.jpg?s3=1)
Do Londýna jsem se vrátil z Paříže 26. února 1916.
Pobytem v Paříži jsem si uvědomil veliký rozdíl obou veleměst za války. Paříž dělala dojem města ve smutku – Hugovo hlavní město všehomíra stalo se jakoby nekropolí naší civilisace; nejednou jsem měl ilusi, že slyším děla veronská. Den před odjezdem padla tvrz Douaumont…
V Londýně téměř nikde nevidíš stopy války, všude klid, „obchodování jako obyčejně“; teprve později vzniká rozechvění válečné – pomalu, ale hodně vážně. Odjíždějí a přijíždějí vojáci, brzy potom ranění; a konečně se postarali Němci ve své krátkozrakosti, aby Londýn a Anglii pobouřili, totiž svými zeppeliny, bombardujícími stratégicky nedůležitý Londýn a jiná města.
V Londýně jsem ztrávil téměř dva roky; býval jsem v Londýně rád už před válkou a také teď jsem se těšil z pohostinství tohoto ohromného města, majícího více obyvatel než celé Čechy. Člověk v té poušti lidí zapadá nepozorovaně a může se úplně oddat své práci. Bydlil jsem na severu Londýna, v Hampsteadu, téměř na venkově, a do města jsem dojížděl na automobilovém dostavníku („bus“); rád jsem pozoroval svrchu život na ulicích a tím si nahrazoval ztrátu času. Jestliže příliš pršelo nebo sněžilo, jelo se podzemní drahou. Na auto jsem ještě neměl.
V Londýně jsem našel své staré milé přátele, trojici: Mr Steeda, Mme Rose a Setona-Watsona. To bylo útočiště přátelské a středisko, z něhož jsem den ode dne rozšiřoval politické své kruhy. Steed byl mi ve Vídni nápomocen v boji proti Aehrenthalovi a v akci Pašić – Berchtold, se Setonem-Watsonem byli jsme sblíženi Slovenskem. Všichni tři byli znalci Rakouska-Uherska a celé střední Evropy – tím více jsem se u nich cítil doma. U Steedů se scházel politický svět nejen anglický, nýbrž i francouzský a vlastně celé Evropy, aspoň spojenecké a neutrální; lidé všech oborů, vojáci, žurnalisté, bankéři, poslanci, diplomati; zkrátka činný politický svět. Vzpomínám na příklad autora spisu o svatém Františkovi z Assisi profesora Sabatiera a mnoha jiných.
Pánové Steed a Seton-Watson mají velikou zásluhu o naše osvobození; netoliko tím, že jsem mohl v listech Northcliffovy skupiny propagovat náš program a že vlivem obou přátel jsem měl přístup do všech a nejvlivnějších kruhů londýnských, nýbrž také tím, že i Steed i Seton-Watson osobně našeho programu hájili a že program protirakouský jako angličtí politikové a spisovatelé sami přijímali.
Mr Steed brzy po mém příjezdu do Londýna a téměř zároveň s mou vstupní přednáškou uveřejnil v Edinburgh Review (v říjnu 1915) program, v němž jako podmínka trvalého míru žádána radikální změna Rakouska-Uherska – sjednocení Jihoslovanů a „spojený česko-moravsko-slovenský“ stát. Po mém zájezdu do Paříže v témž časopise (v dubnu 1916) Mr Steed napsal „mírový program“, v němž mezi jiným žádány Spojené státy jihoslovanské, samosprávné Polsko pod ruským žezlem, nezávislé anebo aspoň autonomní Čechy s Moravou a Slovenskem, sjednocené Rumunsko a tak dále. Že se požadavek naší samostatnosti požaduje s jistou reservou, odpovídalo situaci válečné; později reserva odpadla.
Účast Setona-Watsona v propagaci a v stanovení našeho programu byla dána jeho týdeníkem The New Europe; vliv tohoto výborného listu byl velmi značný. Tento vliv dá se, myslím, také odhadnout podle toho, že se našli nepřátelé, kteří se chtěli Setona-Watsona mermomocí zbavit a dostat ho do vojska a zakazovali mu – psát.
Publikace a všecky projevy našich přátel nacházely ohlas také ve Francii, v Italii a v Americe; Steed měl s Francií a s Italií stálé styky a často v těchto zemích za války pobýval (přednášky a jiné práce propagační), čímž jeho politické názory i osobním vlivem v rozhodujících politických a vojenských kruzích byly šířeny a síleny. Ale i Mr Steed měl, třeba jen občasné nesnáze v oficiálních kruzích; Lord Northcliffe a Times brzy po vypuknutí války se postavili proti zahraniční politice, Foreign Office celou zimu 1914 s Times neměla styků, teprve na jaře 1915 nastal obrat.