TGM Světová revoluce 53: Čech a Slovák jako voják

Vůbec dlužno si představit potíže, které jsme s organizací vojska měli. Nebyla to jen otázka velení a vojenských signálů, nýbrž šlo o celou vojenskou administraci.

Vojáci dále byli dobrovolníci: přihlásili se dobrovolně, a už tím byla dána jistá volnost. Měli jsme ideál armády demokratické; je pochopitelné, že se v ruském chaosu ideál svobody, rovnosti a bratrství pojímal nezřídka poněkud anarchisticky. A když se dokonce po bolševickém převratu bolševictví ujímalo i v našich řadách, bylo těžkým úkolem vypracovat narychlo demokratický systém kázně a poslušnosti, vojsku v poli nezbytný. Přijali jsme, jak už řečeno, francouzský disciplinární řád s nutnými načas změnami.

Mezi dobrovolníky přirozeně byli stoupenci všech stran a směrů domácích, a to také působilo jisté nesnadnosti; vojáci, a zvláště důstojníci nedovedli vždy rozlišovat mezi politikou a strategií. Ale protivy nebyly tak ostré jak doma, protože jsme byli v cizině, bez domácího prostředí.

Nebyl snadný úkol za těchto poměrů vojsko zorganizovat čistě vojensky a dosáhnout vojenské odbornosti. Nešlo jen, opakuji, o to, má-li být velení ruské či české, a o tom se velmi dlouho jednalo, šlo o smysl toho velení, o dalekosáhlé problémy, jaká strategie a taktika by odpovídala duchu našeho národa. Než hlavně šlo o to, dobrovolnickou armádu učinit zdatnou vojensky. Nemohl jsem si tajit, že při vší opatrnosti v organisování armády a jejího vedení jakožto celku a jednotlivých částí a odborů byla jistá dávka diletantismu. Já sám, nevoják, musil jsem se mnoho napřemýšlet, abych jednotlivým úkolům dostál. Nešlo jen o sestavení vojska, nýbrž o vojsko, jež by vojensky dostálo svým úkolům, až bychom se musili srážet s nepřítelem, vojensky vynikajícím. Bylo přirozené, že se naši srovnávali se svým okolím ruským; ale musili jsme pamatovat na Němce a Prusy, se kterými jsme chtěli bojovat. Vojenská odbornost a kázeň zaručují v boji menší ztráty; také lidskost, nejen militarism, vyžaduje dobrého ozbrojení a dobrého vojenského výcviku.

Poměry vyžadovaly na jednotlivcích samostatnosti úsudku a akcí; celkem právě v tom legie obstála dobře. V malém i velkém se projevil talent a nadání improvizační.

Vzory bolševické se nedaly prostě zakázat. Proto jsme na příklad omezili komitéty, zavedené ostatně již za Kerenského, na úkoly hospodářské, vzdělávací a podobné. Demokratická správa vojska, zejména dobrovolnického, vyžadovala jistého spolurozhodování vojáků samých; jak při tom z důvodů vojenských stanovit míru ingerence velitelů na komitéty? V demokratické armádě přirozeně je vůbec těžký problém důstojnický, jakých předností a výsad důstojník může a smí ještě požívat. Na příklad ihned vzniká otázka, mají-li se důstojníci stravovat zvlášť, a podobné problémy větší a menší. Nebylo možné řešit tyto a podobné otázky narychlo bez zkušeností paušálně a definitivně; za daných poměrů nebyla tuhá uniformace ani možná, a proto se v jednotlivých částech postupovalo více méně samostatně.

Sokol, jeho zásady a ideály, byly nám vzory a školou; ovšem byl jsem si rozdílu vojáka a Sokola dobře vědom, ale idea sokolská měla vliv a vliv dobrý. Dělaly se chyby, ale celkem se pokus přec jen podařil.

Velmi těžký byl úkol zásobovací; měli jsme brzy přes 40 000 vojáků, a šlo o to, zaopatřit jim zbraně, oděv a obuv, chléb a maso. Do jisté míry nám tu pomohl, jak už bylo řečeno, rozvrat armády ruské. Nebylo snadné od ukrajinských mužiků dostat obilí a mouky, protože za peníze prodávat nechtěli – žádali si nástroje, hřebíky a potřeby podobné; a konečně překážela nám politická situace, stále se měnící.

