TGM Světová revoluce 25: Uspořádání sporů v Rusku

V této souvislosti povím něco o našich koloniích, aby charakter naší zahraniční práce a její úkoly lépe vynikly.

Znal jsem naše největší kolonie v Rusku, v Americe a v Německu už před válkou; pobýval jsem mezi nimi častěji, stopoval jsem jejich vývoj, znal jsem téměř všechny jejich vedoucí lidi osobně. Také kolonie v Anglii a v Srbsku byly mi již dříve známy, jen švýcarskou a pařížskou poznal jsem teprve za války.

Šlo o to, všecky kolonie informovat a sjednotit; to bylo těžké, již pro zeměpisnou roztříštěnost a obtíže, které válka činila komunikaci. Uvnitř byly rozbity na strany a frakce, každá měla svůj zvláštní ráz podle země, v níž žila. Ani spojení mezi nimi nebylo, nebylo s počátku ústředního vedoucího listu; proto list, a list český, hlásající náš program a informující, byl tak nutný. Ze Ženevy jsem poslal hned v březnu 1915 do všech kolonií program revoluční akce a pokyny, co se má dělat v jednotlivých koloniích.

Naše kolonie byly složeny hlavně z dělnictva; většina šla z domova za chlebem, dost četné procento unikalo vojenské službě; v Americe a v Rusku byli také zemědělci, něco obchodníků, inženýrů a podnikatelů. Inteligence, přicházející z domova, nebyla vždy nejlepší, a to se cítilo na žurnalistice; gros kolonií k žurnalistické inteligenci nemělo dost důvěry. V Americe však a také v Rusku dozrávala inteligence domácí – právníci, lékaři, obchodníci, bankéři, inženýři a tak dále. Tato mladší generace již částečně pronikla do americké anebo do ruské společnosti, jenže byla již anglická a ruská; celkem naše kolonie tvořily všude malý svět pro sebe, doplňovaný novými příchozími z vlasti a občanstvu země neznámý. Znalost života doma, spočívající hlavně na čtení novin, byla neúplná. Naše zahraniční akce přinesla koloniím prospěch tím, že nová vlast a platí to nejvíce o Americe – byla na ně upozorněna. Podle situace šlo pro naše účely o kolonie tři – o Ameriku, Rusko a Paříž. O Paříži jsem již mluvil; kolonie pařížská byla nepočetná, ale politicky živá, rozčilená.

V Americe vedoucí část našich lidí byla svobodomyslná; politicky to byl starý liberalism let šedesátých, který se v americké isolaci udržoval, a působila Amerika svou demokracií a svými institucemi. Toto svobodomyslnictví se tu i tam klonilo k socialismu a k anarchismu; ovšem k socialismu po způsobu americkém. Proti svobodomyslným stáli katolíci a protestanté (tito méně příkře).

V Rusku jen část starších přistěhovalců zachovávala politické názory doby, s nimiž z domova odešla, většina vlivem okolí a vlády byla konservativní a hodně konservativní ve smyslu vládním; byli na dobré vůli ruských činovníků úplně závislí. Specialita byli ruští středoškolští profesoři, zejména fiologové, kteří byli ruskou pokrokovou inteligencí nenáviděni. (Pamatuji se ze studentských let na ruský seminář v Lipsku, v němž naši filologové na profesory byli připravováni.) S pokrokovou a radikální inteligencí v Rusku – se socialisty všech směrů a s liberály – naši lidé měli spojení velmi skrovné; proto byli této vlivné části ruské společnosti téměř neznámí.

V Rusku měly kolonie několik center podle geografie; Petrohrad – Moskva – Kijev byly tak daleko od sebe, že již proto nebylo mezi krajany jednoty. Z téhož důvodu v Americe New York – Chicago – Cleveland a jiná města tvořila každé svůj svět.

Přirozeně, že nebylo v koloniích na počátku války jednotného akčního plánu, nebylo hned od samého počátku války direktivy z Prahy; ale správně se všude hned postavili proti Rakousku, jak už bylo ukázáno. Zdůrazňoval jsem stále vůdcům kolonií, že se definitivní politické rozhodnutí musí stát v Praze – bylo horkokrevných lidí dost, kteří si osobovali rozhodnutí a vedení, a byli také spekulanti. V některých pivních kumbálcích Paříže a jiných měst rozdávaly se všelijaké funkce budoucího království králem počínajíc až k nižším hodnostem a službách. Ale to byly výstřelky, rozhodujícího vlivu neměly.

