TGM Světová revoluce 5: Ještě k Rusku

O té rusofilské náladě – politika to sotva byla – musím ještě říci několik slov; ta věc byla vážná a stala se nepředvídatelným vývojem ještě vážnější.

Naše politické kruhy rusofilské měly sice slovanský program maximální, ale nejasný; po ruském vítězství – a o něm nepochybovaly – utvoří se slovanské veleříše, k Rusku se přičlení malé slovanské národy. Pokud mně tenkrát bylo referováno, spokojila se většina rusofilů vábivým analogem planetární soustavy: okolo Ruska-slunce měly kroužit planety – slovanští národové; část rusofilů si přála jakési autonomie v ruské federaci, některý velkokníže měl být v Praze místodržitelem. Zabýval jsem se studiem Ruska a jednotlivých národů slovanských dávno a vlastně po celý život; podle svých znalostí věci jsem od carského Ruska spásy čekat nemohl, naopak jsem očekával nové vydání japonské války, a proto jsem byl pro energetickou zahraniční akci nejen v Rusku, nýbrž i v ostatních spojeneckých zemích, abychom si získali sympathie a pomoc všech. Naléhal jsem, aby dr Kramář také unikl do ciziny, abychom si tam práci mohli rozdělit; ale dr Kramář, jak mně bylo referováno (neměl jsem příležitost jednat s drem Kramářem samým), do ciziny jít nechtěl, očekávejte, že Rusové československou otázku definitivně rozřeší sami. Naproti tomu jsem se obával, jsa poučen válkou s Japonskem, že Rusko ve válce neobstojí a že snad vypukne zase i revoluce; bál jsem se, že u nás mysli nadmíru poklesnou, když se tak obecně očekávala spása z Ruska a když Rusko nebude s to, aby nám pomohlo.

Stopoval jsem vývoj soudobého Ruska a zejména také ruské armády stále velmi pečlivě. Byl jsem v Rusku naposledy 1910 a tu jsem se, jak při každém pobytu v Rusku, velmi dobře a spolehlivě informoval o stavu ruské armády. Úpadek a demoralizace, které se projevily tak hrozně v boji s Japonci, nebyly ještě napraveny. Prováděly se reformy a armáda se zásobovala zbraněmi, ale pokrok nebyl valný. To mi potvrzovaly věrohodné zprávy za balkánských válek a pozdější údaje až do vypuknutí války; nedůvěřoval jsem ruské vojenské správě a těm rozličným velkoknížatům – hrozný fakt, že se ruští vojáci brzy musili hájit proti Němcům holemi a kamením, ukazuje všecku lehkomyslnost carského Ruska; že rakouští arcivévodové v rakouské armádě vyvažovali ruská velkoknížata, nebylo dostatečnou náhradou.

Asi v květnu 1914 přineslo Novoje Vremja úvahu o nepřipravenosti Ruska na válku v tom smysle, jak o věci mluvil k našim Sazonov; české listy si toho všimly, ale brzy se na to zapomnělo a čekalo se přímo zázračně rychlé vítězství Ruska. Na omluvu našich optimistů může se ukázat na stejné optimisty u Spojenců.

Chápal jsem, že naši lidé byli nadšeni oficiálními projevy Ruska; mluvilo se v nich o Slovanech, o bratrech, a to naší veřejnosti, nevychované pro věcnou politiku zahraniční a politiku světovou – a ta válkou i pro nás opravdu nastala – stačilo. Četl jsem všecky ty projevy pozorně. Ruský válečný manifest (2. srpna) mluví o Slovanech příbuzných krví a věrou – Slovany a bratry byli oficiálnímu Rusku už dávno balkánští Slované pravoslavní. Car zase mluvil členům Dumy (8. srpna) o bratřích souvěrcích, a proto mi nedávala přesného programu další věta: „sjednocení Slovanů s Ruskem plné a nerozlučné“, o tom ani nemluvíc, dají-li se Poláci, Bulhaři a Srbové s Charváty a Slovinci a my s Ruskem tak intimně sloučit. Na válečné slavnosti moskevské (18. srpna) představitel šlechty prohlásil válku za obranu slovanství proti pangermanismu, a na to car odpověděl, že jde o to, bránit Ruska a slovanství. Nezmínil se tu o víře, ale to se mu rozumělo samo sebou.