Původně a napřed jsme byli závislí na vojenských úřadech ruských. Když jsme se však shromažďovali na Ukrajině, úřady ruské pozvolna ustupovaly úřadům ukrajinským tou měrou, jak se právě Ukrajina osamostatňovala. Zároveň jsme se nemohli vyhnout tomu, jednat s nově povstávající autoritou bolševickou, která se stala panující.

Vznikla těžká otázka transportu, jak totiž dopravit naše vojsko na východ; neboť jsme se drželi toho, že se přes Sibiř a přes moře chceme dostat do Francie. Ruské dráhy se den ode dne porušovaly, co do správy i co do materiálu. Proto otázka transportu byla tak obtížná.

Je přirozené, že ve velkém počtu dobrovolců nebyli všichni stejné kvality a hodnoty. A také se rozumí, že se nehlásili všichni jen z ideálního nadšení vlasteneckého. Ruské zajatecké tábory byly většinou velmi zlé pro naše lidi – špatně působila zejména nesvoboda a byrokratický tlak politicky nevzdělaných velitelů tábora – a proto legie pro ně znamenala osvobození. To platí ovšem pro dobu pozdější, porevoluční, pro rok 1917 a zejména 1918. Legie jim poskytovaly větší bezpečnosti osobní a lepšího zaopatření, zejména také v nemoci; vstup do legie chránil také před Rakouskem – kdyby se byli vrátili domů, byli by se dostali do rakouské armády a v té by se byli měli hůře a bylo by padlo mnoho životů. Právě i v tom naše vojsko bylo záchranou.

Hoši sami dobře dávali pozor na všelijaké formy „ulejváctví“; před bitvou u Zborova asi sto mužů odmítlo bojovat – to byli většinou lidé zrození a vychovaní na Rusi. Avšak velká většina lidí byli vojáci dobří a spolehliví a plnili svůj těžký úkol zdárně a čestně. Měl jsem mnohé zkušenosti a příležitosti pozorovat našeho vojáka a tím českého člověka.

Neznám počet českých a slovenských zajatců na Rusi, a proto nedovedu stanovit přesný poměr legionářů k zajatcům; zdálo se mi, že počet těch, kdo se k nám nepřihlásili, byl dost značný. Přesné konstatování věci bylo by dobrým měřítkem obecné uvědomělosti a politické odhodlanosti.

Můj poměr k vojákům byl dobrý, přátelský, kamarádský, ačkoli jsem byl v úsudcích přísný a podle potřeby i velmi přísný. Upřímnost zdá se mi nejlepší vlastností pro dobrý poměr každého nižšího i vyššího velitele k vojákům; vedle upřímnosti nutná je důslednost a hlavně spravedlnost. Vojsko nezbytně spočívá na autoritě, a zejména ve válce důstojníci a velitelé jsou tím, čím v politickém životě jsou vůdcové. Ale vůdce vojenský nesmí být demagogem, to se brzy vymstí i jemu samému, neboť v nebezpečí válečném běží o životy a v nebezpečí se lidé stávají realisty a posuzují své představené neúprosně. Nesprávně pochopený demokratism svádí důstojníky k demagogické neupřímnosti a falši.

Voják je upřímnější než civilista, není ve vzájemném poměru jednoho k druhému, nižšího k vyššímu a naopak, těch formalit, které nacházíme v životě občanském. Vzniká druh lakonismu, daného přesností, určitostí a praktičností celého vojenského mechanismu; poměrně značná rovnost, to že voják má postaráno o chléb, oděv a byt a že není hospodářské konkurence a boje o živobytí, způsobuje jistou upřímnost a nepokrytost. Voják žije stále ve společnosti svých kamarádů, na veřejnosti, a stává se tím a celým povoláním objektivističtějším, méně subjektivistickým. Jeho povolání je svou podstatou neskeptické. Voják je naivnější, je dítě a má také dětinské slabosti; jsou mnohé řevnivosti, pocházející z toho, že armáda representuje stupnici hodností a povinností; rek před nepřítelem dovede v rotě být dětinským a malicherným. V našich legiích skoro každý jednotlivec procházel ohněm kritiky a řevnivosti. Byla větší, menší napětí a třenice mezi starodružiníky a pozdějšími legionáři, kritizovali se ostře ti, kdo přišli z legie srbské, vzpomínalo se na hříchy a hříšky, zejména důstojníky, jichž se dopustili v armádě rakouské, žárlili na sebe příslušníci různých táborů v Rusku a tak dále.

