TGM Světová revoluce 45: Tajné smlouvy Ruska

K tomuto přesvědčení o mravní podstatě carismu jsem dospěl dávno před válkou; ve své knize o Rusku, vyšlé právě před válkou, neblahý stav Ruska jsem vypsal a analyzoval. Přirozeně jsem se po vypuknutí války nemohl dohodnout s nekritickými rusofily domácími a ruskými.

Česká kolonie na Rusi očekávala osvobození národa od cara; to bylo podle politické vzdělanosti naší kolonie na Rusku pochopitelné, tím spíše, že se car osobně k našim choval slušně. Hned na začátku války, 20. srpna, přijal českou deputaci. Zmínil jsem se již o nadějích, které toto přijetí carem vzbudilo také u nás doma. O něco později, 17. září 1914, přijal car deputaci českou opět a dal najevo zájem o Slovensko, vyžádav si o něm memorandum. Roku 1915 poslal našim legionářům ve Francii řády. V roce 1916 mluvil o české otázce se Štefánikem, jehož v ruských kruzích vojenských a u dvora velmi vydatně podporoval generál Janin; v červnu car v zásadě schválil projekt organisace našeho vojska, v červenci projevil souhlas s propuštěním slovanských zajatců a v prosinci zase přijal československou deputaci.

Osobně se tedy car choval ve věci slušně, ale tím více se jeví rozdíl cara a carismu také v tomto případě. Pravda, výroky carovy k našim jsou nezávazné, ale naši krajané na Rusi se opíjeli každým projevem, v němž se mluvilo o slovanských bratřích; řekl jsem o tom své mínění hned na počátku a upozornil, že oficiální Rusko Slovany rozumělo především pravoslavné.

Rusko, a zejména car, angažovali se hned od samého počátku pro Srbsko, to je pravda, ale pro Srbsko se vyslovily ihned také ostatní mocnosti, nikdo nechtěl připustit, aby Vídeň sáhla na nezávislost Srbska. S „expedicí trestní“ by bylo také Rusko souhlasilo, jako Anglie.

Naši ruští krajané zvláště odkazovali na audienci 17. září 1914; ale kdo si přečte zprávu o ní později, bude právě touto audiencí zklamán. Politické děti se ovšem dají odbýt slovy zejména od politického dítěte, jakým byl car; projevil zájem, ale závazného neslíbil nic. Deputace mu ukázala na mapě území budoucího státu, obsahující i Vídeň s Horními Rakousy, car neřekl k této fantasii nic a skončil: „Děkuji vám, pánové, za vaše informace. Doufám, že Bůh nám pomůže a že vaše přání budou splněna.“ Já také věřím v Boha, ale ne v boha rasputinského – také to podle toho dopadlo.

Car, to je známo, slyšel na dvoře svého otce všelicos o Slovanech a zajímal prý se zejména o Lužičany; ale neměl všeslovanského plánu a neměli toho plánu ani jeho ministři. Sice by nebyl ustanovil ministrem zahraničí člověka jako Stürmera, o němž věděl, že je rozhodný germanofil. Car v březnu 1916 také souhlasil s baronem Rosenem, známým svým protislovanstvím a programem germanofilským, že Rusko a Spojenci musí sjednat co nejdříve mír (možno-li pod vedením Spojených států).

