TGM Světová revoluce 36: Naše propaganda se nám dařila

Když jsem se v Londýně náležitě orientoval, začal jsem návštěvami u osob oficiálních. Jeden z prvých, jehož jsem vyhledal, byl pozdější vyslanec anglický u nás, Sir George Russell Clerk v zahraničním ministerstvě. Brzy jsem také navštívil bývalého velvyslance ve Vídni Sira Maurice de Bunsena a po něm řadu sekretářů a jiných úředníků ministerstva zahraničí a vládních lidí vůbec. Vzpomínám mezi jinými Mr. Kerra, sekretáře Lloyda George, a zároveň s ním kroužku vážné revue Round Table; s některými jsem přišel do osobního styku. Tato revue přinášela velmi poučné a věcné články o nás a o evropských problémech vůbec. Z poslanců jmenuji Mr. Whyta, přítele Seton-Watsonova a brzy pilného spolupracovníka The New Europe, a Sira Samuela Hoara.

Pokračoval jsem v rozšiřování svých styků žurnalistických; k tomu právě Mr. Steed a Mme Rose dali nejlepší příležitost; nejenže jsem se seznámil s vynikajícími žurnalisty a majiteli listů osobně (uvádím jen jména: Northcliffe, J. L. Garvin z listu Observer, E. J. Dillon, Harold Williams), nýbrž přispíval jsem i články a interview. Neobcoval jsem ovšem jen s žurnalisty anglickými, nýbrž i francouzskými, s americkými a s mnoha jinými.

Čas od času jsem vyhledával vynikající lidi rozličných oborů. Vzpomínám na příklad návštěvy u Sira E. Vincenta Evanse, známého znalce krétské kultury, zároveň však i znalce Balkánu, zejména jihoslovanského; zmiňuji se také rád o profesoru Paulu Vinogradovu. S Lordem Brycem měl jsem příležitost vidět se několikrát; jeho spis o středověkém císařství a spis o Americe zavdaly příležitost promluvit o Německu a o jeho válečných plánech. U Bryce jsem se sešel s Morleyem, a zase jeho spis o Gladstonovi uvedl nás přímo do diskusí o Rakousku (známý výrok Gladstanův o Rakousku!). Hned jakmile jsem přijel do Londýna, navštívil jsem E. C. Maurice, známého autora dějin českých; u něho jsem se seznámil s kruhem spisovatelů zajímavého rázu, více pacifistického. Vzpomínám ještě historika profesora J. Hollanda Rosea, profesora Bernarda Parese; s historikem Oscarem Browningem jsem se dostal do styku literárního. Zvláštní zmínku věnuju mladému a snaživému R. F. Youngovi z ministerstva školství.

V milé upomínce z řad osob politických mám nestora anglického socialismu Hyndmana; požíval obecné vážnosti svou znalostí evropských poměrů, netoliko socialistického hnutí. Paní Hyndmanová se živě zajímala o Ukrajinu.

Také musím vzpomenout profesora Charlesa Saroley, rozeného v Belgii, belgického generálního konsula v Edinburghu. Znal jsem ho osobně a jeho značnou literární činnost už dávno. Napsal před válkou spis, v němž dokazoval, že Německo brzy vyprovokuje válku. Vydával výborný populární týdeník Everyman a v něm nám popřával hodně místa pro naši propagandu.

Také s Noelem Buxtonem, přítelem Bulharů, jsem se sešel, jakože jsem se vůbec nevyhýbal osobám jiného a přímo nepřátelského směru.

