TGM Světová revoluce 52: Ruští důstojníci v naší armádě

Aby bylo docela jasno, jaký byl můj vojenský plán: Mně šlo o to, abychom měli v Rusku svou armádu samostatnou, jíž bychom disponovali my. Nebylo dost, aby byla částí armády ruské; v tom případě by nám ji mohli rozstrkat po částech na ohromně dlouhé frontě, a armáda jako celek by se nebyla uplatnila. Dále šlo o to, abychom měli armádu co největší, armádu opravdu vojenskou, nikoli politickou. Šlo o ducha naší armády – měla být naše, ne ruská, třebaže rusofilská; mně samému bylo na příklad vedlejší, bylo-li komando ruské či české, hlavní věcí bylo, jací byli komandanti, jaký byl duch armády, k čemu a jak sloužila. Vojsko české musilo jasně vědět, proč bojuje a jakých má dosáhnout politických cílů; musilo přísahat národu svému – zkrátka musilo to být vojsko naše.

A druhé: armáda měla být převezena do Francie. To bylo ujednáno loni v Paříži, a Štefánik o to na Rusku od té doby až do mého příjezdu do Ruska pracoval.

Odpůrcové Francie a Západu vůbec byli proti tomu a proti odvedení našich zajatců do Francie; jednalo se o tom za carského režimu v jednotlivých ministerstvech a v ministerské radě. Když Albert Thomas přijel do Petrohradu, obnovil ve jménu francouzské vlády žádost, aby naše vojsko bylo převedeno do Francie; generální štáb tenkrát (rozhodnutím ze dne 27. května 1917) plán schválil a velmi pěkně odůvodnil – bylo právě již po revoluci, a ledy byly prolomeny. Ujednal jsem s francouzskou vojenskou missí, že pošleme do Francie zatím 30 000 zajatců, mezi nimi několik tisíc Jihoslovanů; Thomas souhlasil a pomáhal všemožně, aby se akce urychlila; ujednání s Thomasem je prvou podepsanou smlouvou Národní rady se státem, a je to zase Francie, která takto prvá naši Národní radu uznala za kompaciscenta. Ze zajatců měla ve Francii část pracovat v továrnách. Bylo nám slíbeno ministerstvem zahraničí a generálním štábem, že transporty co nejdříve půjdou přes Archangelsk. Přesto věc vázla – prvý transport se odpravil de facto teprve v listopadu. A počet byl mnohem menší než jsme si přáli. Ale doufali jsme, že se do Francie brzy dostaneme Sibiří.

Ohledy na budoucí pobyt armády ve Francii, rozumí se, měly jistý vliv na organisaci vojska; zavedly jsme francouzskou disciplinu, aby po převzetí nevznikaly obtíže ve Francii, a přibráni k vojsku francouzští spojovací důstojníci.

Všecka moje starost byla obrácena k tomu, abychom nebyli vtaženi do ruského vojenského chaosu a aby se armáda držela pohromadě; do jisté míry se to podařilo právě následkem úpadku ruské armády a celého rozvratu Ruska. Naši hoši viděli jen rozvrat, a to působilo odstrašivě; administračně nám rozvrat pomáhal potud, že jsme se často brevi manu zaopatřovali materiálem ruských vojenských skladů, který by byl býval bez nás ostatně rozkraden. Sledovali jsme v tom do značné míry taktiku „fait accompli“; jednání s úřady bylo téměř nemožné, taková byla všude nejistota a den ze dne se rozhodující osoby měnily. Ujednal jsem věc s Brusilovem, ale den potom byl už Kornilov – úplný již rozvrat, nejistota.

Vládní povolení formace bylo nařízením jen rámcovým; pro provádění šlo o jednotlivosti a hlavně šlo ještě o definitivní určení velikosti naší armády. Žádal jsem ovšem korpus napřed jeden, pak podle okolností druhý. A tohoto důležitého rozhodnutí jsem dosáhl konečně 9. října 1917 od generála Duchonina, nově ustanoveného šéfa generálního štábu v Stavce; znal a cenil naše hochy, jejich činnost výzvědnou a akci zborovskou. Duchonin, jak už uvedeno, v červnu rozšířil brigádu; lišil se od Brusilova, Kornilova, Alexějeva a jiných, kteří nás stejně uznávali a cenili, tím, že bez odkladu, jak věc slíbil, ihned provedl. Měli jsme tedy korpus a to korpus podle dohody samostatný; dále bylo výslovně s Duchoninem dohodnuto, že naše vojsko je určeno toliko proti nepříteli vnějšímu. Tím má hlavní zásada nevměšování byla přijata a potvrzena Rusy samými. Dosáhli jsme tím jistoty, že ve stranických sporech a bojích ruských nebudeme od Rusů požadováni, dnes od toho, zítra od druhého. Tou formulí jsem uspokojil také ty konservativní a reakční živly v ruské armádě, které se do poslední chvíle vzpíraly proti samostatné armádě a bály se jí.