Sazonov jako zahraniční ministr v Dumě prohlásil za historický úkol Ruska, být protektorem balkánských (nejen slovanských!) národů; vůle Rakouska a Německa nesmí být zákonem v Evropě.

Pěkný byl manifest k Polákům (14. srpna), a Poláci sami jej přijímali s pohnutím a vděčností; dověděl jsem se později, že byl psán Sazonovem. Ale trochu mě zaráželo, že manifest je sice dán ve jménu carově, ale podepsán je Nikolajem Nikolajevičem, docela tak, jak rakouský císař mluvil k Polákům skrze generalissima svého; už to naznačovalo právní nezávaznost projevu. Opravdu sám Sazonov zakázal Izvolskéu dávat Polákům v Paříži jakýkoli výklad o důsledcích manifestu. Netrvalo dlouho a mezi Poláky a Rusy oživla stará nevraživost, a to nejen vinou Poláků. Carské Rusko krok za krokem ukazovalo, že nepomýšlelo na opravdovou nezávislost Poláků, nýbrž na nějakou tu autonomii, až to pak Trepov řekl na plnou hubu, a car to po něm opakoval. Válečné manifesty Nikolaje Nikolajeviče se mi nelíbily, byly nabubřelé, neurčité, zejména jeho manifest k rakousko-uherským národům. Tento manifest brzy koloval v rozmanitých opisech; byl vydán v devíti jazycích, a zejména text slovenský se lišil od českého a jiných, že v něm Slováci byli apostrofováni výslovně. Koloval také zvláštní manifest k národu českému, ale ten se mi zdál podvržený – buď našimi lidmi nebo rakouskou policií; v ruských sbírkách dokumentů a v listech jsem ho našel. V řečech poslanců v Dumě bylo o Slovanech málo; zástupce Poláků se zmínil o Slovanech asi proto, aby nemusil mluvit o Rusech; Miljukov se zmínil o boji proti převaze Němců nad Evropou a Slovany.

Ze všech těchto oficiálních projevů nemohl jsem nabýt o oficiálním Rusku jiného mínění, než jsem o něm měl ze svých studií a pozorování.

U nás velmi vzpružovaly zprávy o Družině v Rusku a carovy projevy k našim lidem; neznaly se podrobnosti a vůbec se situace ruská a evropská nevážila kriticky. Tlak politický se strany Rakouska a únava z bezmocného viklání vídeňskou vězeňskou mříží zesilovaly to nekritické rusofilství, očekávající spásu od velkého Ruska a namlouvající si, že odporu aktivního není třeba („Rus je s námi“)…

Jak ruský tisk o slovanských věcech byl nejasný, toho příklad podává Russkoje Slovo, jež tenkrát bylo dostupné citátem kyjevského Čechoslovana z 20. září 1914, podle něhož se komentuje provolání Nikolaje Nikolajeviče k rakouským národům takto: „Nastupuje velká hodina. Různoplemenné národy Rakouska-Uherska jsou povolány k novému životu. Bosna a Hercegovina, Dalmácie a Charvátsko splynou se Srbskem, Sibíňsko (Transsylvanie) a jižní Bukovina s Rumunskem, Istrie a jižní Tyrolsko s Italií; složitější je otázka o soudu Čechů, Slovinců, Maďarů a rakouských Němců. Nelze nic namítat proti německému Rakousku v jeho národopisných hranicích, ale nepřípustné je, aby německé kraje byly připojeny k Německu, neboť tímto způsobem by Německo z války vyšlo zesíleno. Nezávislé Rakousko musí dělit Německo od blízkého Východu. V cestě utvoření nezávislého českého státu je otázka o východu Čech k moři, otázka, jež se nedá řešit v národopisných nebo v historických hranicích české národnosti. Uhry dostanou samostatnost, a osudná chyba z roku 1849 bude napravena. Při tom však Uhry musí být omezeny hranicemi maďarských krajů.“ Nemusím stať ruského listu objasňovat – je kusá a neurčitá, zejména o osudech našeho národa: proč by naši státní nezávislosti vadila nemožnost „východu k moři“? Otázky Slovenska se komentář výslovně nedotýká; otázka slovinská se odděluje od jihoslovanské a tím ovšem pak komplikuje; otázka polská se v té souvislosti ani nenaznačuje. Určitější je program srbský a rumunský.

