TGM Světová revoluce 43: Organisace propagační práce v Petrohradě

Prvé zprávy o ruské revoluci byly neurčité a neuvěřitelné: bál jsem se jí od samého počátku, a když se dostavila, byl jsem přece, a to nemile, překvapen – jaké budou pro Spojence a vedení války následky? Když jsem se byl informoval a jak tak orientoval, zaslal jsem 18. března Miljukovu a Rodziankovi telegram, v němž jsem vyslovil své uspokojení nad převratem. Položil jsem důraz na program slovanský; zdůraznění podle situace nebylo zbytečné Rusku ani Západu. Nebývalo mi snadné mluvit o pláně Spojenců, osvobodit potlačené národy a zesílit demokracii, když jsem věděl, že jeden ze Spojenců, carské Rusko, o demokracii a o svobodu nestálo; proto jsem teď po revoluci mohl říci beze vší výhrady, že Rusko svobodné má plné právo hlásat osvobození Slovanů. Formuloval jsem stručně slovanský program v tomto znění: Sjednocení Polska v užším svazku s Ruskem, sjednocení Srbů, Charvátů a Slovinců a ovšem sjednocení a osvobození nás Čechů a Slováků. K tomu jsem připojil, že neběží jen o nás Slovany, nýbrž i o národy latinské, o Francouze, Italy a Rumuny a o jejich spravedlivé národní ideály.

Jak vidět, tento program je formulován podle tehdejší nedávné odpovědi Spojenců Wilsonovi a podle názorů politických spojeneckých kruhů, nám blízkých; také jsem musil mít ohled na tehdejší ruskou vládu a zvláště na Miljukova jakožto zahraničního ministra. Miljukov hned odpověděl přátelsky.

Zpráva o revoluci a zejména o jejím rychlém spádu, pravím, mne znepokojovala. Při vší znalosti Ruska jsem neznal v danou chvíli všech jednajících osob a jejich významu. Člověk může mít obavy, může tušit, může mít obraz situace celkový, a jakkoli by se to vyjádřilo, ale něco jiného je mít v daný moment konkrétní znalost skutečnosti, tj. konec konců hlavních jednajících osob, jejich pohnutek a plánů. A té znalosti jsem neměl. Se strany buržoasie a socialistů (konstitučních demokratů i socialistů revolucionářů) jsem revoluce nečekal, věděl jsem, že na ni nebyli připraveni; byl bych pro porážkách očekával demonstrační puč – takovou demonstrací bylo, že Duma zasedala, třebaže byla carem rozpuštěna – ale že armáda a celý státní aparát i s carismem byly tak do hloubky rozrušeny, jak se ukázalo, to bylo přece jen překvapením, třebaže jsem carism a jeho neschopnost dávno prohlédl a odsuzoval.

Sám jsem měl k oficiálnímu Rusku poměr nemilý – byl jsem dávno na indexu; zato jsem měl přátele v pokrokových stranách. Hned moje první kniha (o sebevraždě) byla v překladě zničena; vzbudila však zájem, na příklad Tolstého. Má kritika marxismu (Otázka sociální) censurou ruskou prošla, byla v ruském překladě hodně čtena a zjednala mi známost; neodstrašila ani marxistů, třebaže s ní nesouhlasili. Mé studie o Rusku byly ovšem zase zakázány; přesto vzbudily v německém vydání dost pozornosti; odmítavě psal o Rusku a Evropě s jednostranného marxistického hlediska Trockij (ve vídeňské sociálně demokratické revui Der Kampf, na podzim 1914).

Znaje odpor reakčních živlů proti sobě a proti Spojencům, nepospíchal jsem do Ruska za vlády carské; možný konflikt s ruskou vládou by byl posilnil naše nepřátele. Proto jsem stále na oficiální Rusko hleděl působit ruskými a spojeneckými vyslanci, Svatkovským, také Rusy, kteří na Západ dost často přicházeli; s našimi lidmi jsem byl ve spojení korespondencí, zvláštními posly a členy kolonie, kteří ke mně přicházeli. Když se moji osobní známí a přátelé dostali revolucí k moci a někteří i do vlády, rozhodl jsem se jet do Ruska a vymoci utvoření armády z našich zajatců; počítal jsem zejména na Miljukova jako ministra zahraničních věcí. Znali jsme se již dávno, za války jsme se sešli v Anglii a dohodli se o hlavních bodech válečného a mírového programu.