Za náčelníka našeho korpusu vybral jsem z ruských generálů generála Šokorova. V čelo generálního štábu později jsem postavil bývalého generála Dieterichse; dověděl jsem se, že je v Kijevě a že na nádraží pracuje jako obyčejný dělník (věděl jsem o něm už ve Stavce); tím spíše jsem jej vybral pro náš generální štáb. Prakticky teprve tím ustanovením obou vedoucích velitelů formace korpusu byla zabezpečena.

Zde musím povědět ještě slovo o generálu Duchoninu. Byl to mladý, energický a schopný důstojník a člověk velmi čestný; bránil se proti příkazům Lenina, poroučejícího, aby s centrálními mocnostmi sjednal příměří. Pochopil naši situaci a pomohl nám.  Na neštěstí jej bolševici zabili (2. prosince 1917), když se pod Krylenkem zmocnili Stavky. Barbarským způsobem tělo zavražděného několik dní bylo zneuctíváno na mogilevském nádraží; konečně přece smělo být převezeno do Kijeva, aby tam bylo pochováno. Sešli jsme se k pohřbu, ale pohřeb nebyl dovolen; teprve na další prosby a naléhání všech zúčastněných smělo být tělo pochováno v noci.

Několik dní po pohřbu navštívil jsem vdovu a tu jsem se k svému ustrnutí dověděl, že nebožtík by byl ochotně přijal místo hlavního velitele našeho korpusu; a paní Duchoninová naznačovala, že tu nabídku očekával. Já však, když jsem velitele ustanovoval a s Duchoninem se radil, na něho jsem nepomýšlel, domnívaje se, že by velitelství jednoho korpusu pokládal za zmenšení své vysoké hodnosti, a proto jsem mu místa nenabídl. Jistě by byl jako náš velitel opustil své místo v Mogilevě a zůstal živ… Zachováme mu věrnou památku – učinil ze slova a papíru tělo, příznivé rozhodnutí Zatímní vlády učinil skutkem.

Jen slovem budiž zde upozorněno na ruské důstojníky v naší armádě. Měli jsme mezi zajatci jen důstojníky nižší; generálů a šéfů jednotlivých vojenských oddílů a úřadů jsme neměli a proto jsme brali za hlavní velitele důstojníky ruské. Nemohli jsme ustanovovat nepřipravené a nevyzkoušené důstojníky naše, většinou mladé. To všude vyplývalo ze situace: na Rusku jsme měli vyšší důstojníky ruské, ve Francii francouzské, v Italii italské. V Rusku bylo ruského vedení našeho vojska od počátku dbáno tím více, že armáda měla být ruská, ne česká. Rozumí se samo sebou, že tím všude byly dány obtíže. A zejména tím, že mezi ruskými důstojníky byla značnější část takových, kteří své poslání nepochopili. Na mnohých mimoto byl zjevný účinek té všeobecné demoralizace carského režimu, v administraci i v službě vojenské. Měl jsem v tom mnohé obtíže. I část našich důstojníků a vojáků na příklad nerozuměla ihned, proč jsem brzy po svém příchodu odvolal velitele brigády Mamontova, jenž se těšil oblibě a důvěře zvláště některých částí vojska; jistě člověk dovedný, ale byl více žurnalista a tribun nežli voják.

V Družině bylo původně velení ruské, v lednu 1915 bylo povoleno velení české. Prakticky, protože řada důstojníků a velitelů byli Rusové, velelo se rusky. Totéž bylo i u brigády; v korpusu se zavedlo velení české, namnoze ovšem i pak jen podle jména, neboť nebylo času ani schopností narychlo velení ruské nejen přeložit, nýbrž podle naší potřeby vytvořit. To souviselo s celým zařízením vojenským.