TGM Světová revoluce 34: Dekadence velký problém Francie

S Francií jsem byl v Londýně v stálém styku nejen Benešem, nýbrž i Francouzi, žijícími v Londýně a Londýn navštěvujícími; prožíval jsem takto ve vlastní osobě spojení Francie s Anglií. Ve mně to spojení bylo organické, rodinné, osobní: rodina po ženě pochází z hugenotské rodiny z jižní Francie (La Garrigue je pohoří v jižní Francii) a dostala se oklikou přes Německo a Dánsko do Ameriky. Angličtina a franština je v mé rodině vedle češtiny (slovenštiny) rodinným jazykem mladší generace. Není nahodilé, že má prvá česká práce v Praze bylo pojednání o Angličanovi Humovi a o Francouzi Pascalovi.

S Francií jsem od dětství srůstal duchovně. Třináctiletý jsem se počal učit francouzsky; třebaže jsem do vojny neměl s Francouzi častého styku, jejich celou literaturu jsem stopoval stále a prožíval velmi živě. Zabýval jsem se Francií a její kulturou a literaturou tak podrobně, že jsem necítil potřeby Francii navštěvovat; do války jsem tam proto (kromě přistání v Havru a průjezd) nebýval.

Říká se někdy o mně, že na mne měl největší vliv Comte; snad v sociologii, ale jeho positivism byl mně noeticky příliš naivní. Comte vychází z Huma, ale překonává jeho skepsi tradicí a tak zvaným obecným míněním. Comtův positivism měl silný vliv ve Francii; věda a vědecká methoda se stále vysoko cení (tak ještě mathematik Poincaré!); ale positivistická touha po jasnosti a přesnosti snadno upadá v jednostranný intelektualism. Kult rozumu od Descartesa až do Revoluce a do porevolučního positivismu je v podstatě Kantův „mathematický předsudek“ a „čistý rozum“, a končil se také fiaskem jako v Německu – Comte sám se stal fetišistou, divoký romantism následoval tu i sám. I na tu slavenou jasnost francouzskou musí se dát pozor!

Mne brzy pronásledoval veliký problém francouzské revoluce a restaurace: Rousseau, Diderot, Voltaire (toho jsem jaksi neměl rád) na jedné straně – de Maistre a pak Tocqueville na straně druhé. Uvádím jen hlavní jména, ale poznal jsem i ostatní, větší i menší, sem hledící.

Comte mě zajímal jako spojení francouzské revoluce a restaurace: zakladatel positivismu a positivistického náboženství humanity provádí politiku de Maistrovu…

Romantism francouzský prodělal jsem dost akutně. Hned v mládí jsem se kochal Chateaubrindem a celou romantikou; Kollárova poznámka proti romantismu mě již tehdy zarazila, ale teprve poměrně později jsem si ujasnil nezdravý element romantismu. Některé mé kritické glosy k tomu, co jsem častěji nazýval dekadencí (název ne dosti správný), jsou pro to svědectvím. Mne zarážel v romantismu francouzském ten zvláštní nervosní až zvrácený sexualism; myslím, že posud Musset je vlastním představitelem tohoto cítění ve Francii. Hledal jsem (myslím, že správně) v tomto prvku romantiky vliv katolicismu na katolíky podle jména: katolicism svým asketismem a ideálem celibátním příliš upozorňuje na pohlaví a zveličuje jeho význam, a to již v útlém mládí. Této výchově katolicismu přičítám zejména francouzský sexualit v literatuře, a Francie je v tom representační. Katolicisující básník Charles Guérin to formuloval: „věčný souboj mezi ohněm pohanského těla a touhou nadpozemskou katolické duše“. A není to jen asketism, je to upřílišený transcendentism náboženský vůbec, který katolíka skeptika a nevěrce vede k protivě krajního naturismu. Srovnával jsem Francouze a Italy s Angličany, s Američany a s Němci. U národů a spisovatelů protestantských (ani pravoslavných) tohoto sexuálního romantismu není, a není toho zvláštního blasfémismu, jenž je vyvoláván stálou očividnou protivou náboženského světa transcendentního a ideálu asketického a světa skutečného, prožívaného. Ta protiva znepokojuje a rozčiluje. Protestantism je mnohem méně transcendentní, je realistický. V Baudelairovi romantické spojení ideálu katolické Madony a naturalistické Venuše je drasticky a přímo representativně provedeno – totéž salto mortale jako u Comta kapitulace positivistické vědy před fetišismem. Zola to salto provedl svým naturalistickým románem, tou divnou směsicí nepositivistického positivismu a hrubého romantismu.

Dost mile mě překvapily literární studie Carrèrovy o romantismu, které jsem teď poznal; řekl všelicos, co jsem řekl ve svých pokusech. Analyse a kritika romantismu je pro duchový vývoj Francie posud velikým úkolem; romantiku odsuzoval Tocqueville a pak i Taine a Brunetière, dnes je řada odpůrců romantiky, jako Seillière („odrousseauovat“) a jeho žák Lasserre, Faguet, Gillouin a jiní, také Maurras.