Mé kritické stanovisko k Rusku bylo jistě oprávněné a jediné správné, ale teď, jak řečeno, bylo pozdě Rusko veřejně kritizovat a naše rusofilství uvádět na pravou míru. Také by, zejména v rozčilení válečném, mé kritice lidé nebyli rozuměli. Nerozuměli jí mnozí už před válkou. Většina lidí nechápe, co Neruda mínil láskou uvědomělou. V tomto případě, smím klidně říci, nemiloval jsem Rusko, tj. ruský národ a lid, méně než naši rusofilové, ale láska nemůže a nesmí uspávat rozum. Dokonce pak účast na válce a revoluci vyžaduje chladné, jasné hlavy; války a revoluce se nedělají jen fantasií a nadšením, citem a instinktem – jistě se jen jimi nevyhrávají. Šel jsem v stopách Havlíčkových, který po prvé nám ukazoval Rusko, jaké skutečně je, a nedal jsem se v tom nikým a ničím mýlit. Byl jsem si vědom, kdy a do které míry a jak také politik demokratický – ba právě ten – má a smí se řídit většinou a třeba míněním všech.

Rusko a zejména Rusko oficiální – a to o válce rozhodovalo – mělo svůj slovanský problém zvláštní: v úsilí o Cařihrad, v úsilí nábožensky již z dávných dob zesíleném a přímo posvěceném, naráželo na odpor Rakouska, jež se ve službách Říma a ideje pangermánské taktéž stačilo na Balkán. Malí balkánští národové byli Rakousku a stejně Rusku prostředkem k cíli. Nábožensky tu narážely na sebe katolická dynastie rakouská a pravoslavná ruská; Rakousko a Rusko soupeřily o vliv a panství v Srbsku, v Rumunsku, v Bulharsku. Tyto země sousedily s oběma soupeři a byly jim i historickým vývojem nejbližší, a proto o ně šlo především.

Protivy politické a náboženské udělaly z Rakouska a Ruska již dávno soupeře také na severu – v Haliči a v Polsku. To byl oficiálnímu Rusku vlastní problém slovanský, jenže slovanství tu bylo podřadné, podřízené odvěkým plánům politickým, kulturně církevním.

Slovanství ve smysle národním a širším – ve smysle všeslovanském – pojímali v Rusku jen někteří slavisté, historikové a část inteligence vůbec; i ti však do značné míry s toho hlediska ruského, podmíněného nábožensky. Proto Rusům ohledy na nás Čechy, na Charváty a Slovince byly méně živé, méně akutní. Ruský lid věděl něco jen o pravoslavných bratrech na Balkáně.

Radikální část inteligence ruské, zejména socialistická, jsouc proti vládě, byla proti oficiálnímu ruskému nacionalismu a slovanství, a proto nebyla přízniva ani našemu národnímu úsilí. Všecko to jsme pak za války v Rusku samém zkusili a prožili.

Taková byla a je ruská skutečnost. U nás se tato skutečnost dost neznala, většina našich rusofilů přestávala na nejasných názorech o Rusku; Rusko bylo jim veliké a mocné, a protože jsme potřebovali proti Rakousku a Německu nutně cizí pomoci, veliké bratrské Rusko nás mělo spasit. Psychologie a politika pochopitelná; už Kollár řekl, proč idea slovanské vzájemnosti vznikla na malém Slovensku.