakouská a maďarská; bylo ve Švýcarsku také značné austrofilství. Do Švýcarska přišel později mezi jinými také profesor Lammasch z Vídně, ve Švýcarsku se navazovaly styky s mnohými občany bojujících států. Svobodného asylu švýcarského užívali jsme nejen my, nýbrž i ostatní všichni, zejména také socialističtí pacifisté (v Zimmerwaldě – v Kienthale!); ze Švýcarska se dostal později Lenin pomocí švýcarských socialistů domů. Německá část Švýcarska byla silně pro Německo; pro Německo byli zejména vyšší důstojníci a velitelé vojska.
Rakouští špiclové nám všude byli v patách. Jeden přijel z Prahy přímo do mého hotelu; jenže mně byl z Prahy avisován (důkaz, jak naše podzemní spojení a Maffie v Praze dobře fungovaly) a já si ho hned druhý den pozval k sobě a jakoby nic jsem se vyptával na Prahu a na policii. Mladší kamarádi s ním mívali dost žertů, jedni ho získávali do našich služeb a dělali z něho dvojitého zrádce.
Zajímavější byl případ rakouského důstojníka, rodem Moravana, který ke mně přišel do Ženevy; že prý desertoval; nabízel mi pro Francii vynález, jak z letícího aeroplánu bezpečně mířit a stihnout terč. Svedl jsem ho s Francouzi v Annemasse, v Paříži však jeho výkladu nepřikládali váhy, a proto se do Paříže nedostal. Dával jsem si pozor, nebyl-li také vyzvědačem; měl vyzvědačskou romantiku a fantastiku; vyprávěl, jak byl zapleten do milostné aféry, která končila smrtí člena habsburské rodiny (historie charakterizovala dobře Habsburky, a proto jsem ji uveřejnil v švýcarském listě) a dokonce měl komplikovaný román o mladším bratru známého londýnského nacionalistického redaktora a takové podobné historie. Kontroloval jsem je, neodpovídaly pravdě. Po nedlouhém styku se bratr Moravánek ztratil.
Z jara mnoho týdnů jsem měl potíže s rukou; na rameně se mi objevily divné vřídky, doktor myslil z otravy; naši myslili, že se to Němci o mne pokoušejí prádlem. Nezmiňoval bych se o tom, kdyby se mi nebylo stalo totéž v Anglii, kde lékař podával stejnou diagnosi otravy. Já jsem věc přičítal nedostatku pohybu na čerstvém vzduchu, a proto jsem se dal do ježdění na koni; na koni prý se dostane do plic dvakrát tolik vzduchu než procházkou.
Rozumí se, že jsme čelili hlavně rakouské propagandě a intrikám; velmi často nám nepřátelé svou přepjatostí a neomaleností pomáhali. Rozuměl jsem těžké situaci malého Švýcarska, tlačeného bezohledně Německem a Rakouskem.
Švýcarsko mě zajímalo velmi po stránce politické a národnostní; pokud jsem mohl, pozoroval jsem správu a jednotlivé instituce.
Zhruba se podobal poměr tří národnostní ve Švýcarsku poměru národnostní v očekávaném československém státě (Čechů – Němců – Maďarů); vůbec je mezi Švýcarskem a námi několik podobností: Švýcarsko vzniklo odbojem proti Rakousku, nemá moře. Nejdůležitějším pro mne bylo poznání, že jednota republiky za války přes veliký rozpor národních sympatií porušena nebyla. Mnozí vynikající Němci (spisovatel Spitteler) prohlašovali se velmi rozhodně proti pruství. Znal jsem z dřívějška švýcarské spisovatele: G. Kellera – C. F. Meyera – Spittelera – Amiela – Seippla – Roda – Ramzua; po válce jsem poznal německého spisovatele Ronigera a doplnil znalost starším Gotthelfem – pozoruhodný realism, zejména u Gotthelfa před Kellerem. Tento švýcarský realism, myslím, souvisí se švýcarskou demokracií. Hodnota švýcarské literatury vždy mi byla dokladem, že přátelské soužití Němců a Francouzů a švýcarský internacionalism neubližuje národnosti. Jazykově a národně Švýcarsko je přímo klasickým příkladem silné národní originality při intensivním mezinárodním soužití.
Švýcarsko, ač malé, svými duchy mělo vliv na kulturu evropskou; svou mezinárodnost vyvinulo stejně intensivně jako národnost, jak to dosvědčují známé mezinárodní humanitní instituce od Červeného kříže až do Společnosti národů. Ovšem Švýcarsko je svobodné a demokratické; v Rakousku a v Uhrách národové jsou pohromadě z donucení a pod monarchickým absolutismem. Ale právě proto se můžeme ze švýcarského příkladu učit; přitom budeme pamatovat na rozdíly, z nichž důležitý záleží v tom, že Švýcarsko je federací samostatných malých států-kantonů, že všechny tři národnosti švýcarské jsou částmi velkých národů s velkými samostatnými státy a že v něm už ze starší doby národnostních bojů nebylo.
Proto, že Švýcarsko mobilizovalo, viděl jsem něco armády a mohl se poučit o soustavě miliční, kterou zejména socialisté doporučovali a kterou jsem také akceptoval: že milice byla možná, již to samo svědčí o pevných základech švýcarské demokracie.
Demokracii a její svobodu pozorný cizinec může a musí vidět v celém životě. Navštěvoval jsem některé kantony a uvědomil jsem si vztah federace a demokracie; srovnání se Spojenými státy a s Německem bylo nasnadě.
Kantony jsou malé, celá federace neklidná a proto se vyvíjely některé formy přímé vlády lidu – referendum a iniciativa; nejmenší kantony neměly ani stálého parlamentu, lid se sešel a usnášel. Volba vlády a presidenta, způsob a trvání funkcí odpovídá této zvláštní nesložitosti státního aparátu. Švýcarsko je také zemí poměrného zastoupení.
Tato tendence švýcarské demokracie k vládě přímé našla výraz v Rousseauovi; tento vůdčí teoretik moderního demokratismu byl právě pod vlivem své švýcarské vlasti politicky i nábožensky. Neboť i kalvinism ženevský měl také svůj vliv na Rousseaua a na jeho theorie demokracie – soška Rouseauova, kterou jsem vídal denně několikrát, oživovala ve mně problém rousseauovský ve vší plnosti a přiměla k obnovené četbě a revisi rousseauismu.