TGM Světová revoluce 54: Bolševický převrat

Nové obtíže nám připravoval a brzy způsobil převrat bolševický 7. listopadu 1917.

Pozoroval jsem bolševické hnutí v Petrohradě a byl jsem svědkem, jak přešlo do Moskvy a Kijeva. Byla to opravdu divná náhoda, že jsem se po každé dostal do samého středu bolševických bojů. V Petrohradě jsem bydlil v Morské, poblíž Dvorce, a naproti mně byl telegraf a telefon; o tyto objekty se vedl boj právě tady v naší ulici. Odbočka měla své místnosti ze začátku v Basejné, pak na Znamenské; k denním poradám chodil jsem z Morské na Znamenskou, a tu jsem musil projít také Litějným Prospektem, na němž se tenkrát často sváděly pouliční boje. Přicházel jsem do porad pravidelně a denně; často jsem prošel ulicemi, když se střílelo.

Kolegové v Odbočce to neradi viděli; myslím, že to byl nynější vyslanec Šeba, jenž mi vytýkal jakýsi fysiologický nedostatek smyslu pro nebezpečí. Bylo ujednáno, že musím mít k ruce strážce; tak jsem dostal zajatce Hůzu.

A na naléhání Odbočky, aby se mi nic nestalo, měl jsem se přestěhovat do Moskvy. Odbočka mě zanedlouho měla následovat. Odpravil jsem se tedy do Moskvy, ale ráno, když jsem přijížděl, nastal boj bolševiků a vojsk Kerenského, a já jsem se nečekaně octl v známém hotelu Metropol, z něhož Kerenského junkeři narychlo udělali pevnost; prožil jsem v něm šest perných dní pod obléháním bolševiků. Když junkeři poslední den v noci nepozorovaně odtáhli a druhý den bolševici hotelskou pevnost (hotel byl skutečně velmi solidní, zdivo masivní) vzali, byl jsem zvolen za mluvčího cizinců, za Rusy zvolen Polák, neboť Rusové se funkce báli.

Když jsem pak z Moskvy odejel do Kijeva, dostal jsem se za obléhání Kijeva bolševiky do francouzského hotelu na Kreščatiku, tedy na místo už svou polohou nebezpečné (také do hotelu vletěl za porady ve vedlejším pokoji ohromný obus, ale náhodou neexplodoval); na naléhání přátel jsem se přestěhoval do sanatoria, ale nebezpečí tím nebylo menší, protože jsem pravidelně docházel na schůze Odbočky a střely bily i do sanatoria a do mé světnice. Prošli a proběhli jsme s Hůzou jednoho odpoledne pravým krupobitím bolševických střel… Ještě teď, když po letech rozmanité zkušenosti vzpomínám bolševické okupace hlavních měst Ruska, zdá se mi to všecko jako tísnivý sen.

Mne převrat zajímal hlavně kvůli našemu vojsku a vojenským plánům. Bylo brzy patrno, že bolševici chtěj nechtěj sjednají s Němci mír. I v tom následovali příkladu carova a svých předchůdců. Divné hry osudu: Miljukov ustoupil ze Zatímní vlády před Kerenským proto, že Kerenskij chtěl revisi programu ve smyslu pacifistickém; později se Kerenskij pokusil o boj, Miljukov byl ochoten jednat s Němci o mír.

Utvrdil jsem se v přesvědčení: nemíchat se do ruských vnitřních věcí, způsobených revolucí a přepravit se z Ruska do Francie, jak jsem to ve Francii ujednal.

Když tedy bolševici pod Muravjevem přitáhli na Ukrajinu proti buržoasní Centrální radě a aby dobyli Kyjeva, sjednali jsme s nimi smlouvu: zaručili nám ozbrojenou neutralitu a volný odjezd z Ruska do Francie. Přiznáním ozbrojené neutrality byli jsme (Národní rada) uznáni za pravidelnou a samostatnou armádu a vládu.

Kijev byl bolševiky vzat 8. února: den před tím jsem prohlásil podle ujednání s francouzskou vojenskou missí armádu za část armády francouzské, abychom tím svou posici zesílili.

Muravjev sám hleděl svým závazkům dostát; avšak kyjevský bolševický sovět, prý bez vědomí Muravjeva, poslal agitátory české k našemu vojsku, aby vstoupilo do rudé armády. To byla tenkrát jedna z kritických chvil, jakých dost jsme mívali často. Po zralé úvaze jsem rozhodl, aby byli bolševičtí agitátoři našimi hochy vyslechnuti. To se stalo a následek byl, že se z celé armády přihlásilo do rudé armády tuším 218 mužů; a z těch se k nám hned druhého dne někteří vrátili – přirozeně, neboť brzy poznali vady armády bolševické. Na příklad uvádím, že se jeden z našich „rudých“ hned druhý den chlubil plnou kapsou hodinek. Takový argument lepším lidem otevřel oči lépe, než by byl učinil můj zákaz vyslechnout důvody bolševiků. Pravda, někteří ruští a francouzští důstojníci přijali mé rozhodnutí velmi skepticky, ale výsledek byl pro mne a proti vojenskému byrokratismu.

Nezapírám, že mezi těmi, kdo se přidali k bolševikům, byli také lidé slušnější a slušní. Někteří pak nám ve svém postavení v bolševické armádě prokazovali dobré služby.

Řádění bolševiků v Kijevě a jeho okolí ukládalo nám těžký úkol trpělivosti; zejména jsme byli vzrušeni zprávou, že proti úmluvě pobili naše vojáky, kteří nedaleko Kijeva střežili vojenské zásoby. A ve své brutálnosti bolševické přesily nespokojily se ubitím našich stráží, nýbrž znečistily a pokálely mrtvoly, zbavené oděvu a obuvi. Tenkrát nebylo snadno odolat přirozenému pudu po potrestání; ale v uvážení všech okolností spokojil jsem se důrazným protestem a bolševickým slibem, že pachatelé budou potrestáni a že úmluvy budou lokálně dodrženy.

Viděl jsem mnoho hrozného a nelidského za bolševické revoluce: ale zvláštní asociací vzpomínám při jméně „bolševism“ jednoho obrazu. Nějakou dobu po pouličních bojích v Petrohradě i jinde rozvážely se mrtvoly padlých obětí po rodinách, obyčejně na známém ruském izvoščiku. Ztuhlé tělo bylo položeno jako kláda ve vozíku; po jedné straně vyčnívaly nohy, po druhé hlava, někdy ruka. Často byla mrtvola postavena do vozíku a nějakým hadrem nebo provázkem připevněna. I to jsem viděl, že byla postavena hlavou dolů, nohy čněly do výše. To zbytečné, nerozumné, barbarské ubíjení životů zaráží mě posud ve vzpomínce na tyto příšerné pohledy.

Smlouvu s Muravjevem podepsali naši hoši před dobytím Kijeva; s Muravjevem jsem jednal 10. února 1918 v jeho železničním salonním voze za přítomnosti dohodových representantů, kteří mne zvolili za vyjednavače (sami neznali rusky). Dne 16. února jsem dostal od Murevjeva listinu, zaručující našim ozbrojeným vojínům volný a nerušený pochod do Francie.

O poměru Muravjeva ke mně bylo v Kijevě mnoho klepů, šířených některými reakcionáři; bolševický generalissimus prý se mi „nápadně“ kořil a podobně. Mně samému při jedné příležitosti řekl, že mne dávno zná ze zpráv a ze spisů, a proto prý mi vyhovoval. Býval, jak jsem slyšel, policejním důstojníkem a bolševikem z donucení; byl později na rozkaz z Moskvy zastřelen, když na volžské frontě vydal rozkaz, aby se bolševická vojska, bojující proti legiím, spojila s legiemi k společnému boji proti Němcům.