TGM Světová revoluce 50: Proč se legii srbské dařilo lépe

Na Západě byla Národní rada a její práce, zejména ve Francii, dávno uznávaná. Francie prosadila, že Dohoda prohlásila naše osvobození za jednu z hlavních podmínek míru, a s Dohodou souhlasilo i Rusko, třebaže původně chtělo, aby odpověď na notu Wilsonovu formulovala jen povšechné požadavky, jak to žádal Pokrovskij na Paléologuovi. Mezinárodní iniciativy ve svých věcech dosáhli jsme u Francie – Ruskem samým však jsme byli, díky revoluci, konečně v dvanácté hodině také uznáni, aspoň nepřímo.

Uvědomme si příčiny toho křiklavého rozdílu.

Již z podaného pragmatického vylíčení – podal jsem jen celkový obraz, vynechávaje podrobnosti – je vidět, že ruské civilní a vojenské úřady, počínajíc carem, slibovaly, ale skutečné formování našeho vojska neprováděly. Měli jsme schválený projekt, ale jeho provádění naráželo na odpor: přes zásadní souhlas carův a Stavky projekt byl zdržován i zhoršován, zejména ústřední úřady petrohradské jej sabotovaly.

Tento stav věci vyplývá ze samé podstaty oficiálního Ruska a z jeho základních osnov: samoděržaví – pravoslaví – národnost (oficiální, ruská). Byli jsme carskému Rusku bratry a Slovany druhého řádu.

Tíhu tohoto carského absolutismu jsem zakoušel den ze dne na svých téměř nesčetných intervencích u všech možných úřadů vojenských i civilních. Měl jsem potvrzený řád pro formaci naší armády, dávaly se mi sliby, vydávaly se příkazy – ale provádění vázalo a naráželo docela zjevně na liknavost a odpor u ústředních úřadů. Hlavní správa generálního štábu teprve měsíc po schválení formačního řádu (6. dubna) vydala příslušný rozkaz kyjevskému vojenskému okruhu (5. května). Jednal jsem s nejvyššími a nejvlivnějšími osobami (s Brusilovem, po něm s Kornilovem i s jinými) – slibovali všichni, ale měsíc za měsícem se uskutečnění protahovalo. Vrchní velitelé a někteří jednotlivci měli dobrou vůli, jinak však jsem pozoroval nedůvěru a nepochopení na všech stranách. Vojenské úřady měly ovšem v té době dost starostí s vojskem vlastním; měly mužstva nadbytek, a proto o české vojsko nestály. Překážely také rychlé změny ve vrchním velení. A ruští úřadové docela zjevně byli už unaveni. Rusko prohrálo, armáda se rozpadala – k čemu tu české vojsko, k čemu taková námaha? To aspoň byl důvod a důvod věcný. Ale mnozí se docela zjevně obávali našeho liberalismu a katolismu, tyto pojmy jim splývaly. Zároveň docela podle ruské absolutistické trojice vyslovovány obavy, že by se musila povolit národní vojska také Polákům a jiným národům v Rusku, kdyby se zřídilo národní vojsko české. Naši vojáci musili stále přísahat věrnost Rusku, třebaže někteří generálové pochopovali, že by z důvodů čistě vojenských měli přísahat především svému národu.

Velmi často jsem slýchal žaloby na nevděk Bulharů – patrně prý se Čechové odvděčí Rusku stejným způsobem!

Veliká část ruských vojáků v úřadech pokládala naše zajatce stále ještě za Rakušany; nedovedli pochopit, že by byli Čechy a Slováky, legitimism se uznával i pro Rakousko. Jak nenáviděli revoluci ruskou, tak nepřiznávali revoluci českou. Naši hoši v táborech zajateckých musili znova a znova slyšet, že Františkovi Josefovi přísahali, a jestliže zradí jeho, že zradí také cara. K omluvě těchto Rusů budiž vzpomenuto, že se proti nám uváděl týž argument také v Italii, v Anglii, v Americe a někde i ve Francii, ovšem jen na počátku. Teprve objasňováním a častým opakováním svých důvodů jsme byli odrakouštěni. U mnohých ruských generálů a úředníků vůbec zásada legitimismu byla tak ustálená, že s naší revolucí sympathisovat ani nemohli.

