TGM Světová revoluce 42: Rozháraná domácí politická scéna

Nečekal jsem, že veliký úspěch v odpovědi Spojenců Wilsonovi, dosažený velikou námahou naší a vzácným přátelstvím Francie, způsobí doma, čeho jsem se tak bál – désaveu poslanců.

Poměry doma jsem stopoval přirozeně s velikou pozorností; dostávali jsme, jak už referováno, listy rakouské a české, a mimoto přinášeli nám zprávy rozliční poslové z Prahy i z Vídně. K tomu pak jsem se snažil mít hlavní zprávy od spojeneckých vlád.

Jak jsem už naznačil, v cizině nám vytýkali pasivnost doma; nepřátelská propaganda na to stále a dost působivě ukazovala. My jsme ukazovali na persekuce; je však pochopitelné, že v dohodových zemích i takový fakt, jako zatčení a odsouzení dra Kramáře a dra Rašína nedělalo toho dojmu jako doma – lidé všude měli starosti a bolesti své, zejména ve Francii, kde skoro každá rodina truchlila nad smrtí svého člena. Ale rozumí se, že jsme všeho pro nás využívali, čeho se slušně využít dalo, a toho bylo dost. Na příklad důvody soudu pro odsouzení dra Kramáře líčily naše protirakouské snahy velmi výmluvně – hloupost Vídně i generalissima i v tomto případě škodila si sama, a my jsme ovšem využitkovali, co nám dávali.

Pozoroval jsem doma rozháranost stran a osob; poměry se v tom od mého odchodu valně nezlepšily; ale neškodilo to tolik, protože pod tlakem vojenským a politickým nebylo veřejného politického života. Proto jsem uvítal na sklonku roku 1916 pokus o sjednocení českých poslanců a stran v Českém svazu a v Národním výboru (neúplném). Když František Josef zemřel (21. listopadu 1916) a nastoupil Karel, semknutí poslanců a politických lidí za té situace bylo rozumné a ovšem nutné. Smrt Františka Josefa nám zesílila posici; bylo všude, již od mnohých let, rozšířeno mínění, že se po smrti starého císaře Rakousko svou rozháraností rozpadne. To mínění jsem slýchal před válkou často, v Americe a jinde, a smrt populárního císařského starce se zdála lidem být znamením a počátkem rozkladu jeho říše. Nový císař byl neznám, a co se o něm slyšelo, nevzbuzovalo žádných nadějí. Již zavraždění Stürgkha, předcházející smrt císařovu, ukázalo na slabiny Rakouska; později obhajovací řeč dra Adlera svou obžalobou Rakouska (dr Adler zdůraznil účinně vinu Rakouska na válce) působila pro Rakousko zase nepříznivě. Postarali jsme se ovšem, aby takové dokumenty byly v celém zahraničí náležitě rozšířeny.

Přišla odpověď Spojenců Wilsonovi. Že si strana katolická pospíšila s odmítnutím hned 14. ledna 1917 (v Prostějově) nepřekvapovalo; ani nepřekvapovalo, že orgány německé a rakouské tuto loyálnost světu rozhlašovaly. Ale přišlo také désaveu Českého svazu (datované 24. ledna 1917). Chápal jsem těžkou situaci, do které se poslanci dostali, a čekal jsem, že zejména projevem klerikálů budou donucení něco povědět; šlo ovšem jen o to, jak to povědět. Představoval jsem si, jak by se odpověď dala formulovat – dopadla jinak. Ale byla oslabena tím, že mne nejmenovali, listy a politická veřejnost si proto désaveu v té neurčitosti tak nevšimly; hlavně však posloužil nám Czernin tím, že uveřejnil jen jeho druhé kratší znění, stručný dopis, podepsaný třemi poslanci, jejichž jména v zahraničí nebyla známa (z 31. ledna 1917). Kruhy austrofilské ovšem désavue hodně využívaly; to nám dalo dost práce.

Naši odpůrcové si také libovali v prvém prohlášení Českého svazu a Národního výboru (z 19. listopadu 1916), hlásícího se k dynastii a k jejímu historickému poslání. A stejně viděli v účasti obou organizací na korunovaci císaře Karla v Budapešti (30. prosince 1916) doklad proti naší zahraniční akci; désaveu z 24. ledna 1917 pak dosti dovedně spojovali s těmito akcemi.

Sám jsem si vykládal désaveu za jakýsi projev vděčnosti za amnestování dra Kramáře a soudruhů od trestu smrti (4. ledna 1917). Ale císař Karel svou amnestií potvrdil názor Františka Josefa, jenž obžalobou z velezrady pokládal za slabou; to jsme venku slyšeli; Vídeň by si nebyla troufala sáhnout na život našich vězňů, nebylo třeba amnestii zaplatit tak draze. Naše domácí politika, tak se nám to venku zdálo, příliš úzkostlivě se soustřeďovala na osvobození vězněných. Přišla mi také myšlenka, že désaveu vzniklo vlivem císaře, jenž se tou dobou již připravoval na zvláštní mírové jednání s Francií a s Dohodou, a že naše vyhlídkou na brzký mír získal. To byla okolnost jistě vážná. Dojem horší jsem měl z pozdějšího blahopřejného telegramu, poslaného Boroevićovi; nedobyl než jednoho z obvyklých tehdy vítězství v menší akci na italském bojišti – tím nápadnější, že se zvláště gratulovalo.

V létě 1916 vyšla pod redakcí dra Zdeňka Tobolky kniha o českém národě (Das böhmische Volk); austrofilové jí používali jako důkazu pro Rakousko, jak o své národy pečovalo a pečuje. Mohli se dovolávat fakta, že se nikde v knize proti Rakousku nevystupuje. Tomu jsme čelili snadno ukazováním na vojenskou censuru; maďarofilové se dovolávali proti nám mapy, znázorňující rozsah českého národa jen na území rakouském, opomíjející Slováky; proti tomu jsme se dovolávali textu, kde se o Slovácích mluví. Věcně jsme Tobolkovy publikace využili velmi vydatně zpracováním hospodářských a jiných článků.

Více práce a zbytečně dal nám sborník Austria Nova a měsíčník Das Neue Oesterreich s články našich lidí.

Désaveu brzy vypadlo z pozornosti – ruská revoluce a účast Ameriky na válce zabraly mysli a posílily naděje na vítězství Spojenců. Viděli jsme, že se tak dělo také u nás doma: projev poslanecký ze dne 14. dubna 1917 byl patrně vyvolán ruskou revolucí; nám venku pomohl, neboť obsahoval, třeba ještě nepřímo, kritiku Rakouska.

Když se svolával za této situace parlament ve Vídni, neměl jsem z něho již tak velikých obav jako dříve.