TGM Světová revoluce 38: Londýnský pakt

Jihoslovanů bylo v Londýně hodně; udělali si z Londýna hlavní politické středisko, zvláště Charváti a Slovinci: Supilo, Hinković, Vošnjak, Potočnjak, Meštrović a jiní. Zmínil jsem se již, že v Londýně byl organizován zahraniční Jihoslovanský výbor. Ze Srbů přišel jako vyslanec do Londýna vyslanec Jovanović, můj známý z Vídně; před ním byl na vyslanectví dobrý známý Antonijević. Ze Srbů londýnských ještě uvádím spisovatele profesory: Saviće a Popoviče, také otce Velimiroviće a jeho dovednou propagandu církevně-politickou. V dubnu (1916) přijel korunní princ srbský s Pašićem; s oběma byly přátelské rozhovory a dohovory.

Poměr k Italii – pakt londýnský – byl stále ožehavým thematem pro Jihoslovany a také pro mne. Věc se stala proto tak akutní, že ani Italové v Londýně nelenili a paktu hájili. Mé mínění bylo, že Italie při konečném jednání o mír povolí; Italie se nemohla účastnit války bez odměny, a otázka byla, je-li pro nás všechny účast Italie nutná, aby Spojenci vyhráli. Což vyhrají-li Rakušané a Němci? I pro Jihoslovany by byla situace na velmi dlouho horší. Jihoslovanští přátelé na nepatrné výjimky se postavili proti Italii velmi příkře; ale takticky bylo užitečné, když část byla mírnější a udržovala i s Italy styky. Oficiální Srbsko si vedlo klidně, ale to dávalo Charvátům a Slovincům důvod k nedůvěře a často k žalobám na oficiální Srbsko, že nejinak než Rusko zrazuje zájmy jihoslovanské a slovanské vůbec.

Londýnský pakt měl význam také tím, že jím byla podle přání Italie kurie vyloučena z mírové konference; ani v tom Charváti a Slovinci necítili tak jako my.

Poměr k Italii se pro nás stal vstupem Italie do války důležitým také tím, že jsme v Italii, bojující s Rakouskem-Uherskem, měli brzy značnější počet zajatců; jak v Rusku, mohli jsme i v Italii organizovat zajatce v legiích. Styk s Italií se proto stal pro Národní radu velmi důležitým; a jak už řečeno, Štefánik se podle úmluvy věnoval Italii; také Beneš dojížděl do Italie a měl s italským vyslanectvím v Paříži stálý styk. Pracuje v stálém dorozumění s Jihoslovany, měl jsem s problémem italsko-slovanským stále co činit.

S Jihoslovany naše kolonie postupovaly společně; uspořádali jsme na příklad v srpnu (1916) společnou schůzi proti Rakousku, na níž předsedal vicomte Templetown a mluvil také Seton-Watson a jiní.

Spory o Italii, pozoroval jsem, živily starou neshodu mezi Srby a Charváty; dostavily se také neshody osobní; spory nabývaly už takového rázu, že dobrému jménu jihoslovanskému škodily.

Jihoslované měli vřelé zastánce v Setonu-Watsonovi a Steedovi; oba se ve věci italské exponovali pro stanovisko Jihoslovanského výboru. Seton-Watson organizoval důležitý srbsko-anglický spolek podpůrný; podle jeho vzoru organizován o něco později také spolek česko-anglický. V Paříži se ustavil (z jara 1917) také Černohorský výbor směru protivládního (protikrálovského); vydal v březnu svůj program národního sjednocení.

Byl jsem často se Supilem, pomocníkem proti Aehrenthalovi; vůbec mé dřívější vystoupení pro Jihoslovany (pro Bosnu a Hercegovinu 1891 – 1893); proces záhřebský a Friedjungův; boj proti Aehrenthalovi a proces v Bělehradě) dávalo mi zvláštní posici mezi všemi Jihoslovany. Supilo byl hned začátkem roku 1915 v Rusku a vrátil se odtud velmi nakvašený proto, že Rusové přistoupili na pakt londýnský; vypovím věc při Rusku, zde vzpomínám našich styků v Londýně. Začaly v Ženevě. Netrvalo dlouho a Supilo se rozešel nejen s Rusy a Srby, nýbrž i s Jihoslovanským výborem; dal jsem si práci, abych dosáhl narovnání – den před mým odjezdem do Ruska mi slíbil, že se smíří. Netušil jsem ovšem, že jsme se v ten den viděli naposledy; ale svému slibu dostál.

Pokračování