Jak vidět z jmen, odpor proti romantismu prýští z nestejných názorů a cílů. Problém je mravní – konec konců proti katolicismu – ve Francii upadá v upřílišený naturism a sexualism, sexualism nezdravý a tím právě úpadkový. Vidím v této dekadenci veliký problém Francie, ale i ostatních katolických národů a moderní doby vůbec.

Akutnost problému se mi jeví také v tom, že francouzské spisovatelky v tak vysokém stupni podlehly tomuto směru, a to nejen Madeleine Marxová, nýbrž i Rachildová a Collettová.

Že jsem se v Paříži a v Londýně zabýval tímto problémem literárním a mravním, je přirozené; ten problém má přímý vztah k válce: jak vydrží Francie a zejména její inteligence všecky těžkosti války, to byla pro mne za války vážná otázka. Neuznával jsem správnost důvodů německých pangermanismů pro proroctví a definitivní dekadenci Francie a románských národů, ale i dočasná dekadence měla své nebezpečí, a to nebezpečí bylo tím hrozivější, že depopulace Francie, Francouze tak pobuřující, s tou mravní dekadencí rozhodně souvisí. A nebezpečí, zdálo se mi, nebude odčiněno ani vítězstvím Spojenců, třebaže ovšem v dané chvíli o toto vítězství šlo.

Jak jsem už vzpomněl, mluvilo se mnoho o nepořádcích ve francouzské armádě, které se nemohly vykládat jen pacifistickým odporem proti krveprolévání; uvažoval jsem o věci v souvislosti s tímto problémem dekadence. Joffre, říkalo se, jen nejvyšší přísností armádu uvedl do pořádku. Přesvědčil jsem se, že tyto žaloby byly přepjaty.

Proti dekadenci, vedoucí k pasivitě (právě v inteligenci a hlavně v Paříži!) byly ve Francii silné směry aktivistické; to se musí lokálně vyzdvihnout. Směr nacionalismu Barrèsova se ve válce osvědčil; vedle Barrèsa i Bourget a Maurras připravovali mládež k energickému odporu proti pangermánům. Jméno Bourgetovo a Maurrasovo je spojeno s novějším katolickým hnutím; ale jeho nejlepší a nejvlivnější část, a zase v mládeži, byla demokratická („Sillon“).

Katolické hnutí samo a otázka náboženská vůbec od revoluce a zvláště od de Maistra dodnes je jedna z hlavních otázek ve Francii, jak všude jinde; boj o školu a o odluku státu a církve jsou stále a všude otázkou dne. Francouzské hnutí katolické není myšlenkově jednotné a ve svých hlavních představitelích literárních (tak u Claudela, Péguyho) není nikterak ortodoxní; Maurras spojuje národní klasicism s katolicismem a jiní jinak se pokoušejí o synthesi katolicismu s různými prvky moderní doby. Tyto rozmanité směry měly a mají značný vliv a působily celkem obrodně; smrt Péguyho na bojišti je příznačná.  

Vedle Péguyho padla ve válce velká řada mladších spisovatelů – výmluvné svědectví pro moderní Francii všech směrů.

Vedle nacionalismu více politického vznikl ze staršího humanistimu a internacionalismu nový směr realistického evropeismu a internacionalismu, směr aktivistický, propagačně energický. Na jedné straně spisovatelé jako Romain Rolland, Suarès, Claudel, Péguy, k nimž po této stránce lze přičíst i básníka Julesa Romainsa; na druhé straně Jaurès, usilující stejně o konkrétnější internacionalism na základě nového patriotismu, neprýštícího z úsilí o odplatu, nýbrž o kladné spojení všech národů v souladný celek.

Zde je místo vzpomenout Renana pro jeho přízeň k německé vědě a pro jeho theologické, filosofické a historické práce – celkem jsem posuzoval renanism podobně jako jeho kritik Bourget, třebaže s jiného hlediska.

Většině těchto různých individualit a vůdců novějšího francouzského myšlení byla touha po činnosti společná – více méně jasný protest proti abstraktnímu intelektualismu positivistického dědictví a proti skepticismu, zastupovanému v nejumělečtější formě Anatolem Francem; také Bergsonova intuice a filosofie je pokusem o jejich překonání: élan vital – ferveur – sérénité ardente – effort a podobně zněla hesla Bergsonova, Gidova, Claudelova, Jaurèsova: Sorel je stupňoval ve „violence“. Vidím v tom, více než si Francouzové uvědomili, vliv psychologie německé a jejího aktivismu a emocionalismu od Kanta až po Nietzsche.

Praktické ověření tohoto evropského směru, v němž vedle vlivů německých, skandinávských, anglických, amerických byly silné vlivy ruské, spatřoval jsem v Dohodě, v praktickém spojení Francie s Anglií a s Ruskem, později i s Amerikou. Překoná se touto dohodou a válkou ten chorobný prvek romantické dekadence? Nejlepší a právě moderní duchové jsou si otázky úpadku a obrození dobře vědomi, neustále ji rozebírají; charakteristické pro francouzskou literaturu je proto útvar složitého románu, ta řada románů, jimiž obraz moderní Francie má být podán rozborem celé epochy; po Balzacovi máme romány Zolovy, Rollandovy, nejnověji Martina du Gard a jiné.