TGM Světová revoluce 47: Spory ohrožují vojenskou akci

Jako všechny ostatní kolonie, tak také naše kolonie ruské vyslovily se hned na začátku války pro svobodu a samostatnost národa a jaly se usilovat o zřízení vojska z ruských Čechů a Slováků. Tyto projevy českých kolonií byly všude spontánní a byly logickým důsledkem našeho národního programu. Po kolonii pařížské, která vystoupila prvá, moskevští Čechové podali (4. srpna) vládě projekt československé legie; bylo to ještě den před vyhlášením války Rakouska-Uherska Rusku. Koncem srpna československá legie se počínala organizovat, koncem října Družina se odpravila na frontu. Název „Družina“ se ustálil pro ruskou legii – byl to název úřední.

Družina od ruských úřadů Čechům ruským povolena jakožto ruským občanům nebo aspoň v předpokladu, že si, pokud nejsou ruskými poddanými, podají žádost za udělení ruského občanství, jakmile budou do Družiny přijati; byla organisována jako svérázná část armády ruské po vzoru čínského dobrovolnického pluku z války rusko-japonské. Tím, že žádosti o ruské občanství nebyly dost rychle vyřizovány a že později byli do Družiny i brigády přijati dobrovolníci zajatci, ukázala se nerovnost mezi družiníky z občanů ruských a mezi dobrovolníky z občanů našich z domova. Mnozí ruští důstojnici byli proti občanům neruským. V polovině září 1914 usnesla se ruská ministerská rada, že příznivé vyřízení žádosti Čechů zajatých v poli o přijetí do Družiny a do ruského poddanství záleží na povolení ministra vojenství. V praxi byl povolen odvod ze „spolehlivých zajatců“ teprve koncem prosince 1914, a tito brzy tvořili většinu (tak zvaní „novodružiníci“ – byl to název zajatců vstoupivších do Družiny u Tarnova počátkem 1915; neužívá se názvu o těch, kdo vstoupili později). Ruská vláda žádala, aby se zajatci přihlásili o ruské občanství, důstojníků musila být aspoň třetina z Rusů. Slovákům byl formálně povolen vstup do Družiny teprve v květnu 1915.

Vláda chtěla z našich vojsko spolehlivě ruské; mimoto hned na samém počátku generální štáb z české iniciativy určil Družině úkol ne vojenský, nýbrž politický: při okupaci Rakouska Družina měla být sborem propagátorů, usnadňujícím v obyvatelstvu Rusům okupaci. Nevojenský ráz Družiny oficiálně byl zpečetěn i tím, že se výslovně v Družině nežádala taková kázeň jako v armádě; potřebovala prý kázně jen tolik, aby se v pořádku mohla dostat na místo svého propagačního určení.

Vývoj věcí způsobil, že bylo Družiny použito k úkolu výzvědnému; dovednost, inteligence a jazyková znalost našich hochů k tomu přirozeně vedly. Družiníci si získali přízeň Radka Dmitrijeva, Brusilova a jiných velitelů a osvědčili se v službě výzvědné. Ovšem že tím zase byla Družina rozstrkána po dlouhé frontě a nemohla se uplatnit jako celek.

Nebudu vyličovat útrapy našich prvních českých vojáků, jakých zažili ústrků a zklamání se strany ruské a také české – ale vydrželi a neztratili svého slovanského cítění ani sympathií k Rusům, ovšem k ruským vojákům-mužíkům především. Na ruské oficíry se brzy dívali skepticky.

Pomalý rozvoj Družiny zdá se nasvědčovat tomu, že si ruská vláda a vojenské úřady nepřály většího československého vojska; snad vojenské úřady nechtěly mít pohromadě větší cizí vojenskou jednotku. Podle všeho však působil s počátku hlavně malý počet dobrovolníků, jednak i požadavky ruských Čechů, aby českých vojenských oddílů bylo použito teprve při vstupu ruské armády na české území. Přesto se podařilo, že se v lednu 1916 z Družiny stal československý střelecký pluk a v dubnu byla povolena brigáda. Pravda, bylo to více podle jména, poněvadž počet mužstva byl velmi slabý; ale byl to začátek. V říjnu 1916 byla dokonce povolena formace divise, ale toto povolení bylo brzy potom zase zrušeno.