Uvedl jsem už hlavní obsah řeči Sazonova v Dumě (8. srpna 1914). Znal jsem minulost a názory Sazonova, jehož car propustil, protože mu byl líčen jako liberál. Jistě nesouhlasil s rasputinštinou a byl vůbec člověk slušný, ale positivního slovanského a českého plánu pro válku neměl ani on. Sazonov, to se vědělo na Západě dobře, byl proti válce a zejména se snažil vyhnout se konfliktu s Německem a už proto neměl takového slovanského plánu, jaký mu naši lidí naivně přisuzovali. Sazonov nejinak než jiní vysocí činovníci, mluvě o Slovanech, myslel především na pravoslavné. Uvedl jsem jeho výrok v Dumě na začátku války. To vysvítá také z rozmluvy, kterou s ním měla uvedená druhá deputace, přijatá 15. září, a na kterou naši také dávali veliký důraz. Sazonov se vyptával, jak si Čechové představují poměr dynastie pravoslavné k národu katolickému a vyslovil pochybnosti; deputace se dovolávala naší české – tolerance. Sazonov se vyslovil, jak zpráva zní, o našem národě velmi příznivě a nakonec se také dovolával Boha – „pošle-li Bůh rozhodné vítězství ruským zbraním, že obnovení plně samostatného království souhlasí se záměry ruské vlády, že o této otázce bylo uvažováno již před počátkem války a že zásadně bylo rozhodnuto ve smyslu pro Čechy příznivém.“ Podávám zprávu podle vypsání členů deputace; každý vidí, jak mluví Sazonov opatrně a nezávazně. Nevytýkám mu to, k tomu jako Rus a odpovědný ministr má právo a přímo povinnost; mně běží jen o to, abychom se zbavili slavjanofilských a rusofilských ilusí. Den před audiencí české deputace (14. září 1914) mluvil Sazonov v rozmluvě s velvyslanci Paléologuem a Buchananem o široké naší autonomii v rámci habsburské říše (podle telegramu Paléologuova). Paléologue ve svých pamětech z carského Ruska vypravuje, že dne 1. ledna 1915 Sazonovu navrhoval, aby bylo Rakousko-Uhersko od Dohody získáno proti Německu; Rakousko by snad Rusku postoupilo Halič, Srbsku Bosnu-Hercegovinu, a tím by věc byla spravena. Potom se Sazonov francouzského diplomata otázal, co s Čechami a s Charvátskem?  Paléologue na to, že Francii problém český a jihoslovanský je podařený; stačí, dá-li se Čechům a Charvátům široká autonomie. Sazonov, vykládá Paléologue dále, zdál se být dotčen argumentací a připustil, že plán zasluhuje uvážení. Jestliže Paléologue scénu líčí správně, pak musím soudit, že Sazonov v prvé době války celkového slovanského plánu neměl; kdyby jej měl, nebyl by mohl proti argumentům francouzského diplomata nepostavit argumentů svých. (Všimněte si, že Sazonov mluví jen o Čechách a o Charvátech, nikoli o zemích, k těmto zemím náležejících).

Pokud jde o slovanský program oficiálního Ruska, lze pozorovat, že postupem války – porážkami – Rusko ve svých prohlášeních o Slovanech stávalo se stále zdrželivějším. Uvedl jsem rozličná prohlášení na začátku války. V rozmluvě s petrohradským dopisovatelem Times 29. května 1916 vzpomněl ještě Sazonov „slovanských bratří“, ale mluvil jen o jejich „budoucí organisaci“, slibuje Polákům co největší autonomii. Zato Trepov, mluvě o cílech války o něco později v prosinci 1916, o Slovanech už nemluví; a car v rozkazu k vojsku a loďstvu opakuje podle Trepova, že cílem války je Cařihrad a svobodné Polsko, ovšem s Ruskem nerozlučně spojené, jak to řekl Trepov a před Trepovem Stürmer.

Prvý ruský program války vidíme jasně z tajných ujednání, v nichž Rusko odkrylo své vlastní záměry. Nejdůležitější je ujednání formulované výměnou not mezi členy Čtyřdohody (v dubnu 1915), jehož hlavním požadavkem je zabrání Cařihradu; ujednání jistě velmi důležité, zvláště se zřetelem k Anglii. Druhým významným aktem jsou ujednání Doumerguova s Pokrovským, formulovaná notami ze 14. února a z 11. března 1917: Francie si vymiňuje upravení hranic na Rýně, Rusko na svém západě. Podle situace a zejména podle tajné smlouvy s Rumunskem (17. srpna 1916), jemuž slíbena Bukovina (celá i s Rusíny), Sibiňsko a Banát, bylo by Rusko v souhlase se svým programem polským rozšířilo své západní hranice o Halič, Poznaňsko a snad o část pruského Slezska. Pokud jsem se mohl dovědět, podrobnosti této úpravy nebyly určeny přesněji.

V některých neoficiálních slavjanofilských kroužcích ruských pomýšlelo se už dříve obdobně na zabrání Slovenska, aspoň východního a středního, bez ohledu na země české; ty, zejména Čechy (Moravu někteří tito „slavjanofilové“ brali na milost), byly ponechávány Západu. Tohoto plánu se vzpomínalo někdy i od některých našich (Slováků), tak už za postupu Rusů v zimě 1914; slovensko-ruský spolek v Moskvě, chystaje koncem roku 1915 slovenský sjezd, navrhoval, aby sjezd pracoval pro připojení Slovenska k Rusku; podobné plány se vynořily pak ještě za ofensivy Brusilova v létě 1916.

