TGM Světová revoluce 31: O Slovanech a panslavismu

Častěji jsme byli s Vesnićem a vyměňovali si zprávy a názory o celkové situaci a o otázkách, nás se týkajících; proti Vesnićovi byl v Paříži mezi Srby kroužek mladších lidí – pozoroval jsem dost osobního, politicky mu křivdili.

Zajímavý pro mne byl styk s Izvolským. Byli jsme sblíženi bojem proti Aehrenthalovi; mohl jsem tedy očekávat, že naší věci bude věnovat pozornost. Mluvili jsme o aféře Aehrenthalově, ale byl dost zdrženlivý; patrně ho již zájem přešel – tak jako mne – měli jsme teď jiné a důležitější záležitosti. Co jsem slyšel, utvrzovalo mě v mínění, že na Buchlově nejen Aehrenthal, ale ani Izvolskij neujednali své obapolné požadavky dost přesně a určitě; věc posud není dostatečně vysvětlena, zejména není zjištěno, je-li pravda, že byl sepsán protokol, jak nedávno tvrdil moskevský profesor Pokrovskij. Aspoň, pokud vím, ten protokol nalezen nebyl.

O poměrech v Rusku a zejména při dvoře Izvolskij mluvil obšírně a s obavou pro budoucnost Ruska. Viděl jsem, že zná dvůr dobře, všecky hlavní osoby a zejména také cara. Kritisoval mírně ve slovích, ale dost silně ve věci, třebaže byl dvoru a zejména carovi oddán naprosto. Byl v tom typem těch slušných a rozumných vysokých ruských úředníků, kteří situaci prohlíželi a odsuzovali, ale pro nápravu udělali málo nebo nic. Já mu řekl o Rusku své; nemohl a nechtěl odporovat.

Původně jsem měl dojem, že ani Izvolskij, jako tak mnozí oficiální Rusové, o nás a o Slovanech vůbec jasného plánu neměl. Jeho korespondence zatím vydaná ukazuje, že v říjnu 1914 Sazonovu odůvodňoval nutnost rozbití Rakouska-Uherska a vytvoření sjednoceného jihoslovanského státu; byl ve styku se Supilem a jeho memoranda (mezi nimi i jedno mé) v otázkách slovanských na neporozumění v Petrohradě a oficiálního programu o Slovanech nedostal; Briandovo vystoupení pro nás udělalo naň značný dojem. Slíbil, že nás bude podporovat v Paříži a v Londýně, a přesvědčil jsem se, že slovu dostál. Stálý styk s Izvolským udržoval Svatkovský, který také tenkrát přijel za mnou Paříže.

Jednal jsem také s neoficiálními Rusy, žijícími v Paříži. Měli jsme dokonce organizační schůzi, na které jsem s drem Benešem usiloval o lepší zpravodajství z Ruska a o soustředění ruských politických lidí v zahraničí. Bylo přímo žalostné, jak už tenkrát byli neorganizovaní a neorganisovatelní.

Od Izvolského přejdu logicky k výkladu, jaká tenkrát byla na Západě nálada vůči Rusům. Ve všech západních zemích se poměr k Rusku kalil. Francie měla svá závazná ujednání s Ruskem a dávné přátelství oficiální; ale dost značná část politického publika francouzského byla k Rusku vždy upjatá a část i nepřátelská. Liberálové a dokonce radikálové a socialisté nemilovali carismu, potírajíce jej teoreticky a po vypuknutí války i prakticky ve svých novinách a ve své propagandě. Anglie od několika let změnila svůj poměr k Rusku; ale v nejširších kruzích anglických nepříznivé nazírání nepřestávalo. V Italii názory o Rusku a o Slovanech na začátku války byly neurčité a spíše nepříznivé.

Porážky ruské armády náladu proti Rusku zesilovaly. Z mnohých výkladů francouzských a anglických politiků jsem seznal, že i Anglie i Francie od Ruska dostaly ubezpečení, že ruská armáda je v nejlepším pořádku a že se Rusko války nebojí, je-li dostatečně připravena Francie. Porážky Rusů mnozí Francouzové a Angličané pociťovali jako nestání v slovu a klamání. Myslím ovšem, že bylo povinností západních znalců Ruska na ujišťování Ruska pohlížet kritičtěji. Japonská válka sice přiměla ruskou vojenskou správu k usilovnější reorganizaci armády, ale v míře mnohem menší než bylo nutné.

Za této nálady v Paříži obnovil profesor Denis svou dřívější žádost, abych na Sorbonně měl přednášku o Slovanech; měl to být začátek přednášek o slovanských věcech, jak se již konaly v Londýně na King´s College, a domníval se, že stanovisko mé, přednesu-li je v Paříži, uklidní politickou veřejnost o snahách našich a všech slovanských národů, že totiž nejsou panslavistické ve smysle nějakého agresivního ruského imperialismu. Denis přitom ukazoval na nevhodné slovanské expektorace, kterých se dopustil předtím Koníček a po něm někteří naši lidé. Poslanec Dürich zesiloval toto slovanství horováním pro ruskou dynastii a ujišťováním, že se český národ stane pravoslavným; tyto jeho názory byly kolportovány v Paříži jako program poslance Kramáře, a austrofilové a naši odpůrcové se jich ochotně chytali. (Poznamenávám tu jednou provždy: rakouští a maďarští agenti se dostávali snadno k našim naivním lidem a dovedli z nich vytahat všecky rozumy – a nerozumy).

Myslím také, že ve Francii a v Anglii zanechalo dojem tvrzení císaře Viléma a Bethmanna-Hollwega, že válku způsobil ruský panslavism.

Měl jsem tedy 22. února na Sorboně svou přednášku o Slovanech a panslavismu, v níž jsem podle pravdy ukázal, že u Slovanů a Rusů není takového imperialismu, jaký Němci hlásají svým pangermanismem. Pro carism jsem se ovšem nevyslovil, ale to neznamenalo zříkat se slovanství; zasadil jsem se přece o zřízení Ústavu slovanských studií při Sorboně, založili jsme tam vědeckou revui pro věci slovanské Le Monde Slave, a všude veřejně jsem pracoval s Jihoslovany a Poláky, později také s Ukrajinci. A můj poměr k Rusům všude na Západě byl velmi dobrý. Slované jsme a být chceme, ale evropští, světoví.

K příčinám, které oslabovaly sympathii k Rusům, dlužno ještě přičíst chování Rusů různých stran v západních zemích, zejména v Paříži. Dokonce pak, když do Francie přistála malá ruská armáda, Francouzové a zejména vojenské kruhy nad její nedisciplinovaností velmi se pozastavovali. Toto ovšem působilo teprve poněkud později a po mé přednášce, ale může to v této souvislosti být uvedeno už zde.