TGM Světová revoluce 32: Štefánik a jeho úkol

Při tomto pobytu v Paříži býval jsem stále se Štefánikem.

Štefánika jsem poznal jako studenta v Praze; byl chudý, i staral jsem se o to, abych mu ulehčil. Z Prahy se odebral do Paříže (tuším v roce 1904) a stal se sekretářem na astronomické observatoři v Paříži. Byl vyslán na rozličné astronomické a vědecké práce a misse, jako na Mont Blanc, do Španěl, do Oxfordu, a pak do několika cizích zemí, do Turkestanu, Alžíru, Jižní Ameriky a na Tahiti.

Podám některé zprávy, kterými činnost Štefánika za války může být charakterizována. Nebudou to zprávy úplné, snad v tom nebo onom i mylné; před tímto pobytem v Paříži neměl jsem, tuším, s Štefánikem za války ani písemného styku – osobně jsme se nesešli, jen známými jsme se občas dohovořili.

Začal tím, že se u svého přítele, úředníka pařížské policie, hned na začátku války zasazoval, aby se Češi, Slováci a slovanští občané vůbec, pokládaní oficiálně za Rakušany, stali účastnými výhod, poskytovaných občanů spojeneckým. Brzy začal propagandu; umínil si každý den získat aspoň jednoho spojence pro naši věc. Přihlásil se dobrovolně do vojska; v roce 1915 se účastnil bitev na Aisně a u Yprů. Byl vyslán do Srbska jako letecký důstojník. V Albanii spadl s letadlem a přibyl z Valnony na zvláštní torpédovce (koncem listopadu) do Říma, kde se seznámil s francouzským velvyslancem Barrèrem a pak se Sonninem. Já jsem ho brzy potom (v únoru 1916) v Paříži našel ve špitále po těžké operaci žaludku. Jako astronom dobře se vyznal v meteorologii a v tomto oboru také vynikl za války tím, že na francouzské frontě zřídil meteorologické stanice. Už před válkou byl naturalizován a měl tedy jako Francouz přístup všude tam, kde se Nefrancouzi nepřipouštěli. Uzdraviv se, odešel do Italie, aby tam pracoval pro nás; v létě 1916 (28. července) odjel do Ruska; tam měl příležitost jednat s vojenskými autoritami a také s carem. Jako kuriosum uvádím, že mně car Štefánikem vzkázal velmi přátelský pozdrav a vyzvání, abych ve své politice pokračoval, a to v době, kdy v ministerstvu zahraničních věcí, války a vnitra proti mně bylo využíváno Düricha. V Rusku Štefánik měl uloženo (také od francouzské vlády) paralyzovat výstřelky Düricha a jeho některých lidí. Učinil pokus o dohodu s Dürichem tak zvaným Kijevským zápisem.

Z Ruska zajel Štefánik na konci roku 1916 na frontu rumunskou, kde pro Francii zorganizoval několik set našich zajatců (vypraveni v létě 1917). Vrátil se v lednu 1917 do Ruska a na cestě do Paříže se zastavil u mne v Londýně (v dubnu 1917). V Paříži měl tenkrát častější styky s Jihoslovany a Italy; sám také zajel do Říma. V létě (v červnu – říjnu) byl v Americe, aby získal dobrovolce mezi Čechy a Slováky – očekával veliký počet, ale v tom se zklamal; v Americe pro nás získal Roosevelta. K jeho charakteristice budiž vzpomenuto, že na veliké schůzi v Carnegie Hall, odbývané v den odplutí do Evropy, byl zastižen bolestmi své zvláštní nemoci a byl dopraven na loď na lůžko. Pospíchal tenkrát, nemýlím-li se, do Italie.

V roce 1918 (od dubna) byl opět v Italii a po účinné propagandě ujednal konvenci z 21. dubna a 30. června s Orlandem. Na podzim přišel ke mně 6. září do Washingtonu, jsa na cestě s generálem Janinem k naší armádě do Sibiře. V únoru 1919 vrací se z Ruska; na Sibiři pojal myšlenku, vojsko převést přes Turkestan k Černému a Středozemnímu moři – patrně dráha ruskou centrální Asií a anglické vojsko, operující v přední Asii proti Turkům, vnuklo mu tento plán. Ale uznal jeho nepraktičnost a v Paříži pak získal i Foche pro převoz Vladivostokem. V Paříži také mnohé přesvědčil, že Rusové jsou neschopni ofensivy proti bolševikům.

