.jpg)
Už jsem si posteskl, že jsem zahraniční akci a propagandu musil začínat od abecedy, protože spojení s politickým zahraničím nebylo; na druhé straně v tom byla výhoda, že se mohlo začít a pracovat soustavně a promyšleně. A protože válka trvala dlouho, propaganda měla úspěch. Přirozeně jsme navázali styky každý se svými známými a přáteli. Štefánik už měl značný kruh politických a vlivných lidí; dr Beneš a dr Sychrava, později i Osuský, vytvořili si kruhy své. Já jsem měl známé ve všech spojeneckých zemích už před válkou a jimi jsem si kruh svůj stále rozšiřoval.
Naše propaganda byla demokratická; získávali jsme totiž nejen politiky a lidi oficiální, nýbrž především tisk a tím široké vrstvy. To nám prospívalo právě v demokratických státech, ve Francii, v Anglii, v Italii a v Americe, kde parlament a veřejné mínění měly mnohem větší vliv než v Rakousku, v Německu a v Rusku. V Rusku jsme mohli po revoluci postupovat stejně.
Rozumí se, že jsem všude hleděl co nejdříve navázat styky s vládami a zejména s ministerstvy zahraničních věcí; vedle toho šlo o to, získávat všude spojení s dohodovými vyslanci. Ale i v tom byl výběr a soustava. Řekl jsem, že jsem 1915 nevyhledával Delcassé; mimo uvedené důvody také proto, že jsem z jeho politické činnosti věděl, že je dávným přívržencem franko-anglické shody, a to za dané situace bylo i nám cennější nežli rozmluva v době, kdy mu smlouva s Italií ukládala jistou reservu.
Všude jsem se seznamoval s čelnými úředníky ministerstev, kteří měli vliv a znali situaci.
Často nám byli nápomocni lidé, kteří stáli opodál, ale měli přátelský přístup k rozhodujícím státníkům a politikům – advokáti, bankéři, duchovní.
Z psychologie propagandy je důležité jedno poučení: Nemyslit, že se lidé získají pro politický program jen a hlavně jeho energickým a nadšeným hlásáním a vytyčováním jednotlivých bodů – o to běží, lidi zaujmout pro věc čímkoli a třeba nepřímo. Mluvte o umění, o literatuře, o čemkoliv, co druhého zajímá, a získáte ho; agitací politickou často myslící lidé odradíte nebo nezískáte. Často nestačí jedna věta při dobré příležitosti prohozená; vůbec, vystříhat se, zejména v soukromých rozmluvách, rozvláčnosti. Ovšem že taková propaganda předpokládá vzdělání, rozhled politický a společenský, takt a znalost lidí! Paderewski a Sienkiewicz od vypuknutí války dělali velmi úspěšnou propagandu pro Polsko – umělec a spisovatel získávali nejširší kruhy; Sienkiewicz svým románem Quo vadis stal se hodně známým a tím získával lidi již získané. Podobný význam měl Meštrović pro Jihoslovany. My jsme takových lidí měli poskrovnu; v Paříži byl Kupka (vstoupil do legie), v Římě byl začínající tenkrát malíř Brázda, a tuším také Destinnová jednu chvíli zasáhla.
A ještě jedno upozornění: propaganda musí být poctivá. Nadsazování a dokonce lhaní neprospívá; našli se i mezi námi jednotlivci, kteří celou politiku pokládají za umění napálit, a ti se pokusili o šíření „vlasteneckých“ nepravd; zarazili jsme to. Zprávy se přece kontrolují, a naši nepřátelé toho použili proti nám. Tak jsme měli nepříjemnost s textem řeči poslance Stříbrného, ač o falsifikaci nešlo: řeč byla uveřejněna podle Neue Freie Presse.
Také jiné pravidlo chci vytknout: je omyl myslit, že propagátor má všecko své chválit; to dělají tuctoví kupečtí agenti. Politika rozumná a poctivá – propaganda rozumná a poctivá!
Pořádal jsem ve všech zemích v čelných městech přednášky pro širší obecenstvo, ale častěji pro užší kroužek; vyhledával jsem také odpůrce nebo i pacifisty. Navázal jsem styky s universitami, zvláště s historiky, s národními hospodáři i s jinými odborníky. V Anglii, jak řečeno, nám prospěl Hus. Slovem – kdo dělá politiku kulturní, bude také dělat kulturní propagandu.
