TGM Světová revoluce 40: Krvavý Verdun

V Londýně a všude jsem navštěvoval kinema, abych viděl válečné filmy; předváděli v nich válku od samých příprav v továrnách a v loděnicích až do zákopů, vůbec všecky obory válečné techniky; Francouzové podávali kusy více politické. Obecenstvo francouzské i anglické libovalo si v sentimentálnostech, ale filmy anglické a americké nebyly tak smutné jako francouzské.

V Londýně, později v Americe, pozoroval jsem při předvádění osob politických a vojenských, že se nejživěji aklamoval král belgický, více než Joffre a Foch – v Anglii a v Americe lid šel do války pro Belgii.

Pozoruje tyto filmy, uvědomil jsem si, že v anglické literatuře (novější) ve všech románech je notná dávka kinematografismu, u Hardyho, u Mereditha i u jiných – záliba v hádankovitých a detektivních zápletkách; Němec a podobně my, poučeni a pokaženi Rusy, analyzujeme duši a okopáváme, kde v ní co tajuplného a chorobného; Angličan a Američan je stále naivnější, zajímá ho rebus více mechanický. Ale dovede se také důkladně pokazit moderními teoriemi, problémy a nadproblémy a po případě i směšnou psychologií Freudovou; viz zmíněného Lawrence, někdy skoro jako Barbusse a Jaeger! Ostatně v širší francouzské literatuře – Balzac! – je už také román detektivní.

V kinu se to pohodlně dívalo na zákopy a zákopní boje – ale u Verdunu měsíce a měsíce od konce února 1916 přes celý rok 1916 bojovalo se hrozně a krvavě. Němci nedosáhli vítězství, a to charakterisovalo válečnou situaci; dále trvaly vleklé a krvavé boje (na Sommě) posiční. Stala-li se v roce 1915 východní fronta pro vývoj celkové situace válečné důležitější, vrátilo se 1916 těžiště na frontu francouzskou; v Rusku Němci prováděli svůj pangermánský plán – začátkem roku 1917 padla Mitava. V čelo německé armády postaveni Hindenburg a Ludendorff, v srpnu 1916; ve vedení francouzské armády se staly v tomto roce také vážné změny; Nivelle jmenován v prosinci generalissimem na místě Joffra, odměněného hodností maršálskou, Foch se stal šéfem generálního štábu. Generál Nivelle se pokoušel od dubna 1917 prorazit německou frontu – marně, ztráty na životech byly příliš veliké. Němci (v březnu 1917) zkrátili frontu (Siegfriedstellung) a 1. února začali s neomezeným bojem ponorkovým.

Od začátku roku 1916 přicházela zdatná anglická vojska na bojiště, a třebaže s počátku zůstávala v Belgii a na severu, přece se jejich příchod cítil na celé francouzské frontě. V roce 1916 se stalo zjevným, že Spojenci mají převahu množstvím nábojů a válečného materiálu vůbec; německé vojsko se stává nervosním a ztrácí důvěru.

Pozoroval jsem vzrůst anglické armády. Vídal jsem odvody, život v kasárnách a v táborech – měl jsem ty „Tommies“ srdečně rád. Londýnem projížděli také Kanaďané; zajímali mne kanadští Francouzové a jejich jazyk a proto jsem je vyhledával.

Kontinentálního pozorovatele musilo napadnout, jak o mnoho lepší bylo všechno zaopatření anglického vojska; Američané v tom Angličany ještě předčili. Vůbec musí se Angličanům i Američanům přiznat jedna dobrá vlastnost a vlastnost, řekl bych, veliká: stálost a vytrvalost. Mr Steed vždy nás – i přátele anglické – potěšoval: Angličan se rozhoupá těžko, ale pak je a zůstane rozhoupaný – co 1916 napsala Humphry Wardová o anglickém válečném úsilí, třeba potvrdit doslova.

Neočekávanou smrt Kitchenerovu pociťovali v Anglii mnozí jako nepříznivé omen; jenže odstup od Dardanel (18. ledna 1916) a porážka u Kut-el-Amaru v Mesopotamii (28. dubna) staly se před jeho smrtí (5. června). Potopení kžižníku Hampshire způsobeno prý německou minou, ne ponorkou, neboť odjezd maršálkův byl naprosto tajen; přece však byly vyslovovány obavy, že se věc prozradila a že se Kitchener stal obětí ponorky. Myslilo se v našem kroužku, že prozrazení, stalo-li se, stalo se v Petrohradě; neboť Kitchener tam jel na pozvání carovo, aby Rusům proti Rakousku vypracoval stratégický plán. O episodě dardanelské se v Londýně stále živě debatovalo; možná, že se stala chyba, ale na druhé straně odvážný pokus působil také vzpruživě. Námořní bitva u Jutska (31. května - 1. června 1916) byla v Londýně napřed hlášena tak, jako by Angličané byli prohráli; teprve dalším výkladem věc byla osvětlena. Fakt je, že se německé loďstvo po této porážce již k útoku na moři neodvážilo.

V Mesopotamii Angličané odčinili své dřívější porážky a dobyli Bagdadu – viděl jsem v tom velmi milou díru do pangermánského: Berlín – Bagdad. Také Jerusalem byl vzat. Na Balkáně generál Sarrail zahájil ze Soluně úspěšnou akci; dík tomu zbytky srbského vojska se mohly uplatnit, což pro Srbsko mělo značný význam politický.

Italové utrpěli v Tyrolsku, ale postupovali na Soči, dobyli Gorice; třeba zaznamenat, že Italie (koncem srpna 1916) vypověděla válku i Německu.