Naše kolonie, záhy organisovaná ve Svaz (od 11. března 1915), starala se o vznik Družiny s láskou a nadšením; byla veliká obětavost na všech stranách; zejména po Zborovu kijevští se všemožně starali o raněné a nemocné. Vzpomínám rád na rodinu Červených; naši vojáci měli také výborné ošetření lékařské – dr Girsa, dr Haering a jiní.

Osobně jsem dovedl abstrahovat od různosti politického smýšlení a obcoval jsem i s konservativními krajany; ale nemohl jsem nevidět, že se mnohým nedostávalo politického rozhledu a že neměli smyslu vojenského. Vedoucí lidé Svazu se spokojovali s malým vojskem také z obavy, aby prý národ neztratil bojem svých budoucích občanů. Mnozí se spokojovali s vojenským symbolismem (jako svěcením praporů), agitovali pro to, aby naši přestupovali na pravoslaví (agitovali pro pravoslaví také zajatci; tak slavnostně přestoupili zajatečtí důstojníci v Muromi) a vůbec si vedli krajně nevojensky. Někteří vymýšleli přímo nehorázné definice toho, co a jaký je pravý český voják, a podobné hračky.

Vznikly neshody mezi Petrohradem (více pokrokovým) a Kijevem (celkem konservativním), pak neshody v Kijevě samém; utvořila se tu prapodivná Československá jednota a ta napadala Svaz a denuncovala kdekoho, zejména také mne a mé prý západnictví. Tyto žaloby a denunciace, nepravdy a lži dirigovaly se na ruské vojenské úřady a ministerstva; slušnější vojáci (sám generál Alexějev) byli tím jen disgustováni, ale u mnohých, a také v ministerstvě zahraničí, našly víc sluchu.

Nebudu všecky ty nemožnosti a nehoráznosti, jak mi byly v Rusku od úřadů samých vylíčeny, popisovat – pod firmou slovanství se prováděly pravé orgie černosotěnství a politické krátkozrakosti. Ale fakt, že v naší armádě rozhodovali pořád více naši zajatci, a konečně revoluce, přemohly tyto plody ruského vychování. Politický analfabetism ruského carství a jeho úplatnictví zkazily nejen společnost ruskou, nýbrž i mnohé lidi naše.

Formální význam pro vývoj věcí v našich koloniích má tak zvaný Kijevský pakt, podepsaný Štefánikem, Dürichem, zástupci Svazu a americkou delegací.

Petrohradská oposice se k pařížské Národní radě stále hlásila, také sbor spolupracovníků Svazu a veliké většiny zajateckých táborů. Naše brigáda, jak vzpomenuto, uznala Národní radu pařížskou za vedoucí autoritu politickou a mne prohlásila za diktátora (20. března 1917). Předtím 17. března Svaz mně už oznámil, že mne uznávají za jediného representanta československého národa. Začátkem května konečně zasedal v Kijevě sjezd Svazu (III.), jehož se účastnili vedle zástupců krajanských organizací a brigády také četní delegáti zajatců, přihlášených do armády a na němž byl program Národní rady jednomyslně přijat.

Tím spory, vlekoucí se téměř od počátku války, byly odklizeny aspoň navenek; ale našel jsem ještě dost osobních kyselostí a trpkostí.

Nechci být nespravedliv k našim politikům z české a slovenské kolonie na Rusi; v prvé době naši zajatci a lidé z Čech a Slovenska, kteří překvapeni válkou na Rusku uvízli, taktéž skládali své naděje na oficiální Rusko. Teprve poznáváním toho Ruska a dokonce pak revolucí názory se změnily. Tím větší je zásluha petrohradských, že od samého počátku a zejména za vlády Stürmera, Trepova a Galicyna hájili kritičtějšího stanoviska k Rusku a pevně drželi program jednoty akce za osvobození. Vzpomínám tu zvláště tří jmen: Pavlů, Čermák, Klecanda. A k směru petrohradskému se hlásili naši zajatci v téže době: v posledních měsících 1916 a v prvých měsících 1917, ještě před revolucí, ozývaly se z našich táborů hlasy po jednotě akce, pro Národní radu v Paříži.

Bude studiem zajímavým, jak se zajatci v jednotlivých táborech politicky organizovali a jak své názory v rozličných memorandech, posílaných nejen Svazu, nýbrž i ruské vládě, vyslovovali. Tábory byly osamoceny, většina jejich projevů, myslím, stala se bez dohody s tábory druhými.