TGM Světová revoluce 44: Obecná demoralisace v Rusku

Než jsem odjel z Londýna, ujednal jsem se svými přáteli, že jim co nejdříve pošlu zprávu o stavu Ruska; šlo ovšem o to, mohou-li ještě Spojenci, a do které míry, spoléhat na účast Ruska ve válce.

Mohl jsem dost brzy vypozorovat, že Spojenci s vojenským Ruskem počítat už nemohou a nemají. Toto své rozpoznání jsem formuloval v telegramu pro Times okolo 25. května; protože se telegramy censurovaly, nemohu povědět, shoduje-li se otištěný text s mým náčrtem a s tím, co jsem s petrohradským redaktorem ujednal. Nemohl jsem než zaplašit nadobro naděje na vojenskou pomoc Ruska – v zájmu nás všech bylo, neoddávat se ilusím. V Anglii, a také v jiných spojeneckých zemích, mnozí pojímali revoluci jako protest proti chabému vedení války; avšak naprostý rozvrat armády, vojáků i důstojnictva, byl patrný všude a ve všem.

Nebudu vyličovat, jak ten rozvrat den ze dne postupoval; vzpomínám mezi jiným na trapný dojem, který jsem měl z pozdějšího batalionu ženského – mnozí naivní Evropané i Rusové nepostřehli v jeho formování symptom a část armádního rozvratu a obecné demoralizace.

Oficiální Rusko a zvláště carský dvůr jsou pronikavě charakterizovány aférou Rasputinovou. Měl jsem o ní zprávy už v Londýně; v Petrohradě jsem poznal celou historii podrobně. Představme si jen, že carský dvůr a s ním vlády premierů Stürmera i Trepova byly pod vlivem tak hrubého a téměř negramotného – třebaže dost chytrého a jistě i nadaného – člověka, jakým byl Rasputin. A k tomu rasputinština trvala na carském dvoře šest let! Jestliže se na omluvu říká, že to bylo poblouzení náboženské, tož se musí říci, že to náboženství bylo hrubou pověrou a blouzněním stejně nepěkným. A Rasputin nebyl prvý dobrodruh, jenž získal důvěru pověrčivého carského dvora.

Ale není správné říkat, že tomu mravnímu moru podlehl jen carský dvůr; fakt je, že se oficiální, politická a církevní společnost dost nevzepřela a že neměla autority ani schopnosti, aby cara a Rusko před vlivem Rasputina ochránila. Představme si, jaké to jsou mravní a právní poměry, když se Rasputina nedovedli zbavit jinak než vraždou, a když tuto vraždu provedl člen vysoké šlechty, poslanec konservativní a člen carské rodiny (věděl o vraždě a byl při činu). A čtu-li podrobný popis té vraždy (od Puriškěviče samého), vidím, jak ti lidé i v ní byli neschopní, povrchní a svou povrchností zbytečně brutální; i ta vražda, způsob jejího provedení, prozrazuje úpadek a demoralizaci oficiálního Ruska – zní to cynicky, ale je pravda, že ti lidé nedovedou být ani pořádnými zločinci. Zločincové tím horší!

A jaká byla ta carská rodina, to hejno těch velkoknížat, ovládající nejdůležitější místa vojenská a civilní správy! Co bylo v Rusku, bylo, připouštím, mutatis mutandis i v Rakousku a v menší míře také v pruském Německu.

Toto mravní a politické bahno přídvorské čpí také ze šlechty. Proti Rasputinu byla nikoli z mravních a náboženských důvodů, nýbrž z motivů kastovních. A proto se zrodil v jejím středu plán zbavit se cara, v nejhorším případě à la Pavel. Takový krajní prostředek je vždy zbraní lidí pasivních, neodporujících zlému soustavnou prací. Dostal jsem o tomto plánu palácové revoluce bezpečné zprávy s několika stran, které se ostatně teď už i v tisku tu a tam vyzrazují.

Co řečeno o šlechtě, platí také o církevní hierarchii.

Mně ovšem šlo teď v prvé řadě o rozpoznání vojenské a politické situace; a je jasno, že jsem nemohl přijít k jinému závěru, než který jsem formuloval pro londýnský list.

