TGM Světová revoluce 48: Pokusy o rozšíření brigády v armádu

Mou prvou starostí v Petrohradě bylo orientovat se o situaci a poznat podrobněji, co se od roku 1914 v naší vojenské věci dálo: byl jsem sice čas od času písemně zpravován, přicházeli ke mně z Ruska naši lidé i Rusové, posílal jsem si své vlastní posly na Rusko a měl jsem konečně informace od Štefánika, ale teď jsem měl možnost poznat historii naší akce na Rusku dopodrobna.

Podle znalosti oficiálního Ruska už napřed jsem nečekal, že by nám s velikou ochotou utvořili vojsko. Je sice pravda, že s počátku jistá ochota byla, nebylo jí však správně využito; tvoření vojska bylo spojováno s velkými požadavky politickými a požadavkem nepoužívat vojska na frontě, nýbrž teprve při okupaci českých zemích. Porážky hned 1914 a pak 1915 přirozeně nezvýšily náladu a chuť ruského režimu, starat se o nějaké vojsko neruské.

Rok 1916 přinesl ofensivu Brusilova, naděje stouply, a k tomu se ujala naší akce na Rusku Francie generálem Štefánikem, o jehož pláně, jak jsme jej umluvili v Paříži, už jsem referoval. Avšak i ofensiva Brusilova ztroskotala, nastala zase nálada pasimistická, k nové nějaké akci lhostejná.

Nejasnost našich lidí, co vlastně měli chtít, a nechutné spory odstrašovaly Rusy; upřímně řečeno, často jsem se divil, že měli s našimi tolik trpělivosti.

V lednu 1915 (27.) podal za kyjevské dr Vondrák nejvyššímu veliteli a potom i ministerstvu zahraničních věcí a ministerstvu války projekt českého vojska. V něm se žádalo, aby byl Svaz uznán od ruské vlády za representanta českého národa a za jakési české ministerstvo války; petenty nenapadlo, že by musili mít nějakou legitimaci od národa, mají-li v Rusku požívat autority, a že ruská vláda nemůže určovat, kdo má representovat náš národ. Mohli representovat jen naše kolonisty, ruské občany, jsouce sami občany ruskými. Sám Sazonov, když s ním o něco později (v březnu 1915) delegace Svazu jednala o pozměněném původním projektu, poznamenal, že neví, kdo vlastně za ruskými Čechy stojí, zda dvě stě lidí či kolik. Žádalo se o vojsko neveliké – nejvýše asi jednu divisi; ale to vojsko mělo vstoupit v akci teprve při okupaci Slovenska, jež bude tvořit část budoucího českého státu – kyjevští se obávali, že by Rakušané zajaté české vojáky trestali smrtí. Tomu se mělo předejít okupací Slovenska, prohlášením nezávislosti českého státu a svržením habsburské dynastie; mimoto mělo Rusko v nějaké formě zaručit Čechům budoucnost, asi tak jako Polákům, tedy manifestem vrchního velitele, a poskytnout Svazu půjčku ve formě půjčky budoucímu českému státu, kterou by dala Francie a Anglie a kterou by garantovalo Rusko. Tyto politické naivnosti přirozeně nenašly ani u vojáků ani v ministerstvech sluchu. Když pak byl pozměněný a poněkud zmírněný projekt Vondrákův podán ministerské radě, vyslovila se všechna zúčastněná ministerstva kategoricky proti němu. V červnu bylo už Svazu známo, že jeho návrhy byly zamítnuty, a v červenci (6.) dostal Svaz formální dopis ministerstva vnitra, v němž byl drsně o tom rozhodnutí uvědomován.

Pro charakteristiku budiž ještě uvedeno, že při úvahách o tvoření vojska a rozšiřování Družiny kladl se důraz zejména na to, aby důstojníci-Čechové byli přijímáni do Družiny, pluku i do vojska jen jako prostí vojáci; bývalí aktivní důstojníci přijímáni vůbec být neměli – takové a podobné zbytečné problémy přetřásly se v kolonii velmi živě; mnozí důstojníci, hlásící se do Družiny a pak do brigády, byli těmi civilními projektanty v pravém slova smyslu mravně týráni. V snaze mít vojsko přímo ideálně slovanské, demokratické, bratrské, vynořily se plány, končící planou rabulistikou o vlastnostech našeho pravého vojáka. Podle pravdy musí být přiznáno, že takové velmi dobře míněné nápady se také rodily mezi „novodružiníky“ a vojáky-zajatci.

Na II. sjezdě československých spolků v Kijevě (25. dubna – 1. května 1916) bylo usneseno, že se z brigády má formovat armáda a že se má usilovat o osvobození zajatců. Toto usnesení odpovídalo plánu, formulovanému do podrobností v Paříži v únoru, o němž jsme do Ruska dali obšírnou zprávu. Poslanec Dürich přijel na Rusko počátkem července a jednal (aspoň s počátku) v témž smysle.