Carské Rusko, jak řečeno, promyšleného celoslovenského programu nemělo; naopak oficiální Rusko bylo protislovanské tím, že chtělo bez ohledu na jednotlivé slovanské národy docela podle svých strategických zámyslů zaokrouhlit svou veleříši a dostat se hlavně do Cařihradu. Že při tom obětovalo značné části slovanských národů, pochází ne ze zlé vůle – bylo to více: slabost a neschopnost.

Jak oficiální Rusko rozumělo otázce slovanské, toho ukázku podává také generál Alexějev. Měl jsem s ním rozmluvu (vlastně polemiku) o světové situaci a o Rusku. Člověk opatrný, kritický, názorů sice konservativních a úzce ruských, ale nebyl by se bál obětovat třeba i cara, aby spasil Rusko. Poznal jeden z prvých, a velmi brzy – 1915! – že ruská armáda nestačí proti Němcům; proto neviděl jediný smysl války v dobytí Cařihradu a úžin, ba byl v září 1915 pro mír s Tureckem, aby se ruská armáda uvolnila proti Německu; odtud i jeho sympathie k plánu větší armády české. Na naše krajany v Rusku díval se dost kriticky a nelíbila se mu petrohradská matenice. O Evropě a zejména o nás a o jiných národech rakousko-uherských měl názory nejasné. Přestavoval si na počátku války, že by se Rakousko-Uhersko dalo rozčlenit na státy, které by sloužily Rusku; Čechy se měly rozprostírat až k Jaderskému moři do Terstu a Rieky a zabrat takto značné části německého Rakouska (s Vídní), ale ze Slovenska měly mít jen část po Košice, zato hodně Maďarů. To jest, český stát podle toho ruského plánu byl by měl většinu nečeskou! Srbsko se mělo rozprostírat až k Rusku, a proto na sever až k Užhorodu! Car prý slíbil svou pomoc Srbsku, a proto mělo Srbsko hraničit s Ruskem – na severu! Při tom se s Maďary již nepočítalo, ačkoli na začátku války Alexějev s Maďary počítal velmi silně, že se od Rakouska – odtrhnou; v tom případě by se jim byli bratří Slované bez milosti obětovali. Jinak ovšem generál Alexějev chápal význam revolučního hnutí v Rakusku-Uhersku pro Rusko a hleděl je posilovat. Jak jsem už naznačil, snažil se pomáhat našim na Rusi při tvoření vojenských oddílů. Proti Petrohradu se ujal také Štefánika.

Rusové měli dávno příležitost a povinnost dělat slovanskou politiku vůči Polákům a Malorusům: historie té politiky je smutnou kapitolou ruských dějin a zároveň dokladem, jak Rusko bylo neslovanské.

Carské Rusku nebylo slovanské, nýbrž byzantské, bylo porušeno Bazancí dekadentní. Pokud se týká zvláště nás Čechů, bál se Petrohrad našeho liberalismu a katolicismu. Dověděl jsem se v ministerstvě zahraničí (byli tam někteří slušní a čestní mužové), že se o nás podrobněji začalo uvažovat, teprve když nás počaly uznávat Paříž a Londýn. Upozornil jsem už, že mé přijetí Briandem udělalo na ruskou diplomacii dojem; také v Petrohradě, jak mi řekli. Mé výklady proti německému plánu „Berlín-Bagdad“ vzbudily v Petrohradě pozornost; ale Petrohradu se nelíbilo, že jsem se stal v Londýně profesorem – viděli v tom úmysl Anglie zmocnit se našeho osvobozenského hnutí. V Petrohradě se také proslýchalo, že pracují v Londýně pro anglického prince jako budoucího krále. Tak Londýn a také Paříž upozornily carské Rusko na naše revoluční hnutí a na naši otázku vůbec, a Čechy se staly Petrohradu důležitými jako bariéra proti německému tlaku na Balkán a na Východ vůbec; z těchto úvah vznikla v létě 1916 politika, končící se utvořením vládní „Národní rady“ Dürichovy.