Od toho Ruska nemohli Spojenci pomoci očekávat, a od takového Ruska nemohli jsme očekávat politické pomoci ani my.  Porážka v poli měla svou rozhodující příčinu v mravní hnilobě ruské vyšší společnosti a značné části celého ruského národa. Aféra Mjasojedova (i ten býval ve styku s Rasputinem – byl pověšen v březnu 1915) s Suchomlinova (zatčen v květnu 1916) ukazovaly, že vedení ruské armády je demoralisováno; i kdyby se Němcům nebylo vyzrazovalo, ačkoli se to obecně tvrdilo, fakt těch procesů dostačuje, aby byla vojenská správa odsouzena. Nekladu váhy na to, jednal-li Protopopov (na své cestě s dumci), jak mnozí tvrdili, s Wahrburgem na německém vyslanectví ve Stockholmě o separátním míru s Německem (zdá se, že ne, ale dopustil se zbytečnou rozmluvou politické beztaktnosti) – vidím pochybení a vinu carství v tom, že válku vedlo nepřipraveně, nepromyšleně, ve vlastním zájmu nesvědomitě. Tím byli hnáni k Německu hned po prvých porážkách; už v březnu 1916 byly zprávy, že se Stinnes pokoušel o smír s Ruskem a že Stürmer se stal ministrem se zřetelem na Německo. A stejně jeho následník Trepov. Je pochopitelné, že Spojenci ztratili důvěru v Rusko; jednu dobu už se obávali Rusům dodávat zbraně a náboje, že by jich bylo užito proti nim samým.

Je také přirozené, že stratégický plán Spojenců ruskou vojenskou nedostatečností musil být pozměňován. Ve Francii mnozí nedůvěřovali Rusku také proto, že neposlalo vojska, které Francii slíbilo. Ruské vedení válečné po svých porážkách stále konejšilo Spojence, že má miliony a miliony vojska; a skutečně zejména prý generál Alexějev byl pro ty milionové odvody, zapomínaje, že nebude pro ně zbraní a chleba, a že se ta massa lidí nedá ovládnout. Mně bylo nanic, když se po ofensivě Brusilova ruští generálové chlubili, že disponují patnácti a více miliony mužstva. Slíbili do Francie aspoň půl milionu, a nepřišlo (1916) více než nepatrných šestnáct tisíc, a ti musili být internováni, protože již neměli kázně. Jestliže někteří Rusové už tenkrát a posud Západu vytýkají nevděčnost, že západní Spojenci pro Rusko učinili málo, není to oprávněné; Spojenci by mohli Rusům vytýkat, že nedosáhli slibům. Jisto je, že na Západě mnozí tak na Rusko pohlíželi hned po porážkách 1914; poznávalo se, že Rusko válku vedlo nepřipraveno, hazardně. Nejednou jsem v Paříži, v Londýně a ve Washingtoně slyšel takové pochybnosti o Rusku.

Přesto uznávám, že se Rusku nemůže upírat dobré vůle. Rusko hned na počátku války upřímně slíbilo Srbsku pomoc; do Východního Pruska Rusové učinili vpád, když Paříž byla ohrožena; Brusilov začal akci, aby ulevil Italii, a také Kerenskij chtěl pomoci.

S ruské strany se často omlouvají tím, že se zrady dopustila jen dvorská německá klika za vedení carevny. To není správné. Carevna se zrady nedopouštěla; kontroloval jsem, co o tom kolovalo i v kruzích dumských, a přesvědčil se, že nebyla k Rusku méně loyální než Rusové. Nechci říci, že se z okolí carevny neprozrazovalo tím, že byla důvěřivá k Rasputinu, a ten byl v rukách chytráků, kteří jeho poměru k carevně mohli využívat. Osudná vada – chyba carevnina byla nevzdělanost, chorobná a hrubá pověrčivost a politická neschopnost při silné panovačnosti; její největší chyba byl slaboch-car, že ho totiž úplně ovládla. Věřil v ní jako božského proroka, a tím se stávala nejvyšší politická mocí Ruska! Carevna byla zapřisáhlá nepřítelkyně konstitucionalismu a Dumy, a car to nepřátelství sdílel: přestavme si, že teprve za války, v únoru 1916, navštívil Dumu po prvé! Generál Alexějev chtěl prý carevnu uvěznit – ale bylo již pozdě a nebylo by to pomohlo.

Car sám byl ke Spojencům loyální; když již 1915 v prosinci hrabě Eulenburg, maršálek berlínského dvora, prostřednictvím hraběte Frederickse zahájil mírovou akci, car odmítl a stejně, když se o to pokusil koncem března 1916 velkokníže hessenský (bratr carevnin). Neméně byl proti germanofilské agitaci Wittově. Byl také pro energické vedení války – – ale to všecko bylo jen slovy; válku energicky vést nedovedl. Byl právě „dřevěná duše“, jak ho v Petrohradě charakterizovali. I když poznával neblahý stav věcí, nic nepodnikl. Ba choval se stejně nemužně i potom, když část přídvorské kliky vymyslila plán pustit Němce k Petrohradu, aby se tím zachránilo carství. Že tento plán nebyl ojedinělý, mohu doložit zprávou o tom, čeho jsem se už v Londýně dověděl o Goremykinu. Už tenkrát se prý tento ministr ruský, u srovnání se svým nástupcem lepší, nehrozil porážky a postupu Němců k Petrohradu: že prý Němci Rusům udělají pořádek…