Cizí listy jsme získávali diskusemi s redaktory a majiteli a hlavně příspěvky. Napsal jsem sám mnoho článků; interview byl jiný a vhodný prostředek. Zřídili jsme všude tiskové kanceláře, které měly za úkol být ve styku s listy a korespondenčními kancelářemi a šířit naše zprávy. Uvádím zejména anglické Czech Press Bureau (od konce listopadu 1916) a americké Slav Press Bureau (od jara 1917, reorganizované od května 1918).
Snažil jsem se co nejdříve vydávat orgány sice politické, ale vedené metodou vědeckou. To platilo o Denisově La Nation Tchèque a později jsme měli revue přímo vědeckou: Le Monde Slave; elmi nám prospěla výborná týdenní revue The New Europe (od 15. října 1916). Naléhal jsem na Setona-Watsona, aby list vydával, znaje jeho neobyčejné schopnosti a jeho politický zájem a rozhled. Revue stála svým nazíráním na Evropu, kde jsme stáli my; v italské politice jsem byl mírnější než redaktor. The New Europe byla pilně čtena nejen v Anglii, nýbrž i ve Francii, v Americe a v Italii. Dávala direktivu také zahraničním organizacím našim.
V Londýně jsme najali na jednom z nejživějších náměstí (Piccadilly Circus) krám; upravili jsme jej jako knihkupeckou výkladní skříň a vystavovali mapy, poučující o nás a o střední Evropě, nejnovější zprávy o nás a nepřátelích, vyvracení nesprávných zpráv, publikace a podobně.
Účinným prostředkem bylo zakládání smíšených společností, na příklad česko-anglické; speciálním účelům sloužily obchodní komory.
Mně osobně prospívala celá má minulost; z nedávné doby můj boj s Achrenthalem a práce pro Jihoslovany vůbec, pak moje ruská kniha, protože se problém Ruska vyvíjel stále akutněji. Kniha Rusko a Evropa byla známá mnohým v německé vydání; za války byl pořízen anglický překlad, kniha však vyšla opožděně 1919 pod názvem The Spirit of Russia. Také se vědělo na příklad o hilsneriádě.
Získávaje a zesiluje svou politickou autoritu, zesiloval jsem svornost a vytrvalost českých kolonií. Koncentrace autority je, jak už Římani věděli, ve válce nutná a byla nutná pro roztříštěnost kolonií a spojeneckých zemí. Ve vedení nebylo nejmenších rivalit, Beneš a Štefánik byli lokální, oddaní a věrní přátelé. Mluvili jsme všichni stejně, měli jsme všichni stejný program. Tím jsme se lišili od Jihoslovanů a Poláků, mezi nimiž programové, stranické, a osobní rozpory vystupovaly dost ostře. Samo sebou vzniklo jisté diktátorství, ale rázu parlamentárního; že někdy bylo třeba velmi důrazné rozhodnosti, to ukázala aféra Dürichova a některé případy menší.
Tak asi koncem roku 1916 stávali se Češi a Slováci již zajímavými a začínalo se o nich vědět a mluvit; tak na příklad listy oznamovaly plakáty, že přinesou interview se mnou.
Velmi nám pomáhala – Vídeň. Usvědčovali jsme její zprávy ze lži. Pronásledování našich lidí přesvědčovalo cizinu o našem odboji - mučednictví a zvláště krev získávají; využili jsme zejména žalářování, procesu a odsouzení dra Kramáře, dra Rašína a jiných velmi vydatně. Uvěznění naší Alice prospělo nám zejména v Anglii a v Americe – když i ženy jsou vězněny, věc je opravdová; ženy v Americe organizovaly v celé zemi petice k presidentovi, aby zakročil, a samy zakročily americkým vyslancem ve Vídni. Tou agitací v Americe a v Anglii stal se náš odboj známým.