 V Rusku Brusilov (v červnu – listopadu 1916) udělal výpad proti Němcům a Rakušanům a postupoval vítězně (Luck!); zajal statisíce Rakušanů, mezi nimi mnoho budoucích našich legionářů, ale musil se brzy zastavit; přesto se odlehčilo jeho nástupem Francouzům, odpravením některých německých částí ze západu na východ, právě jako se ulevilo Italům, když ofensiva rakouská, z tyrolských hor v polovině května zdařile začatá, musila být zastavena hlavně pro dirigování rakouských sil na bojiště ruské. Také Rumunsko po vleklých jednáních s Ruskem a s Dohodou bylo ruským postupem získáno a vypovědělo válku (27. srpna), ale po rychlém nástupu od Sibiňska Mackensen na konci roku již ovládl Bukurešť.

Přes chvilkový úspěch Brusilova rok 1916 přinesl úplné vyřazení a ústup slovanských vojsk – Rusko poraženo definitivně; porážka srbská z konce 1915 byla v lednu 1916 dovršena porážkou a okupací Černé Hory. K 15. lednu 1916 mám v deníku zaznamenáno: Ad Berlín – Bagdad: prý balkánský vlak: Berlín – Vídeň – Budapešť – Bělehrad – Sofia – Cařihrad!

V dubnu (1916) začíná se povstání v Irsku; Lloyd George se stal ministrem války (6. července) a premiérem (7. prosince). Pro Rusko bylo charakteristické, že se premiérem stal Stürmer (2. února – 23. listopadu). Benckendorff v něm viděl nebezpečného germanofila. V Rakousku Němci napodobili Maďary – 11. října 1915 vzniklo „Rakousko“, aby tři léta živořilo; smrt hraběte Stürgkha (21. října 1916) a Františka Josefa (21. listopadu 1916) byly předzvěstí blízkého pádu.

Rok 1917 se stal politicky a vojensky pro všecky národy osudovým. Především pro Rusko. Že Rusko stojí před bouří, šeptalo se již delší dobu; Stürmerův režim se obecně odsuzoval. Třebaže ruská censura nemilosrdně nepropouštěla do Evropy zpráv o vnitřním rozčilení, přece jen bylo příliš mnoho Angličanů a Francouzů na Rusi, kteří poplašené zprávy posílali a přinášeli. V Londýně i v Paříži členové ruské Dumy při své návštěvě Západu upozornili na situaci v Petrohradě a v armádě; později řeč Miljukova v Dumě proti Stürmerovi (14. listopadu 1916) zahrocená otázkou: je to šílenství či zrada? osvětlila situaci nejširším kruhům.

Jak se v Anglii napřed ruská revoluce pojímala, vidno z toho, že se od pádu germanofilského režimu očekávalo, že Rusko povede válku lépe a úspěšněji.

Druhou dalekosáhlou událostí bylo rozhodnutí Ameriky připojit se k Spojencům k boji proti centrálním mocnostem a vypovědět Německu válku.

Vedle bojů na pozemních bojištích od samého počátku války se rozzuřoval boj Anglie a Německa na moři. Na tento boj se obyčejně méně pamatuje, ale ve skutečnosti byl velmi úporný a pro rozhodnutí války velmi významný. Německo svým nadměrným stavěním válečného loďstva a svou snahou okupovat všecka moře provokovalo Anglii, která hned po vypovědění války začala blokádou Německa a jeho spojenců, aby dovoz potravin a surovin pro průmysl byl znemožněn. Anglii napomáhalo loďstvo francouzské. Německo odpovědělo válkou ponorkovou. Nebudu se rozepisovat o rozvoji tohoto námořního zápolení; jen to připomínám, že Amerika vycítila nebezpečí pro své loďstvo a obchod; hned 6. srpna 1914 učinila pokus mezi válčícími stranami prostředkovat – bez úspěchu. Když Německo v únoru 1915 anglické vodstvo prohlásilo za bojiště. Amerika neprodleně protestovala; protesty se opakovaly, když američtí občané německými ponorkami byli ohrožováni na životě. Němci svůj ponorkový útok zostřili (v únoru 1916), až konečně začali útokem neomezeným (1. února 1917). Amerika byla proti Německu pobouřena. Nechuť proti Německu byla v Americe zesilována německou a rakouskou propagandou a bojem proti americkému průmyslu a obchodu v Americe samé; o tom podám zprávu, až vyložím naši účast na boji proti této německé akci.

Německé ponorky s počátku měly značné úspěchy; v Anglii se množily z jara 1917 varovné hlasy, a hlasy velmi pesimistické, očekávající vyhladovění Anglie a kapitulaci. Mezi těmito pesimisty byl také Lloyd George.

Žije od podzimu 1915 v Anglii, přirozeně jsem západ Anglie a Německa na moři sledoval s pozorností; v Londýně jsem naň byl stále upozorňován, brzy i denním životem v domácnosti. V Londýně se stále živě diskutovalo o možnosti německé invase; možnost invase se oficiálně připouštěla ještě z jara 1918; otázka měla značný význam, protože se musil odhadnout počet vojska, který musil být doma pohotově a nemohl tedy být poslán do Francie.

Sledoval jsem proto americké projevy proti Německu s pochopitelným zájmem; ty protesty byly již před potopením Lusitanie (7. května 1915) rozhodné a zostřily se v notách o Lusitanii. Vzpomínám také americké noty proti Rakousku (z 9. prosince 1915) pro potopení Ancony rakouskou ponorkou. V roce 1916 následovaly noty pro potopení francouzského parníku Sussex, až konečně vypovědění války dne 6. dubna 1917. Tím jistě nejen úspěchy německých ponorek, nýbrž i německých vojsk byly vyváženy. To byla má pevná naděje, když jsem se rozhodoval odejet na nějakou dobu do Ruska.