K cestě na Rus mne také nabádala vážná situace, jak se 1917 na hlavní frontě (západní) vyvíjela. Počítal jsem, že bych na Rusi pobyl několik neděl. Zařídil jsem všecko potřebné v Londýně a mezi jiným promluvil jsem o poměrech v Rusku ještě v Lordem Milnerem, jenž se právě vrátil ze své oficiální misse z Ruska, a vydal jsem se s anglický pasem 16. dubna 1917 na cestu. Německé podmořské čluny zahájily urputný boj také proti přeplavbě v Anglie do Ruska; měl jsem odjet 17. dubna z malého přístavu Amble, ale loď nepřicházela, protože byla potopena. Čekal jsem den, dva – tu najednou dostanu telegram z Londýna, že se vrátil z Ruska Štefánik; zároveň přišel jeho posel, abych se vrátil do Londýna. Tak nemilá nehoda s lodí měla to dobré, že mi Štefánik mohl podat podrobnou zprávu o stavu věcí v Rusku. Podal mi výklad o posavadním vývoji legií; o ruské revoluci sdílel mínění vynikajících ruských vojáků, že teď nástup ruské armády proti Němcům bude čilejší a účinnější, neboť germanofilské vlivy v armádě teď přestanou. Mnozí vedoucí lidé v armádě přáli převratu a doufali, že vojenským vítězstvím jeho vymoženosti budou zabezpečeny.

Také Beneš přišel ještě z Paříže a mohli jsme se tedy podle zpráv Štefánikových ještě jednou a podrobně uradit o postupu v Rusku a o další práci v Evropě.

Našel jsem si druhou loď a odjel 5. května do Aberdeenu; loď tentokrát vyplula, provázena dvěma torpédoborci. Dostal jsem se šťastně do Bergenu; v noci bychom byli bezmála narazili na nepřátelskou minu, ale kapitán ještě v poslední chvíli rychlým obratem nehodě zabránil. To jsem se dověděl teprve ráno.

V Bergenu jsem se zdržel krátce. Všude po městě bylo dobře pozorovat a slyšet, že Norsko sympathisuje se Spojenci. Z Bergenu jsem jel přes Kristianii do Stockholmu a tam se zdržel den. Nechtěl jsem nocovat, abych formalitami pasovými na sebe neupozorňoval (třebaže jsem měl pas na cizí jméno); řekli mi totiž v Londýně, že by úřadové švédští, tlačeni Rakouskem, mohli pojímat svou neutralitu v tom smysle, že bych měl být jakožto odpovědný nepřítel Rakouska internován. Precedens švýcarský nabádal k opatrnosti.

Ve Stockholmě mě očekával redaktor Pavlů; připravovala se tu schůze Internacionály, zejména socialistů skandinávských a holandských. V Internacionále to vřelo; v dubnu se rozstoupila německá sociální demokracie v Gothě na dva tábory, a ustavila se strana nezávislých. Vliv ruských leninovců se již pociťoval všude (Lenin přijel do Ruska 16. dubna), uplatňoval se pacifism a tím i jisté germanofilství.

Přes Haparandu jsem dorazil 16. května do Petrohradu; odjížděje z nádraží, všiml jsem si černého mraku krkavců; v dřívějších letech mi to patrně nebývalo tak nápadné jako tentokrát…

Hned po svém příjezdu jsem vyhledal Miljukova, avšak on právě z vlády odstupoval – nemilé překvapení! Zato jsem navázal postupně styky s ostatními členy Zatímní vlády, zvláště s ministerským předsedou knížetem Lvovem a s novým ministrem zahraničí Tereščenkem, Přirozeně mě zajímalo nejvíce zahraniční a vojenské ministerstvo. Našel jsem tu i tam, jak jsem očekával, několik rozumných lidí, kteří byli přístupni důvodům a zachovali sympathie k Spojencům.