Vůbec antipropaganda proti propagandě rakouské, maďarské a německé stala se zvláštním odborem; i v tom jsme brzy vynikali. A právě tím, že jsme měli dobrou znalost poměrů; od léta 1916 americký Slovák Osuský nám prospíval svou znalostí maďarštiny a maďarských věci. Dovedli jsme všem zprávám rozumět a náležitě je interpretovat. Četli jsme mezi řádky našich pražských listů. K tomu jsme měli zvláštní své zprávy z domova, jichž jsme náležitě užívali. Naše zprávy vojenské se osvědčovaly a byly vítány; získali jsme tím mnoho přátel. Přitom velmi pomáhalo i to, že jsme zprávy dávali pro věc samu a náhrady peněžní odmítali. V tom jsem byl velmi přísný.
Když se tato část propagandy rozrůstala v pravidelný systém antišpionáže a špionáže, nebylo snadné všecky pracovníky kontrolovat; až na nepatrné odchylky se nám nic nestalo.
Docela zvláštním odborem naší propagandy bylo, dostávat zprávy o tom, co se děje ve spojeneckých zemích, do německých a maďarských listů. V Rakousku a v Uhrách se všecko umlčovalo, jak Spojenci pokračovali; proto jsme se snažili propašovat zprávy do listů. Dařilo se i to; o tom by mohl Osuský vykládat případy přímo anekdotické, jak pod formou polemik s Amerikou do budapešťských listů podával zprávy o veliké pomoci Amerikou Spojencům prokazované. Z listů maďarských přecházely zprávy do listů vídeňských i pražských.
V Americe pan Voska velmi dovedně zorganizoval účinnou antišpionáž a získal tím sobě i nám politickou prestiž, jak o tom obšírněji podám zprávu později. V Rusku byly obtíže stejné, ale i tam jsme proráželi, a zvláště ovšem po revoluci.
Penězi jsme nepracovali, tj.: nepodpláceli jsme. Ale podporoval jsem slušné lidi, naše i cizí, když jsem se o jejich potřebách dověděl. To jsem dělal bez prošení a diskrétně; je přirozené, že v tak rozbouřené době mnozí bez viny přišli do tísně.
Vědomě jsme my tři, Beneš, Štefánik a já, byli nezávislí na americkém fondě. Plat z londýnské university byl malý (universita za války se uskrovňovala); zato jsem dostával značnější částky za své články, k tomu osobní příspěvky svých přátel Američanů, takže jsem byl zaopatřen. Dr Beneš, jak referováno, hned s počátku přinesl do našeho „podniku“ peníze a měl pro sebe také dost. Štefánik měl své příjmy – tato nezávislost dobře působila na naše lidi. A působilo dobře, že jsme žili skrovně; o tom kolovaly i některé anekdoty, a mnozí by si byli přáli lesklejší representace. Ale nám té tak zvané representace nebylo třeba, protože jsme pracovali, v poslední době se dostavila sama sebou. Když jsem přijel do Ameriky, krajané mi přichystali byt v prvém hotelu, větší stálý byt se stal potřeným pro přijímání četných hostí. Nám platilo: málo peněz, mnoho muziky – pracovali jsme všichni s přesvědčením a rádi, a proto jsme stačili s málem. Udělali jsme za krejcar více než rakouští a němečtí diplomati za statisíce: tak laciné zahraniční propagandy revoluční nebylo snad nikdy – ovšem, nebudu hrát na skromného, nebylo vůbec mnoho politických akcí tak promyšlených.
**
Zde účet z toho, co jsem z Ameriky na akci dostal:
1914-1915 37 871 dolarů
1916 71 185 dolarů
1917 (do konce dubna) 82 391 dolarů
1918 (od května) 483 438 dolarů
Celkem 674 883 dolarů
Za mého pobytu v Rusku přijímal peníze dr Beneš, odhaduji je asi na 300 000 dolarů, takže celá akce nestála ani celý milion dolarů. Dolar tenkrát dlouho měl svou předválečnou cenu (4.50 korun). Z uvedených údajů vidno, že se americké příspěvky zvýšily teprve po vyhlášení války Amerikou.
Peníze jsou od kolonistů českých; od slovenských za války byly příspěvky docela nepatrné; teprve jako president dostal jsem 200 000 dolarů od amerických Slováků, v tom byla část od mých známých Američanů. Tyto peníze a zbytky revolučního fondu českého jsem vydal jako president rozličnými dary a příspěvky, súčtovanými veřejně.
.jpg?s3=1)
