TGM Světová revoluce 46: Tajný londýnský pakt

Dotkl jsem se několikrát poslance Supila a jeho zájezdu na Rus; vylíčím zde věc podrobněji podle zprávy Supila samého.

Supilo opustil v lednu 1915 Londýn a jel přes Řím do Niše (tam byla srbská vláda), aby se poradil s Pašićem. Z Niše se odpravil jihem ruským do Petrohradu, aby získal Sazonova  a Rusko proti plánům, o nichž se již tenkrát šeptalo a jež se konkretizovaly v londýnský pakt s Italií. Supilo byl v Petrohradě koncem března; mne podal v Ženevě (začátkem června) o svém pobytu v Rusku obšírnou zprávu.

Přesvědčil se, že oficiální Rusko slovanským věcem vůbec nerozumí a že pamatuje jen na Srby jako pravoslavné. Tak prý mu dokazoval Sazonov, že Split je město docela italské; také dělal rozdíl mezi Dalmácií katolickou a pravoslavnou a myslil, že pravoslavní (Srbové) jsou na jihu; byl prý velmi překvapen, když mu Supilo ukázal, že jsou většinou v Dalmácii střední, nikoli na jihu, a tu část Rusko odstupovalo Italii. Tím se mu Sazonov prozradil o paktě s Italií; Sazonov mu v té souvislosti řekl, že Jihoslované dostanou domněle pravoslavný jih a Split; z důrazu na Split dovtípil se Supilo, že Sazonov nepočítá pro Jihoslovany s Dalmácií severní, a položil přímo otázku, co bude s Šibenikem? Z toho prý ruský zahraniční ministr usoudil, že Supilo ví o spojeneckých plánech s Italií, a řekl potom další detaily. Tak Supilo poznal londýnský pakt před londýnským paktem; hned o tom telegrafoval Pašićovi a Trumbićovi a do Paříže psal Delcasséovi obšírnější memorandum.

Supilovi nešlo jen o rozsah územních koncesí Italii, nýbrž také o to, mají-li Jihoslované být sjednoceni či zůstanou-li nadále rozděleni na tři části (Srbsko-Charvátsko-Černá Hora). Smlouva londýnská, o tom nemůže být pochybnosti, byla proti sjednocení jihoslovanských zemí a hověla spíše programu velkosrbskému. Říkalo se na Západě, že Sazonov byl proti Italii dlouho velmi rozhodně; jiní tvrdili, že byl proti ní jen potud, že nechtěl, aby se Italii dostalo Dalmácie jižní, kterou mylně pokládal za pravoslavnou. Dokumenty dosud otištěné mluví spíše pro eventualitu první.

Supilo byl i u Nikolaje Nikolajeviče; jeho zprávy o dlouhé rozmluvě s ruským generalissimem a s jeho okolím dávaly příšerný obraz politické naivnosti ruských vedoucích lidí a jejich neznalosti a to nejen věcí slovanských.

Supilo měl pravdu; ale nesouhlasil jsem s jeho rozčilenou taktikou, kterou si Petrohrad poštval nejen proti sobě, nýbrž právě také proti Charvátům, a že takto přiostřil rozpor mezi Charváty a Srby. Supilo nepochopil těžkou situaci, do níž se Rusko svými porážkami dostávalo, a že dohodu s Italií se svými spojenci sjednalo z nouze: ustupovalo v jihoslovanské otázce nátlaku Francie a Anglie a při tom požadovalo jako kompensace za tyto ústupky koncese ve věci Cařihradu a úžin. Také se musilo počítat s tím, že srbská dynastie a zahraniční politika byla orientována konservativně pro cara. Pašić chtěl po sjednání londýnského paktu sám do Petrohradu, ale Sazonov to nepokládal za vhodné a nutné.

Z celého carského slovanství neuskutečnilo se než to, že se Petersburg stal Petrogradem. Vyložil jsem, že jsem oficiálnímu Petrohradu záhy předložil náš národní a slovanský program a předkládal jsem jej častěji; referovali, předpokládám, také velvyslanci londýnský a pařížský. Avšak ruští zástupci diplomatičtí v Paříži, Londýně a Římě neměli o nás žádných politických instrukcí; vím jen o některých drobnějších a málo významných korespondencích mezi Petrohradem a ruskými zahraničními úřady. Není ani jediného aktu carské vlády, který by se rovnal vystoupení Briandovu nebo dokonce programatickému prohlášení Spojenců presidentu Wilsonovi: toto první programatické prohlášení Spojenců o našem osvobození nevzešlo – jak bychom čekali – z ruské iniciativy a přičinění, nýbrž z porozumění a pomoci západních Spojenců, především Francie (Izvolskij prohlášení prostě podepsal). Ostatně nejpádnější ilustraci carského slovanství je historie naší armády.