Svaz (už v Kijevě) podal v červnu 1916 Stavce nový projekt českého vojáka, který byl generálem Alexějevem a carem v podstatě schválen a generálem Alexějevem zaslán generálnímu štábu, aby jej propracoval a formuloval; generální štáb to učinil a zaslal přepracovaný projekt k vyjádření ministerstvu zahraničí, které žádalo změny další. Dříve však, než mohl být projekt definitivně vypracován a předložen k schválení vojenské radě a carovi, bylo jeho další projednávání zdrženo žádostí generála Alexějeva, který po referátu generála Červinky o rozmanitých nepořádcích v záložní rotě 1. pluku a o stížnostech dobrovolníků z bývalých zajatých důstojníků na Svaz rozhodl, že tvoření vojska má být vyňato z kompetence Svazu. Tak byl projekt Svazu začátkem srpna pohřben a začalo se jednat o projektu novém, který měl vypracovat generál Červinka v dohodě s generálním štábem.

Naši krajané kladli veliké naděje do toho, že si car sám přál osvobození slovanských zajatců. Souhlasil s osvobozením v zásadě již 24. dubna 1916 a schválil 10. července raport generála Šuvajeva, přimlouvajícího se vřele za ulehčení slovanským zajatcům; schválil také v zásadě projekt vojska. Ovšem byl to jen souhlas zásadní – od toho bylo ještě daleko k uskutečnění.

Ve prospěch zajatců se vyslovovaly i po neúspěchu srpnovém některé vlivné osobnosti; mezi nimi generál Brusilov v obšírném raportě podaném generálu Alexějevu 6. ledna 1917. Ale ani Brusilov neměl úspěchu.

Z oposice proti Západu, z nechuti proti přízni, prokazované nám v Anglii a Francii, věnovalo ministerstvo zahraničí, jak už řečeno, od léta 1916 větší pozornost československému osvobozenskému hnutí a rozhodlo se to hnutí kontrolovat a řídit. Už počátkem června 1916 doporučoval Priklonskij zřídit proti pařížskému zahraničnímu komitétu zvláštní komitét v Rusku, v jehož čele by byl poslanec Dürich, až by přijel do Ruska. Po jeho příjezdu počali černosotěnci civilní i vojenští uskutečňovat tento plán založením zvláštní Dürichovy „Národní rady“ pro Rusko; od prosince byl pak tento návrh projednáván formálně: ministerská rada dala svůj souhlas 23. ledna 1917, ministerstvo vnitra schválilo stanovy této „Národní rady“ dne 2. února.

Třebaže oficiální Petrohrad poslance Düricha podporoval, nesouhlasil cele s jeho ruskou politikou. Poslanec Dürich se totiž vydával všude, také v Rusku, za stoupence politiky dra Kramáře a hlásal připojení našich zemí k Rusku; dokonce se vyslovoval pro přijetí pravoslaví. Ale v ministerstvě zahraničních věcí věděli o strachu Anglie a Francie před panslavismem a panrusismem, a proto Dürichův plán anexe s jakousi autonomií odmítali nebo aspoň restringovali; také se jim nelíbil, jak už řečeno, náš liberalism a katolicism. Přijali proto můj program úplné samostatnosti, ale domáhali se kontroly nad námi.

Podrobností o tom, jak od zásadního souhlasu carova, osvobodit slovanské zajatce a zřídit československé vojsko, došlo k nepřátelským nám aktům ministra Stürmera a po něm Trepova (Trepov nastoupil po Stürmerovi 23. listopadu 1916), nebudu podávat; slyšel jsem výklady různé a neměl jsem, upřímně řečeno, ani kdy ani chuti, věcí se dlouho zabývat. Je přirozené, že za Stürmera naši lidé mu přičítali nástrahy germanofilské; do jaké míry tu rozhodovaly tendence politické, germanofilské, nebudu rozhodovat; jistě nějakou roli hrály.

Podávám výklad, který se mi zdál nejvěcnější. Stürmer byl proti osvobození zajatců (našich a slovanských vůbec) na přání kapitalistických kruhů. Zejména zajatci čeští byli dobrými, kvalifikovanými dělníky pro továrny a hodili se také pro uhelné a jiné doly. V tom souhlasili i někteří naši továrníci v Kijevě, a proto byli pro legii malou a nevojenskou.

Tento výklad se dá posílit faktem, že později i Zatímní vláda na naše dělnické specialisty nezapomněla a nechtěla jich k vojsku propouštět.

Car sám nátlaku Stürmerovu podlehl a svolil, aby jeho červencový souhlas s osvobozením slovanských zajatců nebyl vykonán. Tak mi věc líčil můj spolehlivý informátor. Pro to mluví carevnin dopis carovi ze dne 17. srpna 1916, žádající ve jménu Rasputina, aby slovanští zajatci osvobozováni nebyli (carevniny dopisy vyšli tiskem). Možná, že carovu svolení (tak aspoň zní mé informace) mělo být učiněno dosti postupným povolováním malého počtu zajatců do vojska; tím by naše brigáda sice nepatrně rostla, ale nebyla by z ní vznikla armáda. Druhý carevnin dopis carovi o téže věci ze dne 27. srpna tomuto výkladu nasvědčuje.