TGM Světová revoluce 41: Odpověď Spojenců Wilsonovi

Naše soustavná a neúnavná propaganda přinášela všude ovoce. V kruzích politických vydatně nám pomáhala zmíněná už Seton-Watsonova revue The New Europe. Ve veřejných projevech spojeneckého tisku a politiků pořád určitěji byl prohlašován náš protirakouský program a zdůrazňováno právo sebeurčení malých národů. Ovšem – v Anglii pozornost na malé národy obrátilo hned s počátku napadení Belgie.

Avšak napjatá situace na bojištích znepokojovala stále. Němci křiklavě rozhlašovali své vítězství, ale zahájili nabídky mírové; lze říci, že se již nebyli jisti, že vítězství udrží. Teď ovšem víme, že již na konci roku 1916 Ludendorff i jiní situaci na bojištích pokládali za ohroženou (možná, že těmi obavami chtěli vynutit válku ponorkovou?). Idea, odstoupit z Francie a podržet si Východ – Rusko – byla při nabídce patrná. Císař Vilém totiž 31. října 1916 poručil Bethmannu-Hollwegovi vypracovat návrh míru; 12. prosince německý kancléř podal americkému, švýcarskému a španělskému vyslanci své návrhy. Proti těmto návrhům prý zamítavě odpověděl Briand a po něm ostatní státníci spojenečtí; 30. prosince spojenecké vlády odpověděly kolektivně.

Nový a důležitý politický činitel vystupuje v této době v osobě presidenta Wilsona; byl 7. listopadu 1916 znovu zvolen za presidenta a už to mu dalo veliké váhy. Hned 21. prosince se obrátil na válčící národy s dotazem po podmínkách možného míru. V tomto svém poselství zdůrazňuje právo malých národů a států na sebeurčení a navrhuje Společnost národů. V poselství zaráží pasus, v němž president důrazně vytýká, že jeho akce nebyla vyvolána mírovou nabídkou centrálních mocností; později vyšlo najevo, že se z Berlína již od léta 1916 působilo na Wilsona, aby podnikl akci mírovou, a že proto vystoupením Berlína a Vídně byl nemile překvapen.

Na tuto iniciativu Wilsonovu v otázce míru Spojenci odpověděli společnou notou dne 20. ledna 1917, a tato odpověď je skvělým úspěchem naší věci: zde totiž mezi požadavky a podmínkami míru čteme: „Osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků od cizovlády.“

Odpověď vyvolala rozruch v našich koloniích a velmi nás posílila; rozruch byl způsoben také ve spojenecké publicistice a v kruzích politických; a zejména působilo to, že jsme my Čechové se Slováky byli jmenováni zvláště. Právě to však zavdalo příčinu k jisté nespokojenosti v kolonii jihoslovanské a polské. Zdál se jim náš úspěch nepoměrně veliký.

Já jsem z textu vyčetl ihned, že slovo „Čechoslováků“ bylo do hotového již znění, žádajícího povšechně osvobození „Slovanů“, připsáno; to se mi později potvrdilo. Dr Beneš se dověděl o chystané odpovědi Spojenců; jednal s Berthelotem a s jinými, ale byly značné obtíže, protože se Spojenci rozpakovali zavázat se úplným rozbitím Rakouska-Uherska a slíbit národům jisté osvobození. Dr Beneš ústně a memorandy stál o to, aby se ten slib stal na posílení odporu potlačených národů a zejména žádal výslovnou zmínku o Češích a Slovácích. V tomto svém úsilí dr Beneš získal vlivné osoby (tak předsedu zahraničního výboru Leyguesa); André Tardieu napsal v náš prospěch článek v Tempsu, redaktor Sauerwein v Matinu (oba články 3. ledna). Článkem v Matinu byl ministr Briand upomenut na slib, který mně dal předtím.

Jednání o odpověď se dála mezi Paříží, Římem a Londýnem, a bylo rozhodnuto mluvit jen o Slovanech vůbec, aby nevznikly spory mezi Italy a Jihoslovany. Ale francouzskému ministerstvu zahraničí podařilo se naléhání dra Beneše vyhovět.

Slovo “Čechoslováků“ v prohlášení má zajímavou historii vnitřní; byly tři návrhy: osvobození „Čech“ – „národa českého“ – „Čechoslováků“; poslední návrh byl v poradě dra Beneše, Štefánika a Osuského přijat.

President Wilson po odpovědi Spojenců neztrácel naděje na poměrně brzké uskutečnění míru. Hrabě Bernstorff se dovolával autority plukovníka House a žádal od své vlády německé podmínky míru (28. ledna 1917). Německá vláda na to poslala 29. ledna seznam požadavků; Německo využívalo plně statu quo na bojištích a zejména pomýšlelo na upravení hranic proti Rusku, při čemž se Polska ujímalo jako země Německu poddané. Dojem z této odpovědi ve Washingtoně nebyl uspokojivý.

Pro německou diplomacii je charakteristické, že podávajíc své podmínky míru zároveň Wilsonovi oznámila neomezenou válku podmořskou. Veřejné ohlášení podmořské války se stalo 31. ledna 1917, a již 3. února Spojené státy přerušily diplomatické styky s Německem. A je příznačné pro situaci, že president Wilson předložil neutrálům, aby učinili totéž; dost zajímavé byly odpovědi těch států (pokud jsem sledoval, odpovědělo 10 států), vyhýbavé některých, odmítavé jiných.

S mírovou akcí německou paralelné zahájilo Rakousko, když v Americe napětí proti Německu rostlo, mírovou akci zvláštní; císař Karel sám se obrátil tajně svým švagrem Sixtem na Poincaré a západní státníky vůbec. O tom budu podrobně referovat v jiné souvislosti.

Všecky mírové akce jsem sledoval velmi pozorně; charakterizovaly celkovou situaci neméně než akce na bojištích. Pád carismu a ruská revoluce posílily všude naděje na mír a pacifism; ruská zatímní vláda vydala 9. dubna 1917 prohlášení, slibující všem národům právo na sebeurčení; následovalo prohlášení všech ruských dělnických a vojenských zástupců (12. dubna), žádající mír bez anexí a válečných náhrad, a prohlášení sociální demokracie v Německu, v Rakousku a v Uhersku (19. dubna), připojující se k prohlášení ruských dělníků a vojáků. S druhé strany tyto projevy byly oslabeny vypověděním války Amerikou; z projevů Wilsonových a Spojenců se vidělo, že Amerika válku vyhlašuje doopravdy, nikoli jako chvilkový prostředek nátlaku. Rychlé a do jisté míry připravené zbrojení Ameriky nedopouštělo o tom pochybností.