TGM Světová revoluce 51: Úkol byl vybudovat armádu

Poznav situaci a hlavní osoby, zařídil jsem si svůj plán. Naše akce vojenská velmi byla ztěžována růzností a velkým počtem instancí. V Petrohradě ministerstvo vojenství, generální štáb, k tomu ministerstvo zahraničních věcí a ministerská rada, v Mogilevě Stavka, generalissimus, v Kijevě úřady vojenského (kijevského) okruhu, a konečně měl také slovo velitel a štáb armádního sboru, jemuž naše části byly přiděleny. Bylo stálé putování od Annáše ke Kaifáši a k Pilátovi; a ty dlouhé jízdy s místa na místo! A všude a od každého jsme musili dostat nějakou tu „bumagu“, a ta se psala ne rychle – v Rusku bylo také vojsko, jako všecko, zbyrokratizováno.

Vydatnou pomocí mně byli vyslancové spojeneckých mocností; všichni pomáhali ochotně a podporovali nás u ruských úřadů, když jsme rozličné menší věci vymáhali; stejně nám byli k ruce vojenští attaché, dlící obyčejně při Stavce v Mogilevě.

Založením a zařízením Odbočky pařížské Národní rady práce byla zjednodušena: odpadly totiž spory uvnitř Svazu, který se stal orgánem více konsulárním, zabývajícím se jen otázkami krajanů ruských; odpadly také spory mezi Svazem a Jednotou, která často zasahovala do akce vojenské; odpadla konečně i Dürichova „Národní rada“. Družině byli přiděleni političtí (propagační) pomocníci; to odpovídá původnímu plánu družiny propagační; byli spojovacím článkem mezi vojenským velitelem Družiny a dobrovolníky, mezi velitelstvím Družiny a jinými vyššími velitelstvími a správou Svazu (po případě také mezi našimi vojáky a našimi organisacemi v zápolí). S počátku byli takovými pomocníky, ustanovenými generálním štábem, pánové Tuček a Rejman, později přibráni ještě dva (za Slováky Jozef Országh a za kijevský spolek dr Vondrák), jmenování velitelem Družiny.

Zřízením Odbočky ústřední Národní rady zlepšil se stav také tím, že jakmile jsem byl na Rusi, byl jsem podle organizačního řádu hlavou Odbočky, a tím byla práce také zjednodušena. Nastal větší pořádek a pracovalo se jednotněji, a tím jsme získali důvěru Rusů a dohodových representantů.

Rozšířili jsme Odbočku Národní rady a rozdělili práce; hlavním jejím zaměstnáním ovšem bylo vojsko a jeho zvětšení. Korespondence se zajatci – s jednotlivci i s celými tábory – byla ohromná. Členové Odbočky a mnozí důstojníci a vojáci musili navštěvovat tábory a řídit odvod. Brzy nám vznikly starosti finanční; upravil se starší již plán a vypsána národní půjčka. Zjednodušení jsem prováděl podle možnosti i v zařízeních ruských. Byla na příklad v Kijevě vojenské komise, řídící formaci vojska; komise byla ruská, namísto několikačlenné komise jsem vymohl inspektora, ovšem také proto, že členové komise nám byli nepřátelští.

Velikou pomocí mně byl Jiří Klecanda, bohužel tak záhy zesnulý; člověk milý, věci oddaný a pracovník neúmorný. Znal dobře poměry v Petrohradě, v ministerstvech a v armádě, a byl svým literárním povoláním ve styku s akademiky a s profesory. Jako sekretář Odbočky chodil se mnou po všech ruských civilních a vojenských úřadech. Mnohé obchůzky a intervence vykonával úspěšně sám. V počátcích akce na Rusi podlehl do jisté míry politické fantastice svého českého a ruského okolí, ale boje Kijeva proti Petrohradu ho záhy vyléčily, a byl pak spolehlivým tlumočníkem našeho programu. Zasloužil se o naši věc v míře veliké.

Klecanda byl sekretářem Odbočky; sekretářem osobním mně byl mladý historik Jaroslav Papoušek.

Pro technické formování našeho vojska byl vládou ustanoven generál Červinka, jako rozený Čech. Byl vhodným prostředkovatelem mezi ruskou vládou a Svazem, později vládní „Národní radou“; brzy po vypuknutí války byl přidělen kyjevskému vojenskému obvodu a tam se mu dostalo vedení českých vojenských záležitostí. Později, koncem srpna roku 1916, byl pověřen generálem Alexějevem, aby vypracoval v dohodě s generálním štábem formační řád, a když konečně tento řád byl vypracován a schválen, byl pověřen tvořením našeho vojska. Byl ruský voják a už tím míval spory se Svazem a s Jednotou, ale pracoval pro českou věc oddaně; byl konservativní a nesouhlasil ve všem se mnou, ale to nám nevadilo v spolupráci.

Úkol byl vybudovat armádu anebo, jak jsme v Rusku říkali, „korpus“ z prvotní Družiny, přeměněné v brigádu, pak v divisi s jádrem divise druhé. Plán byl, utvořit napřed korpus jeden a připravovat druhý, neboť zajatců, hlásících se dobrovolně do armády, bylo dostatek. Pokračoval jsem ovšem, kde přestal Štefánik. Štefánik hájil názoru našeho, že je třeba vojska skutečného a co největšího a aby bylo posláno do Francie. To jsme ujednali hned po Briandově uznání našeho protirakouského programu.