Odevšad se naši hlásili ke mně; i z Kanady, z Jižní Afriky, odevšad dostával jsem příspěvky, jakmile bylo známo, že kolonie organisuji; mnohé milé dary poslány byly od prostičkých českých matek a babiček, s krásnými přípisy, na nichž slzy a naděje sotva oschly… Finančně naše kolonie nebyly bohaté, a proto příspěvky i z Ameriky šly pomalu a teprve později v částkách značnějších.

Netřeba tu podrobněji vykládat o sporech v jednotlivých koloniích; byly, jak jsem už poznamenal, více rázu místního, osobního, než věcného. Větší důležitosti nabyly v Rusku rozpory mezi směrem konservativním a pokrokovým; revolucí 1917 konservativci byli zatlačeni v pozadí, a tím nastala pak jednota, třebaže ne naprostá. Spory dostaly (od léta 1916) v Rusku zvláštní význam tím, že se na stranu konservativní postavil poslanec Dürich a dostal se do služeb germanofilské reakční vlády.

Aféra Dürichova, k níž se brzy přidružila aféra Horkého, byla v našich listech v Rusku a v Americe s dostatek osvětlena; mně šlo o to, aby se spory vyřídily v domácnosti, aby cizina do nich nebyla vtahována; celkem se to podařilo. Dürich byl neopatrný, bylo ho zneužito v Paříži pochybnými lidmi, kteří z českého vojska chtěli těžit; na Rusi podlehl nátlaku reakcionářů a nerozumných úředníků. Uveřejnil jsem ještě 25. ledna 1917 prohlášení, že jsme na dohodových vládách finančně nezávislí; to čelilo útokům nepřátelského tisku, ale také pochybnostem, které tu i tam přece vznikaly; Dürichova závislost na ruské vládě se nemile nesla v Londýně i v Paříži. Podal jsem o tom důvěrné vysvětlivky; v Paříži i v Londýně se ještě příliš mnozí báli panslavistického Ruska. Spory s Dürichem a o Düricha vznikly v Paříži a přenesly se pak do Ruska i do Ameriky; proto se dotýkaly více Beneše a Štefánika než mne. Nakonec nezbylo než vyloučit Düricha z Národní rady, aby bylo také našim koloniím jasno; přirozeně jsme o tom z taktu psali co nejméně, ale právě toho odpůrcové zneužívali a stále podezřívali. Revoluce ruská nám i v tom pomohla nejlépe.

Celkem nám aféra Dürichova neuškodila; naši lidé si sporem musili podstatu odboje a jeho taktiky lépe promyslit; mezi Spojenci rázné potlačení nám prospělo. Zvláště to uznávali také Jihoslovani a Poláci, kteří měli mnohé své osobní aféry a jimž se pořádek tak snadno nedařil. Znal jsem obdobné spory a osobní aféry v zemích Spojenců, a proto, když mi občas bylo ukázáno na nás nebo Jihoslovany a jiné organisace malých národů, odpovídal jsem stručným odkazem na socios malorum v Londýně, v Paříži, v Římě.

Při té příležitosti upozorním na nečekaný vzrůst našich kolonií zbrusu novými Čechy a Čechoslováky hlásícími se k nám; protože být Němcem nebylo v Paříži a jinde výhodné, všelijací odrodilci nebo zase lidé znající trochu česky hlásili se do kolonií, zejména když jsme od spojeneckých vlád dosáhli pro své občany výhod plynoucích z toho, že jsme byli uznáváni za národ a národ přímo spojenecký. Také poslanec Dürich padl do rukou takových „nouveaux Tchéques“.

Podle početnosti byly pro nás nejdůležitější kolonie americká a ruská. Američané mohli akci financovat, na Rusku jsme měli zajatce a z těch jsme mohli mít vojsko. Největší obtíže jsme však měli právě na Rusi; v Americe nám prospělo, že hned na počátku války přinesl pan Voska kolonii ode mne zprávy; za ním přijel z Čech na podzim 1915 Vojta Beneš (bratr dra Edvarda Beneše) se zprávami novějšími a úplnějšími; měl po všech koloniích schůze, sjednocoval přívržence různých stran a frakcí a nabádal k obětem finančním.

Pokračování