TGM Světová revoluce 59: Poměr bolševiků a Němců

Pravidlo, jímž jsme se na Rusi (také na Ukrajině, a vůbec vůči všem novým politickým formacím v Rusku) řídili, bylo, nemíchat se do vnitřních záležitostí Ruska, vyhýbat se všelikému vsahování do sporů a bojů stran. Majíce vymíněnu ozbrojenou neutralitu, měli jsme, bylo-li třeba, zbraň k sebeobraně; jsouce součástí francouzské armády, přirozeně bychom byli použili zbraně k obhájení francouzských a všech ostatních spojenců, jestliže by byli napadeni.

Od samého počátku jsme prohlašovali, že naším nepřítelem je Rakousko a Německo; proti nim jsme chtěli bojovat také na Rusi. Účastnili jsme se toho boje, a velmi čestně, u Zborova. