TGM Světová revoluce 55: Bolševictví a komunism zásadně

Mně bolševictví v tu dobu, jak řečeno, bylo především problémem vojenským, to jest, jak se bude chovat k naší armádě; ale rozumí se, že jsem stopoval hnutí bolševické se sociologickým zájmem. Pozoroval jsem dělnické a socialistické hnutí dávno po celé Evropě a u nás doma, a tak vznikla má kritika marxismu. Zabývaje se studiem Ruska, stopoval jsem směr Leninův od samého počátku; přišed pak za války do Petrohradu, pozoroval jsem začátky jeho revoluční propagandy. Pod bolševickým režimem jsem prožil pak téměř půl roku, viděl jsem jej v zárodcích a sledoval jsem, jak se vyvíjel.

Není zde místa, abych pojednával o bolševictví; povím o něm jen tolik, kolik je tu k mému dalšímu vypravování potřeba; mé stanovisko k bolševikům dělalo dost lidem bolení hlavy, a tedy také z toho důvodu své stanovisko objasním.

Co do principu nepokládám komunism za ideál sociální a socialistický, jestliže se komunismem rozumí rovnost hospodářská a sociální naprostá. Normální stav společnosti politický a sociální nedá se uskutečnit bez silného individualismu, to jest bez svobodné iniciativy jednotlivců, a to prakticky znamená takový režim, který umožňuje rozvoj rozmanitých individualit, fysicky i duchovně od přírody nestejně nadaných. Nestejná je situace každého individua ve společnosti, nestejné je jeho okolí společenské; jednotlivec nejlépe dovede užít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání; rozhoduje-li o člověku člověk jiný a vede-li, je nebezpečí, že se všech sil vedeného náležitě a plně neužije. To vidět všude a vidět to politicky ve všech formách vlády, v nichž se vyvinul silnější centralism; a komunism je právě centralistický. Zejména centralism bolševický je velmi tuhý; je to režim abstraktní, dedukovaný z these a násilně prováděný: bolševictví je absolutistická diktatura jednoho a jeho pomocníků; bolševictví je neomylnické a inkvizitorské, a právě proto nemá s vědou a s filosofií vědeckou nic společného; věda, tak jak demokracie, je bez svobody nemožná.

Pokládám demokracii důsledně a správně prováděnou, demokracii nejen politickou, nýbrž i hospodářskou a sociální, za stav společnosti naší době a dosti dlouhé budoucnosti přiměřený a žádoucí. Hospodářský a sociální režim kapitalistický je nedokonalý svou jednostranností; kapitalism sice umožňuje mnohým – ne všem! – individuální iniciativu, podnikavost a tvořivost, ale rozdělení vytvořených hodnot, jejich osvojení neřídí se produkční zdatností, nýbrž pravidly pro osvojování cizí práce a jejích výtěžků. Prakticky demokracie znamená nerovnost snesitelnou, nerovnost co nejmenší a stále se zmenšující. Ovšem – to se snadno řekne; ale provedení mohou být rozmanitá. Proto také soustav komunismu je a může být velmi mnoho.

O tom všem nás poučuje také experiment ruský a jeho rychlý vývoj a značné změny.

Roku 1917 nešlo Leninovi vlastně o uskutečnění zásad a ideálů komunismu na Rusi, nýbrž o užití Ruska k tomu, aby se ty ideály uskutečnily nebo aspoň uspíšily v Evropě. O tom řekl Lenin své mínění častěji; ale chyboval, a to tím, že měl nesprávný názor o stavu Evropy, jak o stavu Ruska. Jeho filosofie dějin byla pochybená. Již Marx a Engels se mýlili ve svém očekávání a v prorokování definitivní revoluce; Lenin a jeho stoupenci se tím nedali odstrašit a čekali sociální revoluci znova. Kdy? Kde?