Při jedné přednášce jsem se seznámil s paní Greenovou, vdovou po známém historikovi; byla činná v irském hnutí. Právě se dovršoval osud nešťastného Ira Casementa; mohu užít té příležitosti, abych ukázal, jak naši odpůrcové nade mnou bděli a jak proti nám všeho užívali. Najednou se totiž objevila v některých listech, v Irsku vycházejících, zpráva, že přijedu do Irska, abych se účastnil irského hnutí. Ale rakouští nebo němečtí agenti tak přesolili, že nebylo třeba ani dementovat. V Londýně uvázl docent naší university, dr Baudiš, studující irštinu a keltské řeči vůbec. V jeho zájmu mluvil jsem o vydání jeho prací s paní Greenovou. Ostatně jsem se seznámil časem i s jinými Iry, kteří byli v úředním nebo i jinak významném postavení v Londýně; tak s G. H. Fitzmauricem, znalcem Turecka a Balkánu. Kdyby bylo bývalo kdy, byl bych ovšem Irsko rád procestoval; irské hnutí jsem znal z literatury (krásné) a z politiky; u nás byly staré sympathie k Irům. Mne zajímala hlavní otázka: do které míry a jak se jeví irský charakter v nynějších Irech, irsky již nemluvících? Angličtí spisovatelé velmi často ukazují ve svých charakteristikách na keltské prvky rasy a krve. Žije národ, abych užil známého rčení, i když nežije jazyk? Ten problém, utkvělo mi, jednou velmi ostře pro sebe a Iry vůbec formuloval George Moore.

Zmiňuji se také o paní a slečnách Pankhurstových, s nimiž jsem se seznámil. Jevily zájem o naše hnutí a podporovaly nás ve svých kruzích.

Dost pravidelně jsem navštěvoval vhodné přednášky a schůze veřejné; na příklad manželů Webbových, s nimiž vystupoval také Bernard Shaw. Shaw mě zajímal, rozumí se, již dříve literárně; teď jsem ho poznával jako politika a propagandistu (pacifistu). Na takových schůzích poznal jsem také G. K. Chestertona a jeho bratra (antisemitu). Také jsem se podíval na majitele „Johna Bulla“ nacionalistu Horatia Bottomleye.

Úroveň na schůzích a zejména v debatách byla značná; odpůrcové klidně vyslýchali a vyvraceli důvody odpůrců.

Naše propaganda se nám dařila dobře; zmíněná již tisková kancelář a výkladní skříň působily vydatně. Shledávali jsme a využívali historie česko-anglických styků, počínajících sňatkem naší Anny s Richardem II, (1382); Wiclef a jeho poměr k Husovi a k naší reformaci; Komenský a jeho zájem o anglické školství – na to jsme ovšem zvláště ukazovali, stejně jako na anglické a americké potomky Českých bratří a na Hollara. Nezapomněli jsme na znak a heslo princů Waleských, pocházející od krále Jana v bitvě u Kreščaku. To všecko dobře působilo a zejména, že máme takovou vzájemnost kulturní.

Jednoho incidentu chci ještě vzpomenout. V Londýně vyšla kniha hraběnky Zanardi-Landiové, pretendentky, tvrdící, že je dcerou císařovny Alžběty a nešťastného krále bavorského (to naznačuje). Kniha udělala (ovšem více v kruzích „společenských“) rozruch, policie se autorkou zabývala; vyskytl se autorčin bratr, tvrdící, že jeho sestra provádí mystifikaci a podvody. Patrně jako znalec Vídně jsem byl pozván k policejnímu řediteli, abych se o tom vyslovil; byl u něho zmíněný bratr, podávaje důkazy svého tvrzení. Pro hraběnku (provdanou za hraběte Zanardi-Landiho) mluvila nejvíce fotografie v čele knihy, představující ji a dvě děti – všechny tři fysiognomie nápadně aristokratické. Znal jsem knihu, ale nedovedl jsem se rozhodnout, třebaže jsem měl značné pochybnosti. Náhodou bydlila hraběnka za rohem mého bytu – pozoroval jsem ji nepozorovaně několikrát na procházce a došel k závěru, že bratr má pravdu. Podoba k němu a prvky židovské v celém habitu dámy byly markantní.

Povím-li ještě, že jsem navštěvoval rozličné kostely (mezi jiným zajímalo mě již z dřívějška hnutí ritualistické), poslouchal kázání a pozoroval lidi a jejich zbožnost (otázka, jak působila válka?), vylíčil jsem s dostatek svou činnost londýnskou.