TGM Světová revoluce 58: Svedl nás společný zájem

Cesta do Francie z Kijeva Sibiří – fantastický plán, říkal jsem si někdy sám; ale když jsem všecky poměry uvážil, byl to plán nejpraktičtější, třebaže vyžadoval cesty tak dlouhé. Dělaly se ovšem plány všelijaké; navrhovali někteří, naši i Spojenci, abychom šli na Kavkaz ke kozákům, nebo přes Kavkaz do Asie k anglické armádě… Francie byla nám direktivou jako na moři plavci magnetka.

Jedna možnost byla – mohli bychom bojovat proti Rakušanům a Němcům po boku Rumunů a Rusů na půdě rumunské. O tom jsme uvažovali dost podrobně v Petrohradě s francouzskou vojenskou missí a s petrohradským rumunským vyslancem Diamandim, ještě když korpus nebyl formován. S Rumuny jsme byli pořád v přátelském styku; naši hoši pomáhali Rumunům po táborech v náboru dobrovolců pro rumunskou armádu. Také v Paříži si přáli, abychom svou armádu odvedli na frontu rumunskou. Jednal jsem o věci s generálem Berthelotem, jenž byl v čele francouzské vojenské misse v Rumunsku; ruským částem tam velel generál Ščerbačev. Měl jsem zprávy o poměrech v Rumunsku a zejména jsem znal osud zajatců, Štefánikem v minulém roku v Rumunsku získaných; podle toho jsem musil soudit, že Rumunsko již roku 1916 mělo obtíže se zásobováním. Než jsem se rozhodl, chtěl jsem vidět poměry v Rumunsku a na rumunské frontě, a proto jsem se koncem října odebral do Jas; ta část Rumunska nebyla nepřítelem zabrána.

V Jasích jsem viděl nejen francouzskou missi a ruského velitele, nýbrž také rumunské politické a vojenské náčelníky; měl jsem rozmluvu o situaci s králem a ministrem Bratianem. Také Ionescu byl mně dobře znám a doporučen anglickými přáteli, noví mně byli ministři Duca a Marcescu. Z důstojníků viděl jsem generály Averesca, Grigoresca a jiné; zajel jsem totiž na frontu, abych pozoroval stav vojska a hlavně ovšem také zásobování. V nedlouhé přestřelce s Němci jsem mohl vidět vojáky ve výkonu; měl jsem dojem dobrý. Zejména jsem si všiml, jak vítězství u Mircesti vzpružilo duchy a dodávalo odvahy k dalšímu postupu a vytrvání.

Cizí vyslance navštívil jsem všecky, zejména vzpomínám styků se srbským vyslancem Marinkovićem a vojenským attaché Hadžićem; důležité byly rozpravy s italským vyslancem Frasciottim, se kterým jsem ujednával podrobně plán o organisaci našich legií v Italii, pokračuje takto v jednání, které jsem ve věci vedl s italským vyslancem v Petrohradě. Ještě vzpomínám amerického vyslance, našeho krajana, Vopičky.

Z toho, co jsem poznával a co jsem vyslechl, dospěl jsem k názoru, že naše armáda na rumunskou frontu jít nemůže. Zdálo se mi, že zásobování bylo již hodně obtížné, a pochyboval jsem, že by Rumunsko přírůstek 50 000 mužů snadno sneslo; ale hlavně jsem měl dojem, že se Rumunsko neudrží ve svém odporu k nepříteli. Rumunské vojsko i důstojnictvo dělalo dojem velmi slušný; nálada byla, jak řečeno, dobrá; francouzští důstojníci vyplnili v armádě rumunské svůj úkol velmi čestně, avšak celková situace se zdála vést k míru, a ruské vojsko v Rumunsku nezdálo se již spolehlivým. Rusko bolševické, to bylo jen otázkou krátkého času, udělá s Němci mír – vydrží Rumunsko boj proti Německu? Co bychom byli dělali na území rumunském po sjednání míru? Zkušenost brzy potvrdila mé rozhodnutí. S jednáním Rusů o mír se dostavilo i jednání Rumunů. Dne 9. prosince 1917 zahájeno jednání o příměří, 5. března 1918 ujednán mír zatímní, 7. května definitivní. Je zajímavé srovnat Rumunsko s Ukrajinou a s Ruskem – jednání rumunské se protáhlo půl roku, s Ukrajinou a s Ruskem to šlo rychleji.

V Paříži tenkrát nedovedli z daleka poměry v Rumunsku dost správně posoudit a byli s mým rozhodnutím nespokojeni. Brzy však správnost mého rozpoznání uznali.

Politicky pobyt v Jasích přinesl dobré ovoce; osobní seznámení a naše součinnost s Rumuny v Rusku byla zárodkem Trojspolku. Když se Rumunsko rozhodlo pro válku, poslali jsme (s Benešem a Štefánikem) Bratianovi telegram, že Rumunsko zároveň bojuje za osvobození našeho národa; společný zájem nás svedl i po válce. A také Jihoslovany; pravda, tenkrát mezi Srby a Rumuny o rozhraničení Banátu nebylo dost jasno; měl jsem příležitost mluvit o tom s oběma stranami a radit ke klidné dohodě.

V Jasích jsme dostali zprávu o Kobaridu (Caporetto) – můj odhad rumunské politiky tím jen byl podpořen.