Co Marx podle Feuerbacha říká o anthropomorfismu náboženském, platí také v oboru sociálním a politickém: člověk si nedělá podle sebe jen nebe nadpozemské, nýbrž také pozemské, budoucí. Rusové jsou neschopni provést komunism marxistický; jsou jako celek ještě příliš nekulturní a carismem pokažení, aby chápali a prováděli Marxovy názory o komunismu jakožto definitivním stadiu dlouhého historického procesu. To, co Lenin a jeho lidí prováděli, komunismem ani být nemohlo, leda komunistickými maličkostmi; jako systém to byl primitivní kapitalism (agrární) a primitivní socialism pod dozorem primitivního státu, vznikajícího z anarchistických jednotek, vypadlých z caristického, také primitivního, centralismu. Ruský primitivism vůbec – massa negramotných sedláků, osamocených ve svých děrevnách, nedostatek komunikace, úpadek vojska a byrokracie prohranou válkou, zhroucení carismu a caesaropapismu, bezradnost politických stran a stav – to všechno umožnilo energetickému samozvanci bolševický převrat v hlavních městech a vládu nepatrné, ale organisované menšině.

Vady a nedostatky sociálního a politického anthropomorfismu bylo vidět všude; odpovědných míst správních a vojenských dostávalo se většinou mladým, nezkušeným a odborně nevzdělaným lidem. Lepší z nich se snažili svému úkolu jak tak dostát; hledali a vynalézali, co dávno bylo známo a již existovalo; mnozí však svého postavení prostě zneužívali a využívali pro své cíle osobní. Kdo se teprve má učit znát cifry a počítat, nemůže užít počtu integrálního. Jestliže Lenin sám tak často vyznává, že se dělají chyby a že se musí učit, je v tom kus ruské poctivosti, ale zároveň obžaloba: dnes se v žádném oboru, ani v administraci a v politice, abeceda nemusí vynalézat znova a samostatně. Nesčíslné improvizace tvořily svou nesystematičností bolševický systém. Polovzdělání bolševické je horší než nevzdělání. Diktatura bolševická prýští z nekritického, docela nevědeckého neomylnictví; režim, který se bojí kritiky a uznání myslících lidí, je eo ipso nemožný.

Nedostatek kulturnosti, ten zvláštní promitivism, vidí se také v oficiálním přijímání všech nehorázností tak zvaného moderního umění.

Také se ve správě mstil nesprávný marxistický názor o ideologii státu, jehož organisaci a správě marxisté nikdy nevěnovali dost pozornosti a studia, přestávajíce na anarchismu (astatismu) a dávajíce důraz na absolutní primárnost hospodářských poměrů (materialism ekonomický nebo historický). Tento marxistický materialism se hodil ruské pasivnosti – nemusili se ex thesi o nic starat než o chléb! Avšak stát, literatura, věda, filosofie, škola a výchova, národní zdraví a mravnost, zkrátka: celá duchovní kultura není dána hospodářskými poměry, musí být vedle nich vypracována; a kultura zabezpečuje a umožňuje i hospodářský vývoj a – chléb.

Rusové a také bolševici jsou děti svého carismu; ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli se zbavit cara, ale nezbavili se carismu. Mají carskou uniformu, třebaže ji nosí naruby, a Rus dovede nosit naruby, jak známo, také boty.

Bolševici užívali své dlouholeté, jak ji zvali „podpolné“ taktiky; nebyli připraveni pro positivní revoluci administrační, nýbrž stačili jen na revoluci negativní. Negativní v tom smyslu, že ve své jednostrannosti, úzkoprsosti a nekulturnosti mnohé docela zbytečně ničili. Zejména jim vytýkám, že docela po carsku hýřili v ničení životů. Stupeň barbarství se jeví všude v tom, jak lidé nedovedou hospodařit svým a svých bližních životem. Bolševické vybíjení inteligence má varovný příklad v římském Severovi, v tom, jak dal vybíjet staré římské rodiny, zejména senátorské; dosáhl tím barbarisace státu a správy, ale zároveň uspíšil úpadek říše. Ostatně historik najde příklady bližší – v Rusku, v Ivanovi Hrozném nebo ještě lépe v Stěnkovi Razimu…

Bolševictví odpovídá mnohem více Bakuninu než Marxovi; a Marxe sleduje více v jeho prvé době revoluční – 1848 – kdy svůj socialism ještě neměl vypracovaný.

Bakunina by se mohli bolševici dovolávat pro svůj vyložený jesuitism a macchiavellism. K němu jsou dovedeni tou tajností spikleneckou, které přivykli, a úsilím po moci, po diktatuře; dosáhnout moci a udržet se v ní stalo se předním cílem; kdo věří, že dosáhl nejvyššího definitivního stupně vývoje, že má neomylnou vědomost celého společenského zřízení, ustane v práci o pokrok a zdokonalování a bude mít hlavní a jedinou starost, jak si svou posici a moc udržet. Tak to bylo za reformace v katolicismu, a vznikla inkvisice a protireformace, tak je to v Rusku.