V Petrohradě byly tenkrát při patrné nehotovosti a slabosti vlády užitečné styky se spojeneckými představiteli. Byla to především francouzská misse vojenská v Petrohradě, hlavně generál Niessel a plukovník Lavergne; ve Stavce (hlavním stanu) byl major Buchsenschutz a generál Janin, později náš generalissimus (byl v Rusku od dubna 1916), v Kijevě generál Tabouis, v Jassích generál Berthelot – všichni upřímní přátelé a ochotní v pomoci. Francouzský velvyslanec Paléologue právě opustil Petrohrad (větším dílem že se vlaky naše křižovaly); zato byl v Petrohradě Albert Thomas nám přátelský, kdežto Paléologue byl austrofil. U Alberta Thomase byl sekretářem redaktor P. Comert, dobrý známý od Steedů.

Velmi ochotný byl anglický velvyslanec Sir George William Buchanan; měl značný vliv v tehdejším Petrohradě jako lokální přítel Zatímní vlády a liberálních kruhů vůbec. Zato konservativci a reakcionáři o něm roztrušovali makatelné klepy, že způsobil revoluci a podobně.

Velmi čile jsem se stýkal s vyslancem italským (markýz Carlotti); podporoval mě u své vlády, aby z italských zajatců byla zřízena legie. Živý byl konečně styk s vyslancem srbským Spalajkovićem (byl u nás znám z procesu Friedjungova) a s rumunským, Diamandim.

Přišla tenkrát do Petrohradu z Ameriky misse pod vedením senátora Roota; v ní byl také dávný přítel Charles R. Crane, dr John R. Mott a jiní. Přidělen jí byl profesor Harper, slavista, syn bývalého rektora chicagské university v době, kdy jsem tam přednášel. Z Ameriky přibyl také Voska, vyslaný zorganizovat pro americkou vládu zpravodajství (Slav Přes Bureau); k ruce mu byli naši lidé Koukol, redaktor Martinek a Švarc. Také zavítal do Petrohradu Henderson, vůdce dělníků anglických; byl vyslán anglickou vládou, aby se o poměrech v Rusku informoval. Také Vandervelde; byli jsme ve spojení literárním už dříve, osobně jsme se sešli na přeplavbě z Aberdeenu.

Jako všude také v Petrohradě jsem zahájil styky s představiteli hlavních politických stran a směrů. O Miljukovu jsem se už zmínil; scházel jsem se i s jinými kaděty, z jiných skupin, zejména se Struvem. Ze socialistů jsem obnovil styky s Plechanovem, jehož jsem posledně viděl v Ženevě; a vyhledal jsem také Gorkého, vydávajícího tenkrát svůj deník. Poznal jsem i některé socialisty revolucionáře, redaktory jejich hlavních listů (Sorokina); Savinkova jsem viděl později v Moskvě.

Neomezil jsem se jen na lidi politické, nýbrž obnovil styky i s kruhy universitními a akademickými.

Když přišla vláda Kerenského, musil jsem jednat s jejími členy. S Kerenským samým jsem se nesetkal, protože příliš často trávil mimo Petrohrad, zvláště na frontě; a já jsem také často jezdil mezi Petrohradem, Moskvou a Kijevem; ale častěji jsem vídal profesora Vasiljeva, jeho strýce, jemuž jsem odevzdával své vzkazy a žádosti.

Jako v Londýně a v Paříži uspořádal jsem i v Petrohradě, v Moskvě a v Kijevě veřejné přednášky anebo širší schůze s vynikajícími a vlivnými osobnostmi. Informoval jsem redaktory a sám napsal několik článků. Stručný smysl mé propagandy ovšem byl – rozbít Rakousko! V Rusku tato propaganda nebyla méně potřebná než na Západě, protože i v Rusku rozhodující kruhové neměli určitého plánu proti-rakouského, spíše přijímali plán Rakouska zmenšeného.

Zvláštní zmínku musím učinit o stycích s Poláky (ruskými); seznámil jsem se vedoucími lidmi hned po svém příchodu. Měl jsem s Poláky časté schůzky ve všech hlavních městech – jejich centrum bylo v Moskvě – a později jsme se dohodovali o společném nebo aspoň paralelním postupu v otázce vojenské. Poláci si formovali ze svých vojáků svou budoucí armádu, a rozumí se, že v tom měli všecky a podobné potíže jako my.

Pokračování