TGM Světová revoluce 35: Postavení ženy ve válce

Pobyt v Paříži a v Londýně, stálé styky s Angličany a s Francouzi, pozorování francouzských a anglických vojáků, francouzsko-anglické shody a neshody, přemýšlení o francouzské a anglické literatuře vedly mě přirozeně k srovnávání francouzské kultury s kulturou anglickou.

Z anglických filosofů mě držel nejvíce Hume – veliký problém moderní skepse, jejž Hume formuloval noeticky a nejsilněji; srovnání s Comtem bylo dáno tím, že Comte vychází z Huma (jako Kant). Ale jaký rozdíl mezi oběma: Francouz se vrací k fetišismu a hledá spásu v staronovém náboženství, Angličan (Skot!) uniká vlastní skepsi ethikou humanity (ne náboženstvím humanity jako Comte!). Katolík – protestant!

Z nových filosofů byl mně sympathický John Stuart Mill (do jisté míry také comtovec), jako zástupce anglického empirismu; jen mimochodem vzpomínám Buckla: ujasňoval jsem si na něm podstatu dějin. Darwin mně byl velikým problémem – odmítal jsem a posud odmítám darwinism, nikoli evolucionism; Spencer mě velmi zajímal, a to jako filosof evolucionismu a jako sociolog.

Více než anglickou filosofií, upřímně řečeno, obíral jsem se anglickou a americkou literaturou. Poznal jsem ji brzy dost úplně; teď jsem srovnával, jak řečeno, Angličany a Francouze po stránce romantické dekadence. Rozbíral jsem již dříve Rossettiho a Wilda, teď v Londýně jsem si prohluboval znalost keltského obrození a při tom jsem si ověřoval svou analysi francouzského romantického sexualitu; z novějších se mi zdál být dobrým předmětem toho studia W. L. George vedle staršího George Moora. Teď po válce vidím v Joyceovi nepoučnější případ té katolicko-romantické dekadence – přechod od metafysického a náboženského transcendentismu a asketismu k naturalistickému a sexuálnímu terrestrismu v praxi u Joyce přímo se hmatá.

Toho dekadentního prvku, který je tak silný u francouzských spisovatelů, u anglických není; ovšem – není jen u Francouzů! Je také v italské a španělské literatuře a v literatuře německo-rakouské a v té velmi silně. Je u Poláků, je u nás. Historikové anglické literatury jsou zaraženi touto zvláštností; někteří velmi povrchně mluvívají o anglické pruderii a falši, jiní prostě nemají výkladu toho nepopiratelného rozdílu. Anglie a Francie – toť rozdíl protestantismu a katolicismu, morálky více lidské, přirozené, a morálky náboženského transcendentismu. Proto v Anglii a v anglické literatuře není té krise, která je ve Francii a v literatuře francouzské; není toho dualismu, toho souboje mezi tělem a duší. Spisovatel jako Lawrence je výjimkou, a jeho dekadentism je více vyčten z Freuda; zato ovšem Irové, katolíci, jdou v tom s Francií. Pokládám anglickou literaturu za zdravější – přesto, dávám-li si otázku podle Taina: Musset či Tennyson? odpovídám: Musset i Tennyson; Francouzi i Angličané s Američany, ale vůči oběma kriticky!

Podávaje tento výklad dekadentního erotismu, položil jsem si otázku, mají-li pravdu ti, kdo jej odvozují z temperamentu a z rasy – výklad jistě nesprávný, pozorování národů povrchní.

Brzy po mém návratu z Paříže slavilo se sté výročí Charlotty Brontëové – mé zamilované spisovatelky: romantika, ale docela jiná než u Francouzů, čistá a přece silná, silná láska, nikoli však tak hmotná. Pročetl jsem ji znova a také Elizabeth Browningovou. V Londýně jsem si uvědomil, že Angličané mají poměrně nejvíce a nejsilnějších spisovatelek: znal jsem už dříve Humphry Wardovou a Max Sinclairovou (také některé romány od Corelliové, naivnosti Ouidy a jiných spisovatelek v Tauchnitzově sbírce): teď jsem našel novějších jmen řadu: Reeves, Ethel, Sidgwick, Kaye-Smith, Richardson, Delafield, Dane, Woolf. Nejsou všecky: v anglické literatuře je od Jane Austenové přes Charlottu (a Emily!) Brontëovou k George Eliotové a Elizabeth Browningové na podiv mnoho a silných spisovatelek, v poměru ke spisovatelům-mužům více než v literaturách jiných (i v amerických?).

Je i v tom vidět pronikání ženy do veřejné činnosti; žena se osvobozuje z harému-kuchyně; v Londýně za války, ostatně i v jiných zemích, bylo pozorovat, jak ženy zabíraly zaměstnání, dříve mužům vyhrazovaná. To se po válce, až se muž vrátí, změní, ale žena nabude práv a ovšem i odpovědnosti. Z denních listů i ze zpráv soukromých jevil se nápadně značný počet sebevražd u žen; statistika to teď potvrzuje a upozorňuje na přetížení ženy z nezvyklosti, na vliv opuštěnosti a podobně.

V Londýně jsem si doplňoval své znalosti spisovatelů z dějin literatur a literárních kritik čtením spisovatelů samých; u nás i nejlepší knihovny měly přece jen značné mezery. S. Butler a jeho humor mě nechytil; Thomase Hardyho jsem znal jen z románů sensačnějších, teď jsem ho přečetl celého a stejně Mereditha (toho jsem si více oblíbil než dříve); z novějších jsem si doplnil znalost Gissinga, Galsworthyho, Walpola, Arnolda Bennetta, Conrada; Wellse jsem znal z dřívějška. Od těch jsem se dostal k jednomu z mladších, k Swinnertonovi; upoutali mne mimo jiné také Hutchinson a Lawrence.

Pokládám anglickou kulturu za nejpokročilejší, a co jsem právě ve válce mohl stopovat, za nejhumánnější; tím neříkám, že Angličané jsou samí andělé. Anglosaská kultura, a to platí také o Americe, formulovala humanitní ideály nejpečlivěji v theorii a v míře větší než jiní národové je prakticky prováděla.

To bylo vidět z názorů na válku a z vedení války. O anglického vojáka je lépe postaráno než v armádách jiných a lépe se s ním zachází; zejména vojenské zdravotnictví a služba sanitní je dobrá; připouštěly se důvody proti válce náboženským a mravním odpůrcům válčení („conscientious objectors“) dost liberálně. Angličané podávali spolehlivé zprávy o válce a nepotlačovali ani úsudku nepřátel.

Jak to všecko souvisí s bohatstvím Anglie? Žádné město Evropy nedělá dojem bohatého města tak jak Londýn; prošel a projel jsem celým Londýnem a všemi směry – téměř všude máte na domech slušné kliky, mnohé lesklé mosazi (všelijaké nápisné tabulky a ozdoby) a u zahrádek ploty v pořádku – z toho jsem viděl bohatství Anglie názorněji než z číslic statistických.

Přijav místo na universitě londýnské musil jsem se vedle své propagační činnosti věnovat také přednáškám. Pokládal jsem to tenkrát za velmi nepříjemné vyrušení, ale dnes vidím, že Seton-Watson a Mr Burrows radili dobře, když mi doporučovali profesorské místo tak důrazně.