Bolševici málo znali – Rusko! Carism je nutil žít v zahraničí, a proto Rusku odvykli; neříkám, že poznali Západ lépe, neznali ani ten, žijíce ve svých kroužcích. Poznali jej do té míry, že se oň zajímali a že jej dělali měřítkem Ruska. Věříce, že sociální revoluce bude také na Západě, a dříve než v Rusku, věnovali se propagandě na Západě do té míry, že pozornost pro poměry v Rusku byla rozptylována. K tomu ještě na tu propagandu vydávali poměrně veliké peníze. Politika bolševická je, jedním slovem, extensivní, ne intensivní, extensivní uvnitř i navenek. Venkoncem primitivní, říkám.

Bolševictví ruské naprosto není totožné s komunismem; je to v nejlepším případě socialism a kapitalism státní. Opravdový trvalejší komunism podle posavadních zkušeností je možný jen na mravním a náboženském podkladě, je možný jen mezi přáteli; avšak do společnosti organisované přátelsky – na sympathii – máme všichni daleko. Komunistické pokusy se daří na začátku revolucí, za chvilkového nadšení, ale později, když se má nadšení osvědčit ve všedním životě, upadají a degenerují.

Režim Leninův byl připraven Kerenským a již Zatímní vládou; i Zatímní vláda i Kerenskij projevili neschopnost správní a dopřáli neschopným a špatným lidem značného pole působnosti. Lenin v tom pokračoval. Dráhu měl připravenou anarchickým postupem inteligence od roku 1906; tenkrát nepochopily ani strany nesocialistické, že po revoluci a po dosažení konstituce, třebaže nedokonalé, musí se politický postup stát positivnější. Lenin byl logický následek ruské nelogičnosti. Plombované vozy německé při tom hrály úlohu velmi podřadnou. Lenin se zmocnil Ruska, jak se ho před ním zmocnili jiní samozvanci – samozvanectví je přece dlouhá kapitola ruské historie. Lenin využil agitačně únavy válečné, rozvalu armády a touhy po půdě, kterou všecky socialistické a liberální směry od osvobození sedláků roku 1862 živily. Sedláci zabrali půdu, o komunismu nebylo u nich ani zdání, a sedláci – toť Rusko. Nesprávná je výtka, že Lenin a jeho pokus není ruský; je, je docela ruský; i systém sovětů je rozšířením primitivního ruského míru a artěle.

Jestliže Leninův režim nevytvořil komunismu a jestliže měl a má veliké vady a hříchy, není tím řečeno, že zlo nepřineslo Rusku a zvláště masse ruských mužiků i něco dobrého. Bolševism vznítil smysl pro svobodu, zejména vzrostlo vědomí vlastní moci v sedlácích, a dostalo se všem poučení o moci organisace, ustálilo se přesvědčení o nutnosti práce a pracovitosti (Lenin sám a mnozí vůdcové v tom jsou dobrým příkladem); v městech a v inteligenci zavládlo jisté (rousseauovské) oproštění. Ty a ještě jiné relativně dobré vlastnosti bolševictví smí a musí spravedlivý a věcný pozorovatel ruského vývoje konstatovat. Proti tomu je veliké a podle mého mínění největší minus rozvrat mravní, úpadek školství a výchovy, mravní a kulturní anarchie vůbec. Pravda, proč Rusko potřebovalo tak násilného procitnutí z caristického spánku? O tom každý, kdo Rusko miluje, bude přemýšlet; na prvém místě by tak měli činit přívrženci carismu a církve.

Dodávám, že to, co tu říkám, platí především o prvé době bolševického režimu; v době následující a podnes se vyvíjí a zejména se snaží uskutečnit komunism. Ovšem na účet blahobytu. Pokud se týká politiky intervenční a celé politiky vůči Rusku, stojím stále na stanovisku neintervence: bolševictví znamená vnitřní krisi Ruska – to se nedá léčit vsahováním zvenčí. Pravda, bolševici podporují ty snahy intervenční, že tak dychtivě stojí o uznání de iure – buržoů!