TGM Světová revoluce 30. Rozhodný boj s austrofilstvím

Začátkem 1916 jsem pomýšlel jet do Paříže. Dr Beneš přicházel do Londýna a podával zprávy o celé naší situaci; umluvili jsme, že přijedu začátkem února. V čele vlády byl od 28. října 1915 Briand, a k němu jsem měl Štefánikem cestu upravenu.

U Brianda jsem byl 3. února 1916. Předložil jsem mu mapku Evropy a podal výklad svého nazírání na válku; podmínkou rekonstrukce Evropy a skutečného zeslabení Německa, tudíž i jistoty Francie, je rozčlenění Rakouska na přirozené a historicky dané části. Můj výklad byl velmi stručný, takřka jen heslový  - Briand měl svou dobrou francouzskou hlavu a postřehl jádro věci ihned. A hlavně – přijal náš plán a slíbil jej provádět. Slyšel jsem pak od Štefánika, že Briand byl doopravdy získán. Vyšlo o mé návštěvě oficiální communiqué; k doplnění a získání široké politické veřejnosti podal jsem v Matinu, laskavostí jeho redaktora Sauerweina, stručně náš protirakouský program ve formě interviewu. Výklad, jak se říká, uhodil nejen v Paříži, ale i v ostatních spojeneckých zemích; nepřepínám, pravím-li, že Dohoda naším programem rozčlenění Rakouska dostala program positivní – nestačilo centrální mocnosti porazit a finančně a jinak je potrestat. Východní Evropa a Evropa vůbec musila být reorganizována. Má rozmluva s Briandem učinila dojem v Londýně a utvrdila tam naši posici; nejen Times, nýbrž i jiné listy přinesly příznivé zprávy (Matin měl v Londýně dovedného dopisovatele). Ostatně, rozumí se samo sebou, že jsme tak velkého úspěchu náležitě ve všech listech využívali. Přijetí Briandem působilo velmi na slovanské politiky a zejména také na ruské diplomaty, jak jsem se brzy přesvědčil.

V Paříži jsem se zdržel téměř měsíc a hojnými návštěvami jsem podepřel a zesílil účinek z Briandova kroku. To bylo nutné také proto, že naši odpůrcové, přátelé Rakouska-Uherska, byli pobouřeni a dali se do zvýšené práce; v Paříži jako v Londýně a všude byl silný směr austrofilský a maďarofilský. Rozhodný boj s tímto austrofilstvím měli jsme ještě před sebou, neboť rakouský předsudek v Evropě a v Americe nemohl být odklizen jednou ranou. Rakousko politikům spojeneckým bylo záchranou před balkanizací („teď máme co činit s jedním, je nemožné jednat s desíti“) a – ochranou před Německem! A to v době, kdy Rakousko stálo po boku Německa!

Nemohu referovat o všech návštěvách a rozmluvách; jen pro charakteristiku práce uvádím některá jména: ministr Pichon, předseda parlamentu Deschanel, předseda zahraničního výboru Leygues, redaktor Gauvain, spisovatel Fournol, redaktor Quirielle, dále profesor Boutroux, publicista Chéradame a jiní.

Nemohu nevzpomenout milých návštěv v rodině Mlle Weiss, pozdější redaktory týdeníku L´Europe Nouvelle a pohostinného salonu Mme de Jouvenel; u Štefánikova lékaře dra Hartmanna našel jsem také vybranou společnost. O stálém styku s Denisem, s profesorem Eisenmannem a jinými nemusím se šířit podrobněji.