O slabosti a nespolehlivosti carově je přece z historie jeho panování nejeden doklad; uvádím zde aféru v Bjorkö (1905); povolil námluvám Vilémovým a slíbil pomoc Ruska proti Anglii ve spojení s Německem a s Francií – ministr zahraničí Lamsdforff a Witte v poslední chvíli musili překazit ratifikaci smlouvy. Ovšem musí být konstatováno, že císař Vilém svým plánem taktéž prokázal značnou politickou krátkozrakost. Za války car postupoval stejně nemožně; uvázal se, z vůle carevny, v hlavní komando a natropil tím jen zla, propouštěl lepší lidi, jako Sazonova, a přijímal Stürmery a jiné kreatury. Pokud se týká nás, zrušil, jak uslyšíme, svůj slib, stejně jak zrušil slib, v Bjorkö vlastnoručně podepsaný.

Witte ve svých pamětech praví o Nikolajovi, že byl člověk velmi dobře vychovaný, ale co do vzdělání prý byl na úrovni gardového plukovníka z dobré rodiny – ukázky jeho intimního deníku v dni revoluce a abdikace, které již byly uveřejněny, potvrzují úsudek Wittův přímo hrozně – holé nic! Vidím, že jsem caru nekřivdil, když jsem celé jeho politice a charakteru nedůvěřoval.

Carská Sodoma a Gomorrha musila být vyhlazena ohněm a sírou. A nebyl to jen dvůr a přídvorská společnost – demoralizace byla velmi rozšířena a zachvátila všechny kruhy, zejména tak zvanou inteligenci a také mužiky. Carism, celý politický a církevní systém, zdemoralisoval Rusko.

Kladu-li takto důraz na mravní stránku carského režimu, jsem si vědom, že se mravnost a nemravnost společnosti projevuje přirozeně v celé státní a vojenské administraci. Nedostatečné zásobování armády a civilního obyvatelstva bylo na příklad jedním výsledkem toho mravního stavu a vymstilo se vládě a systému; revoluce v Petrohradě byla prakticky vyvolána hladem, a prvé pluky, které se vzbouřily, byly zásobovací. Nedostatek zbraní, nesmyslné hromadné odvody na podzim 1916, způsobující úbytek pracovních sil na polích, a takové věci, to všechno byly projevy a následky správy odsouzené k smrti.

Mám právo Rusko za války tak posuzovat proto, že jsem Rusko tak posuzoval a odsuzoval už před válkou; svůj úsudek nezakládám jen na neúspěších války, neboť jsou výsledkem těžké mravní choroby celého carského režimu a s ním i ruského národa. O tom nenechává v pochybnosti studium předrevolučního Ruska a zejména jeho literatury. Největší spisovatelé ukazují nám ruskou duši nemocnou a chorobnou, ale ukazují nám také její živelní touhu po pravdě. Tolstoj jen reliefně vyjádřil, po čem toužili všichni, když podstatu umění viděl jen v pravdě, v pravdivosti. Carism právě pravdou nebyl, a vojna neobnažila tu nepravdu více a lépe než Puškin, Gogol, Lermontov, Gončarov, Turgeněv, Dostojevskij, Tolstoj, Gorkij! Dostojevského teď Rusové přímo znovu prorokem revoluce – válka a revoluce je krvavým ověřením ruské literatury…

Rusko padlo, musilo padnout svou vnitřní nepravdou, jak by řekl Kirějevskij. Válka byla jen velikou příležitostí, kdy se vnitřní nepravda objevila v plné nahotě, a carism se zhroutil sám v sobě a sám sebou. Carism dovedl Rusko zhruba civilizovat, tj. dát evropské vymoženosti šlechtě, byrokracii, důstojnictvu, ale mužici a vojáci-mužici – to vlastní Rusko – žili vně té carské civilisace, a proto se jí nezastali, když ve válce svou nedostatečností a vnitřní chudobou neobstála.

Velikou vinu toho dávám ruské církvi a její pasivnosti; je vinna tím, co nedělala, to jest, že se dost nestarala o mravní výchovu lidí. To, co slavjanofilové, zejména Kirějevskij, na ruské církvi tak chválí, to je právě její veliký nedostatek – Čaadajev viděl lépe než slavjanofilové.