TGM Světová revoluce 57: Bolševici v naší armádě

Pro naše vojsko bolševictví mělo význam tím, že se k němu jistá část našich – třebaže část nepatrná – více méně důsledně hlásila. Toto české bolševictví na Rusi je spojeno s jménem Munovým. Sám jsem s Munou jednal, když vyšlo první číslo kijevské Svobody (1. listopadu 1917).

V Kijevě bylo dost dělníků-zajatců, kteří v tamních továrnách českých i ruských měli velmi slušný plat; někteří z nich se zpěčovali vstoupit do armády a nechtěli platit na ni příspěvky; schovávali se za pohodlné heslo, že jsme buržoové a že naše legie má sloužit buržoasnímu – kapitalismu a tak dále. Sami mu sloužili, Muna hrál na obě a na všecky strany.

Jak nevěcný to byl důvod, vidět z toho, že ze tří nebo čtyř soudruhů Munových, kteří s ním ke mně přišli a se mnou za Svobodu jednali, hned dva na místě se přihlásili do naší armády, když jsem nejapné řeči Munovy vyvrátil. Muna sám se hájil jen chytráctvím, že prý kvůli kijevským dělníkům musí bít do legií, ale že to dělá jen naoko a že časem kijevské „ulejváky“ převede do našeho tábora. Svoboda byla s počátku proti bolševikům a ostře jim všelijaké chyby vytýkala; po převratu se změnila a Muna a jeho list se stal bolševickým. Že bolševici v armádě mnoho lidí nezískali, už jsem pověděl.

Když se blížil Muravjev se svou armádou, členové Národní rady v Kijevě se usnesli, složit do mých rukou slavnostní přísahu věrnosti mé osobě a zásadám odboje (30. ledna). Mělo to být zároveň příkladem pro celou armádu a všecky naše lidi na Rusi.

Rozumí se, že se našli všelijací slaboši a chytráci, kteří se z černosotěnství nejčernějšího přehoupli do nejčervenějšího. A byli také čeští zaměstnavatelé, kteří ve své krátkozraké hrabivosti odboj proti armádě nejen trpěli, nýbrž přímo podporovali. Ani na to se nesmí zapomínat, posuzujeme-li úsilí o vojsko „politické“.

Po vzetí Kijeva se utvořila zanedlouho podle ruského vzoru československá rada dělníků a vojáků. Vlivem bolševictví se tajně připravoval dokonce jakýsi převrat; měl jsem o tom včas zprávy, ale čekal jsem klidně. Musil jsem do Moskvy, abych tam prakticky provedl, že jsme se stali částí francouzské armády; šlo o to, naši armádu zabezpečit finančně. Za této mé nepřítomnosti v Kijevě ustavila se jakási nová „národní rada“ – „Československá revoluční rada dělníků a vojáků“, která však přece zase zvolila za revolučního vůdce – mne. Mrzelo mě, že tento kousek provedli socialističtí členové Národní rady, kteří mně do očí stále odsuzovali rejdy našich českých bolševiků. Tato nová „revoluční rada“ byla zřízena 24. února, ale celá akce neměla prakticky významu. Ovšem škodit a překážet dovede i nejhloupější člověk, a také munovci nám škodili svými stranickými intervencemi u ruských bolševiků.

Tenkrát už se očekávala do Kijeva vojska německá a rakouská, a když se konečně nepřítel skutečně přibližoval, kijevští oposičníci se zachránili přístupem do „buržoasní“ armády. Dne 20. února se začal odchod našich částí z Ukrajiny a už 2. března naši podstoupili boj s Němci na kyjevském mostě, brzy potom u Bachmače.

Od té doby, co se bolševici dali do vyjednávání o mír – to se stalo formálně 3. prosince 1917 žádostí o příměří – musilo být jasné, že naše vojsko na Rusi nemělo již co dělat, a právě proto jsme se dali co nejdříve na pochod z Ukrajiny do Ruska, směřujíce do Vladivostoku a do Francie.

Dne 3. března byl podepsán v Brestu Litevském mír.