.jpg)
V Londýně jsem přirozeně mnoho slyšel o vojsku anglickém a o situaci na bojištích vůbec; měl jsem teď příležitost poučovat se od vojenských odborníků (anglických a francouzských) o všech otázkách vojenských.
Vzpomněl jsem už několikrát, jak mě trápila nejistota, potrvá-li válka dlouho či krátko. Na počátku války, a ještě z jara 1915, počítaje s názorem téměř všech vojenských odborníků, připouštěl jsem někdy, že válka bude ukončena do zimy 1915; ale rozvoj na bojištích musil se již pojímat jakožto začátek války vleklé. Posiční válčení se prodlužovalo, a bez rozhodnutí; umožňovalo válčícím mocnostem sbírat své síly doma, připravovat a vycvičovat další oddíly a zálohy a přizpůsobit celý průmysl válečným účelům. Mluvilo se o větší účasti aeroplánů a ponorek. Podle zpráv teď nabývaných nezdálo se mi pravděpodobné, že by Spojenci sjednali mír bez většího úspěchu v poli, třebaže s obou válčících stran vlivné osoby pro mír pracovaly. Bitva u Marny byla pro nás vítězná, ale nerozhodla; přece se však již v Německu projevovala jistá nerovnost, aspoň v kruzích socialistických; tomu nasvědčovaly mnohé zprávy, zejména pak jednání o mírových podmínkách v berlínském Reichstagu na začátku prosince (1915 – Scheidemann). Ze všech rozhovorů s dobrými vojáky všech armád (občas i se zajatci) docházel jsem k názoru, že válka vojensky potrvá dlouho; úvahy politické vedly k témuž úsudku.
V Londýně jsem se také dost dovídal o plánech vojenských. Nebyly to vždy poznatky příjemné – panovala značná rozháranost názorů i v kruzích odpovědných. A to nejen o speciálně anglickém podniku dardanelském; úsudky se také rozcházely o plánech ve Francii a v Rusku. Podivné bylo, jak nejen politikové, nýbrž i vojáci koncipovali strategické plány i vojenskému laikovi průhledně nemožné, fantastické.
V Londýně jsem tehdy čítával články plukovníka Repingtona v Times a v jiných listech. Jevila se v nich jistá nedůvěra nejen k vedení anglických, nýbrž i spojeneckých vojsk a loďstva vůbec; ještě větší nedůvěra se cítila k vládě a k politikům doma i jinde. Censor sice Repingtonovy články učesával, ale dovídal jsem se o původním znění; měl jsem mnohé a snadné příležitosti, dovídat se o Repingtonově publicistické činnosti a o jeho stycích s vojáky a s politiky všech táborů a spojeneckých zemí. V mnohém jsem s ním souhlasíval.
V kruhu bližších přátel měli jsme o tom všem stálé diskuse; na jejich požádání napsal jsem pro ně koncem listopadu (1915) Memorandum o válečné síle obou bojujících stran.
Upozornil jsem v něm na výhody a nevýhody obou válčících stran a zejména jsem probral početnost oboustranných sil vojenských, o níž jsme stále debatovali. Ve svém odhadu jsem vycházel z předpokladu, že Rakousko a Německo do války odvádělo ne více než 5 až 6 procent obyvatelstva, kdežto Francie odváděla o 2 až 3 procenta nad to. Anglie tedy, o to mně šlo, měla by pospíchat s mobilizací a s výcvikem, aby Spojenci mohli čelit centrálním mocnostem, kdyby zvýšily procento odvedených. Ze zpráv z Čech jsem se dovídal, že našich odváděli mnohem více než Němců, a stejně bylo slyšet z jihu, že na příklad v Bosně a Hercegovině a jinde (za trest) odvádělo se i nad 8 procent. Šlo mi o to, ukázat, že se centrální mocnosti vyrovnají mužstvem Spojencům, třebaže ti mají dohromady více obyvatelstva a že s počátku měli také více vojáků; neboť Rusko se stávalo stále víc a více pochybným. Ovšem, nerozhoduje pouhý počet obyvatelstva a možné procento mužstva, nýbrž obapolná schopnost a možnost mužstvo vyzbrojit a v poli zaopatřovat. Kitchener i v té příčině hned na jaře 1915 (15. března) v horní sněmovně vyslovil jisté obavy, ačkoliv se mi zdálo, že pamatoval více na rozhojnění vojska nežli na jeho moderní vyzbrojení. Celkem pak jsem podal ostrou kritiku spojenecké válečné politiky a vedení, třebaže většinou nepřímo, zdůrazňováním výhod německých; zejména jsem také upozorňoval na nejednotnost spojeneckého válčení. Ta otázka se již tehdy i veřejně nadhazovala, ale teprve další neúspěchy v poli z ní udělaly naléhavý problém spojenecké stratégiky a politiky.
Moji přátelé odevzdali Memorandum vojenským autoritám, s některými jsem měl ústně diskusi. Jedni uznávali vážnost situace, ale neměli obav; říkali, že Angličané přijdou do Francie včas a že vojenské povinnosti, která 28. října byla zavedena, využívají v míře dostatečné. Ale našli se znalci, kteří i veřejně požadovali armádu větší: Repington působil v tom smysle, a vzpomínáním vážného v Anglii generála Williama Robertsona, jenž sám od počátku války byl na francouzské frontě a jenž na podzim 1916 veřejně vystoupil s požadavkem zvětšit počet vojska. Také Lloyd George, tuším pod vlivem Repingtonovým, přál si mnohem většího počtu spojeneckých vojsk vůbec, měla-li se německá fronta prorazit.
Situace na bojištích se stávala neradostnou a stále komplikovanější. Rusko zklamalo, a to se cítilo všude velmi živě; Bulhaři se přidali v říjnu (1915) k nepříteli – v Londýně se mnoho diskutovalo o jednání Dohody s Bulharskem a ve faktu, že Bulhaři Dohodou nebyli získáni, viděl se značný neúspěch spojenecké diplomacie. Ze Soluně se zároveň stávalo nové středisko dohodových sil; plán soluňský se dlouho přetřásal, až konečně byl v Anglii i ve Francii (vlivem Briandovým!) schválen. Prvé bitvy spojeneckých sil pod generálem Sarrailem a Bulhary začaly se v listopadu (1915) a skončily se pro nás nezdarem. Značný dojem učinila porážka Srbů Mackensenem a vzetí Bělehradu (8. října); ale dojem nebyl deprimující, neboť Srbové zbytky své armády přímo heroicky odváděli přes Albanii a přenesli vládu na ostrov Korfu.
V Mesopotanii vítězili Turci.
Na frontě západní trvaly krvavé a nerozhodné boje; Němci byli odsouzeni k defensivě, protože se většími silami opřeli Rusům.
Znaje rozčílení a obavy v našich koloniích, že snad ani nevystoupím, a hlavně proto, aby se naši doma nedali svést k ústupnosti, rozhodl jsem se uveřejnit Manifest a vypovědět Rakousku boj odkrytý; bál jsem se neblahého účinku ruské porážky a represálií doma. Souhlas k nepokrytému vystoupení proti Rakousku za hranicemi byl mi napřed dán kruhem politiků domácích z tak zvané Maffie, kde znění Manifestu bylo též v podstatě schváleno.
Stalo se to 14. listopadu 1915, brzy po tom, když rozhodnutí Bulharska proti Spojencům situaci ztížilo a když situace na bojištích vůbec byla chmurná. Manifest byl, jak už řečeno, podepsán „Zahraničním komitétem“, představiteli všech našich zahraničních kolonií.
Za dané situace jsem nečekal od Manifestu velikého dojmu na Spojence; přece však naše vystoupení dost působilo. Manifest byl hodně rozšiřován listy francouzskými; M. Gauvain napsal úvodník v Journal des Débats; anglické listy také o něm dost psaly. V Anglii jsme byli poměrně méně známi nežli ve Francii, ale známost o nás se dost rychle šířila, s počátku více v kruzích inteligence a v kruzích politických a vládních; dosáhli jsme toho nejen svou prací v Londýně a po Anglii, nýbrž také zmíněnou již prací Voskovou v Americe, která se v Anglii také oceňovala. Povím o tom více při výkladu o Americe.
.jpg?s3=1)
