TGM Světová revoluce 26: Národní rada, její vznik a uznání

Zde připojím několik vysvětlivek o naší zahraniční Národní radě.

Rozumělo se samo sebou, že především musil být pro náš odboj konstituován vedoucí zahraniční centrální orgán. To jsem s počátku byl já sám, a šlo tedy o to, najít si spolupracovníky a sjednotit všecky kolonie. Při roztříštěnosti kolonií a válkou znesnadněné korespondenci šlo to pomalu. Nechtěl jsem sebe samého prohlásit absolutisticky za zahraničního vůdce, nýbrž postupoval jsem konstitučně, parlamentárně. Byl jsem venku znám svými občasnými návštěva i kolonií již před válkou také osobně; autorita rostla s mou zahraniční prací; lidé viděli, co dělám, a chápali mou taktiku. Vyložil jsem všude, jak došlo k mému obchodu, kdo, které strany o tom věděly a schvalovaly to. Byl jsem všude uznáván za vůdce, při čemž padalo na váhu, že jsem byl poslancem; to byl můj politický titul. Ale byl jsem sám; spolupracovníci, kteří se brzy hlásili, mimo Düricha, poslanci nebyli. To platilo i o Benešovi a o Štefánikovi, a proto jsem s formálním ustavením našeho centrálního orgánu tak dlouho otálel, čekaje spoluposlance z Prahy.

Když se jednotlivé kolonie soustřeďovaly a byly se mnou ve styku, nepospíchal jsem s formálním ustavením ústředního orgánu. Mluvívali jsme o tom a nehledě se nám sám sebou a podle vzorů dávných podával název: Československá národní rada; avšak bál jsem se názvu užít, abych neublížil Národní radě doma, aby ji nepokládali za vůdce odboje a na jejích členech se nemstili.

Než vývojem poměrů náš ústřední orgán musil být ustaven i formálně; nadešla doba, kdy jsme musili učinit projevy veřejné; k tomu bylo třeba veřejně uznané firmy.

A přišly aféry. Prvá Koníčkova; když v koloniích hlásal program prý ruských Čechů, vládou a carem uznaný, vznikla otázka, jakou má legitimaci a kdo v sporných věcech rozhoduje? S Koníčkem jsme byli brzy hotovi; ale přišel poslanec Dürich.

Naléhavá příležitost dána veřejným vystoupením proti Rakousku, beztak dost dlouho odkládaným. Proč jsem je odkládal, to jsem už řekl. Když jsme konečně 14. listopadu 1915 vydali své prohlášení proti Rakousku-Uhersku, podepsal jsem „Český komitét zahraniční“. Podepsáni byli zástupcové všech zahraničních kolonií; prohlášení mělo být všeobecnější; nebylo učiněno, abych tak řekl, toliko zahraniční vládou, nýbrž také zahraničním parlamentem.

Avšak byla nutna právě vláda, řídící ústřední orgán, a tak tedy během roku 1916 byla ustavena „Národní rada“. Podle situace doma jsem se již nebál, že názvem uškodíme Národní radě doma. Název a organisaci umluvili jsme s drem Benešem a poslancem Dürichem za mé přítomnosti v Paříži, o niž hned budu referovat; dr Beneš, určený za generálního sekretáře, úkol prováděl a užíval názvu „Conseil National des Pays Tchèques“ ve svých oficiálních korespondencích; veřejně po prvé bylo titulu použito Štefánikem při tak zvaném Kijevském zápise 29. srpna 1916 a 15. listopadu 1916 bylo v La Nation Tchèque výslovně prohlášeno, že Národní radu tvoří T. G. Masaryk, předseda, místopředsedové poslanec Dürich a dr Štefánik a dr Beneš jako generální tajemník. Sídlem byla Paříž.

Proti této Národní radě poslanec Dürich, ačkoliv se své funkce v národní radě nevzdal, utvořil pro Rusko Národní radu zvláštní, která však revolucí brzy byla pohřbena. V březnu 1917 (20.) vyhlásila naše brigáda československý stát; Národní radu prohlásila zatímní vládou a mne diktátorem. Na kyjevském sjezdě konečně (20. května 1917) utvořena Odbočka Československé národní rady pro Rusko.

Takto ustavená Národní rada byla jednotlivými koloniemi a jejími zvolenými zástupci uznána. Ve Švýcarsku, v Holandsku a v Anglii se rozuměla věc sama sebou; v Paříži byla malá oposice, živená ctižádostí několika snaživců, rozdávajících při pivě vysoké úřady v budoucí ruské satrapii. Ale tito lidé zůstali neznačnou menšinou a brzy mi nabízeli své služby a jeden, dva, i peníze na revoluci. (Pánové přestali na nabídce!)

V Americe jsem měl z dřívějška mnoho známých; pařížská Národní rada byla uznávána od počátku spontánně a rozhodně, a to nejen zasíláním finanční pomoci, ale i formálními projevy, na příklad Sokolem (15. září 1916), Národním sdružením (15. prosince 1916). I z jižní Afriky z Kimberley, přišlo uznání (28. února 1917).

Pokračování