V praktické formě se uváděl legitimistický argument také v tom smysle, že by Rakušané a Němci mohli stejně užít svých zajatců ruských proti Rusku; toho argumentu užívali zejména také v Italii (Sonnino). Pokud se Ruska týká, argument nebyl docela nesprávný, neboť Němci skutečně i soustavně vedli již mezi ruskými zajatci propagandu pro Německo.

Silný důvod proti armádě veliké měli ti reakcionáři, kteří ve svém nitru byli proti Západu a proti Dohodě; nepřáli si, aby naše vojsko chodilo do Francie. V tom se mohli dovolávat našich krajanů; také generál Červinka nebyl pro vyslání vojska do Francie. Uvádím příkladem, jak mně svou nechuť k Západu odůvodňoval jeden velmi vlivný reakcionář: akce Brusilova loni – dovozoval – nepřinesla Rusku žádného prospěchu, přestože prý bylo zajato půl milionu nepřátel a vzato téměř milion děl (ve skutečnosti asi 250 tisíc zajatců; počet děl třeba redukovat ovšem ještě více). Brusilov musil na naléhání carovo svou akci uspíšit, ačkoli nebyl ještě se svou přípravou hotov; ale cara pohnul k tomu italský král – zde máte důkaz, že Rusko pracuje ne „pro krále pruského“, ale pro krále a presidenty na Západě!

Řekl jsem už, že spory našich krajanů a vzájemné denunciace a žaloby mnohé ruské vojáky disgustovaly; a dost bylo vojáků, kterým se nelíbilo vojenské fangličkářství. Ale hlavně působila na ruské úřady vojenské a civilní nechuť našich vlastních lidí k armádě veliké. O tom mi mluvil generál Alexějev a jiní stále. Měl jsem od členů Odbočky zprávu, že předseda Svazu ještě roku 1916 na podzim, tedy když jednal o vojsko, výslovně si přál jen vojsko malé. Obával se ztrát na životech.

Revolucí se stala konečně náprava; Miljukova jsem získal již v Anglii pro náš plán, a šťastným řízením osudu stal se právě ministrem zahraničí. Generál Duchonin (tenkrát byl hlavním ubytovatelem) rozkázal 26. června 1917, aby se brigáda rozšířila na čtyři pluky a aby se také rozšířil záložní prapor pro očekávané další rozšiřování vojska. Dokonce pak po Zborovu, u něhož naši vojáci osvědčili nejen svou chrabrost, ale také strategickou dovednost, situace se zlepšila i vojensky. Naši hoši byli oficiálně pochváleni, jméno českého vojska proniklo do širších kruhů ruských. Za odměnu vrchní velení nařídilo formaci druhé divise.

Přesto se formace protahovala a protahovala. Třeba si totiž uvědomit, že revoluční vláda petrohradská se podstatně lišila od vojska a jeho vedení; ve vládě zasedali liberálové a socialisté, ale vojenské vyšší úřady byly smýšlení buď monarchistického anebo aspoň prostě vojenského, celý vojenský aparát zůstal starý. Miljukov a liberálové uznávali mne, pařížskou Národní radu a náš program, ale vojáci postupovali podle svého zvyku.

Avšak i socialisté a liberálové všech směrů byli proti nám; že prý jsme šovinisté. Svobodomyslní a pokrokoví Rusové byli právě odjakživa v oposici proti vládě a proti její oficiální národnosti a proto byli proti našim snahám, zejména když na sporu a boji našich dvou křídel, pravého a levého, poznali, že mnoho našich lidí bylo zásadně, nebo aspoň z oportunistické taktiky, reakčních. Z toho důvodu nový velitel kyjevského okruhu plukovník Oberučev, socialista revolucionář, podal Kerenskému jako ministru války referát o zbytečnosti a škodlivost dalšího tvoření našich vojenských oddílů; ministerstvo války vydalo rozkaz o zastavení náboru do našeho vojska. Ministerskému předsedovi Kerenskému jsem vyložil věc v memorandu ze dne 4. června, plukovník Oberučev na má zakročení také se zmírnil. Obrat způsobil Zborov.