Z jara 1919 se chystal přes Řím do otčiny. Měl v úmyslu promluvit s d´Annunziem, zajel do Benátek, ale nenašel ho tam. Dne 4. května odletěl z Videmu - - týž den skonal na rodné půdě.

Za pobytu v Paříži jsem se stýkal se Štefánikem denně často spolu s Benšem. Měli jsme příležitost probrat poměry a osoby ve vojenských zemích, pro naše hnutí důležité, a ustanovit se na podrobném plánu pro další akci v budoucnosti. Tenkrát se jednalo v Paříži o to, aby Rusko do Francie posílalo vojsko. Rusové dělali veliké sliby (měsíčně 40 000) – ale nakonec přibylo Rusů nepatrně málo, a i to, jak už řečeno, na neštěstí; ruští vojáci byli již demoralizovaní a tak přispěli k tomu, že jméno ruské ve Francii a u Spojenců vůbec bylo znehodnoceno. Domnívali jsme se tenkrát, že bychom s Rusy mohli do Francie převážet také naše zajatce z Ruska – s tímto úmyslem, schváleným francouzskou vládou, Štefánik se odebral do Ruska. Ze zpráv, které jsem s několika stran a také svým spolehlivým poslem už tenkrát z Ruska dostal, bylo zjevno, že ruská vláda nepřeje formování a posílání našeho vojska do Francie a že naši lidé jsou politicky a organizačně slabí. Musil tam tedy z nás někdo jít.

Dohodli jsme se dále, že Štefánik bude pracovat v Italii, abychom i tam zorganizovali své zajatce, a bude-li možná, abychom je převedli také do Francie. Plán byl, mít co největší akční jednotku na jednom bojišti, a ovšem byl plán další: že abychom se dostali se svou armádou a s vojskem spojeneckým k ukončení války do Berlína a pak přes Drážďany domů. V Italii si Štefánik získal, zejména v armádě, mnoho přátel, když na frontě na jaře 1917 na horní Soči z aeroplánu vypátral silné rakouské oddíly, o nichž Cadorna nebyl zpraven a které by ho byly překvapily.

Štefánik také navázal styky s Vatikánem a styky ty po celou dobu války pěstoval; on, protestant, syn slovenského pastora, pochopil dobře důležitost Vatikánu pro nás ve světové válce.

Štefánik naší věci svou propagandou velmi prospěl. Zjednal si záhy v Paříži kruh přátel a ctitelů; propagandu vedl více po způsobu apoštola nežli diplomata a vojáka. Urovnal mně a dru Benešovi na mnohých rozhodujících místech v Paříži (k Briandovi i jinam) a v Římě cestu. Vzpomínám-li na něho, vždy mi vyvstane v paměti obraz našeho slovenského dráteníčka, putujícího světem; jenže tento Slováček prošel skoro všemi frontami Spojenců, mnoha spojeneckými ministerstvy, mnoha politickými salony a několika dvory. Získal si vlivné přátele ve vojště – Foch po prvé slyšel o nás a našem úsilí proti Rakousku od Štefánika. Ve vládě a v úřednictvu měl ovšem také své odpůrce.

Štefánik byl politicky konservativnější; když jsem v říjnu 1918 ve Washingtoně dal Prohlášení nezávislosti, nesouhlasil tenkrát s programem, jak jsem jej v stručnosti formuloval. Míval obavy, že bychom republiku důsledně demokratickou nedovedli úspěšně organizovat a vybudovat. Avšak po nějaké době uznal správnost mého kroku a svůj protest odvolal.

Vadila mu neznalost poměrů a osob v Praze; politicky nebyl vždy dost pohotový. Kijevský pakt byl formulován tak, že by se na příklad mohl vykládat jako program národnostní, ačkoli jsme stále zdůrazňovali právo historické. Může mu být omluvou, že se toho nedopatření s ním dopustil i poslanec Dürich. Ani na Sibiři nebyl politicky dost prozíravý, jak dosvědčuje nepoznání pravé situace ve vojsku, nepoznání našich i ruských lidí (Kolčaka).

Mne osobně Štefánik měl až dojemně rád; splácel jsem mu jeho oddanost oddanosti a za jeho pomoc v našem odboji jsem mu byl vděčen. Zasluhuje vděčnosti nás všech.