A ovšem při tom všem musíme mít na paměti docela abnormální poměry ruské, v nichž armáda byla formována.

Ze styku s vojáky jsem se přesvědčoval, že ke mně mají důvěru. Věděli, že jsem doma hájil nutnosti kritické a střízlivé politiky; očekávali tedy, že na Rusku nebudou postupovat jinak a že jsem si dobře rozmyslil, co podnikám a čeho na nich žádám. Podával jsem jim zdůvodněný program, a ten byl přijímán; naši vojáci byli dost vzdělaní, aby vývody historické a politické dovedli posoudit, pochopit a přijmout. Dovolával jsem se rozumu, usiloval jsem o přesvědčení a obětavost z přesvědčení. Říkal jsem jim o našich hlavních obtížích docela nepokrytě. Viděli na vlastní oči a přesvědčovali se denní zkušeností, že jsem se o zásobování a celkový stav vojska staral; a konečně, myslím, na ně působil příznivě můj prostý život a to, že jsem sám neměl nebo, lépe řečeno, neprozrazoval strachu. Podal jsem jim za revoluce bolševické v Petrohradě, v Moskvě, v Kijevě důkazy, že jsem se v konání své povinnosti nevyhýbal nebezpečí života. Tím jsem dostal právo žádat od nich oběti, i nejvyšší oběť života.

Bojovníkem je náš voják dobrým, chrabrým, až k nejodvážnějšímu hrdinství; ale musí vědět, zač bojuje; obětavost ze slepé poslušnosti, jak se žádala a pěstila v armádě rakouské, byla brzy překonána. Oživení husitského ducha nebylo pouhým heslem, bylo reálním citem a odhodláním; proto také pojmenování našich pluků podle Husa, Žižky, Prokopa Holého, Jiřího z Poděbrad a Jiskry z Brandýsa nebylo pouhou historickou okrasou. Že se husitská idea neprovedla důsledně a v celém oboru válečnictví a vojenské správy, třeba vyložit z nemožnosti, překonat v rychlosti dané vojenské poměry (tradici rakouskou a ruskou) a provést svou ideu s nutným zřetelem k požadavkům doby.

Anekdotická, ale charakteristická maličkost: naši hoši měli kalichy a lvy ve svých znacích; ruští sedláci v tom viděli rjumočky a sobačky (skleničky a psíčky) a myslím, že to přispělo k tomu, že se těch znaků nepoužívalo obecně.

Mé prvé vystoupení proti Rakousku ve Švýcarsku na Husův den bylo organickým důsledkem naší historie – stejně organickým a národním v nejlepším slova smysle bylo oživení husitské a táborské tradice vojenské.

Náš voják je v akci rychlý; postřehuje rychle, rychle se orientuje; ale neúspěch snáší nedobře. Z nebezpečné situace se však dovede vysekat. Podotkl jsem již, jak v bitvě u Zborova ukázali naši vojáci nejen osobní udatnost, ale také značný talent hejtmanský, taktický.

Slovák je také voják dobrý; je ještě více zvyklý poslouchat než rozkazovat a řídit.

Vím dobře, že dobré vojsko není zabezpečeno jen osobní chrabrostí a udatností jednotlivců; ta udatnost se musí udržovat všeobecnou kázní; neběží jen o nebojácnost v ohni, nýbrž o vytrvalost v únavné a vysilující službě polní. A voják nežije jen kázní, nýbrž i chlebem – dobré zásobování je v naší době podstatnou podmínkou úspěchu. Týž voják, týž pluk a celá armáda může být dnes udatná, zítra podlehne panice. Vojsko vyžaduje správné organisace, administrace a potřebuje stálého vedení; udatnost jednotlivců je jen jednou složkou, zaručující vítězství. Proto právě ve vojsku demokratickém otázka důstojnická a poddůstojnická je tak důležitá.