Po revoluci nová vláda dostala do svých rukou registratury všech úřadů, a našly se některé oficiální i neoficiální zprávy, kompromitující některé lidi naše; rozvázali také liberální úředníci a oznamovali mi, co se za carské vlády v ministerstvě zahraničí a jinde dálo. Bylo mi tvrzeno, že vlivný člen Svazu býval přímo ve spojení s Ochrankou a Protopopovem, a odsud prý nechuť k našemu vojsku nejen v kruzích vládních, nýbrž i vojenských, neboť proti Ochrance a Protopopovu byli také slušní konservativní Rusové.

Situace naše vynikne velmi názorně, srovnáme-li osudy naší brigády s legií srbskou. Srbům snadno vymohl srbský vyslanc Spalajković povolení, aby z rakouských zajatců formovali srbskou legii. Srbové měli samostatný stát, Srbové byli spojenci, byli v Petrohradě oficiálně zastoupeni, byli pravoslavní, a proto ruské úřady přes své námitky legitimistické, které činili nám, Srbům beze všeho nábor „rakouských“ zajatců povolily. Hned v roce 1915 posláno do Srbska několik transportů. V Oděse byl srbský generál Živković, jemuž byli posláni srbští důstojníci a poddůstojníci, a tak v roce 1916 byla formována prvá srbská divise. Do této divise přešlo mnoho našich důstojníků a vojáků, protože se českého vojska dočkat nemohli. Srbové našim slíbili, že utvoří samostatný oddíl český, ale k tomu nedošlo; z Kijeva se proti tomu agitovalo, dost značný počet našich pak srbskou divisi opustil.

Osud této srbské divise a našich hochů v ní byl smutný. Proti německému postupu pod Mackensenem udatné boje v Dobrudži zůstaly stratégicky neplodnými, ale sblížily nás se Srby a zesilovaly intimní součinnost. Není zde místa vykládat, jak se počalo s formováním druhé srbské divise a jak pro vnitřní spory a boje musila být rozpuštěna. Uvádím z historie srbské legie jen tolik, aby rozdíl mezi postavením oficiálního Ruska k nám a k Srbům vynikl. Zároveň však užívám této příležitosti, abych tu vděčně vzpomněl těch našich důstojníků a vojáků, kteří na pláni dobrudžské kladli životy pro společnou svobodu a pro Srbsko. Na počátku roku 1917 (v dubnu) byli naši ze srbské legie od srbského komanda propuštěni a vrátili se do Kijeva, aby mohli vstoupit do armády naší.

Dostal jsem z Vídně bezpečné zprávy, že tam věděli o protahování a neochotě ruských úřadů a že se z toho hodně těšili. Naši hoši viděli v tom soustavném protahování naší vojenské akce ruskými vojenskými a civilními úřady podplacení Rakouskem, a myšlenka, že jde o rakouský vliv, častěji se v Odbočce přetřásla. Také ve sporech našich stran a v utvoření „Národní rady“ Dürichovi viděli mnozí vídeňské prsty (bez vědomí poslance Düricha); o Priklonském, organisátoru vládní „Národní rady“ veřejně se tvrdilo (vinili ho i Rusové), že je placeným maďarofilem (býval před válkou v Budapešti konsulem, po revoluci tam byl viděn zase). Generál Štefánik vyslovoval mi odůvodněné prý podezření i proti jedné z kijevských osobností – byl by to jediný a ojedinělý případ zrady. Vyslovil jsem Štefánikovi pochybnost ve věci; slíbil mi podrobné písemné doklady, asi že shořely při pádu jeho letadla. Pochybuju i dnes, že byly dost průkazné.