TGM Světová revoluce 3: Kritická situace na bojištích

Dosti silné znepokojení jsem čerpal z rozvoje války; kdo zvítězí? Na tuto otázku roku 1914 a ještě později nedalo se snadno odpovědět s jistotou a s přesností.

Dal jsem se hned po vypuknutí války do studia některých spisů o moderním válečnictví mně ještě neznámých; šlo o to, jak už řečeno, bude-li válka dlouhá či krátká; podle toho jsme musili odhadnout své vyhlídky a zařídit svou práci. Odborníci v tom nebyli zajedno; celkem převládalo mínění u odborníků spojeneckých i nepřátelských (na příklad i u Foche), že moderní válka bude krátká. Známý francouzský publicista Leroy-Beaulieu odhadoval trvání se sedm měsíců; politikové, jako Hanotaux, Barrès, očekávali brzké ukončení války od „parního válce“. Němci předpovídali brzké zhroucení francouzské armády podle vzoru z roku 1870; rychlý postup Belgií a Lucemburskem na severu a Lotrinskem Alsaskem na jihu to očekávání s počátku posiloval.

Prvé válečné události nebyly Francií příznivé. Paříž byla skutečně útočným tlakem Němců ohrožena, a francouzská vláda se již 2. září z Paříže přestěhovala do Bordeaux. Přál jsem si, aby Kitchener, měl pravdu, ale pochyboval jsem podle toho, co jsem o něm věděl, že by v té otázce byl dost kompetentní.

O stavu situace na bojištích byl jsem do svého odchodu z Prahy také v pochybnostech; zejména těžkým problémem mi byla bitva na Marně. Přijímal jsem názor francouzský a anglický, že Němci bitvu prohráli a že proto couvli na novou linii; ale stejně Francouzové od Mosely ustoupili až na Marnu, a ten ústup se musil pojímat jako porážka. Zaráželo mě, že Francouzové po vítězství nepostupovali ofensivněji. Němci zdůrazňovali, že značný počet svého vojska, celé dva sbory, hodili z Francie proti Rusům do Východního Pruska, že o to byli slabší a že tedy bitva významu rozhodujícího nemá. Spojenci měli od počátku převahu číselnou, a proto ústup francouzský působil tím trapněji. Znal jsem v rakouské armádě několik dobrých znalců vojenství, ale s těmi jsem se nemohl sejít; teprve venku jsem se mohl informovat od vojáků a číst podrobnější zprávy. Přesvědčil jsem se pak, že Němci na Marně opravdu prohráli.

Nadějný dojem z bitvy na Marně byl zesílen vleklými boji u Yprů o břeh Kanálu (20. října až 11. listopadu). Ani tam Němci neprorazili podle svého plánu a nedovedli se zmocnit Kanálu a jeho přístavů, z nichž by byli mohli ohrožovat Anglii (Dunkerque – Calais – Boulogne). Na celé čáře musili couvnout a odhodlat se k válce posiční; ofensiva se nezdařila, výpočty se ukázaly pochybenými, a tím byl celý plán zdiskreditován.

Turecko vypovědělo Dohodě oficiálně válku 12. listopadu. Malá Asie, Egypt a Balkán stávaly se tím vojensky a politicky velmi důležitými. Co udělá Bulharsko, co Řecko, co Rumunsko? Times ostře odsuzovaly politiku Anglie k Turecku (konfiskovala dva křižníky stavěné v Anglii pro Turecko); tím, že se Anglie uvázala v protektorát nad Egyptem (18. prosince), byl spor o Malou Asii přiostřen. Válka se komplikovala – vyhlídka, že potrvá déle. Té komplikaci nasvědčovaly také italské přípravy v Albanii, směřující k obsazení Valony.

O mých úvahách o válce, o nadějích a pochybnostech čtenář nalezne doklad v článku o válce, napsaném hned na počátku války (v srpnu) v Naší době, v němž jsem na vojenský, hospodářský a politický význam světového konfliktu upozorňoval; tam jsem vyložil problémy mne znepokojující, ale ovšem i své naděje. Rakouský censor článek propustil; ale zkonfiskoval v témže čísle části otisku mého (staršího) článku o Balkáně a místa Denisovy rozpravy o našem postavení v Mezinárodní lize na ochranu práv národů, ba i kus v glosách Boží bojovníci. V těchto článcích jsem podal hned na počátku války svůj politický program; stejně v následujícím čísle jsem pokračoval v kritickém poučování myslících lidí o cílech války. Podobně jako v Naší době psal jsem v Čase.

Mapy válečné jsem studoval denně a stále velmi pozorně; politika se teď dělala na bojišti a to politika na dlouhou dobu; z postupu obou stran se dalo soudit o cíli války, o síle a dovednosti přátel i nepřátel.

Nezdar Rakouska v Srbsku, porážka Potiorkova a konečně vyproštění Bělehradu v prosinci (13.) utvrzovaly v naději na vítězství. Ne tak postup Rusů ke Krakovu a k slovenským průsmykům; neboť proti tomu bylo veliké minus ve Východním Prusku (Hindenburg: Tannenberg, Mazurská jezera). Rakušané i Němci se sice rozhodně mýlili, podceňujíce armádu ruskou, zejména dělostřelectvo; avšak to, co jsem sám o ruském vojsku a jeho velení znal, naplňovalo mě obavou. Bezradnost před Krakovem zarážela.

Tenkrát Čas přinášel velmi čtené články o bojích a zejména o postupu a ústupu Rusů; mívali jsme denně redakční porady a zkombinovali jsme ze zpráv a z postavení vojsk své vývody. V redakci jsme byli optimističtí, až velmi optimističtí, já jsem byl zdrželivý, až skeptický; koloval vtip, že první, kdo bude viset, až Rusové vtáhnou do Prahy, budu já. Občas jsem v Čase rozličnými poznámky upozorňoval na nepohotovost Ruska a dotýkal se kriticky nejen neschopného Suchomlinova, nýbrž i generalissima přes jeho vlastenecké a slovanské manifesty. Měl jsem přece jen pravdu; myslím, že jedno z nejlepších mých politických poznání rozhodnutí bylo, že jsem naši národní věc nevsadil na jedinou kartu ruskou, naopak že jsem usiloval získat sympathie u Spojenců všech a že jsem se rozhodl proti tehdejšímu nekritickému a pasivnímu rusofilství.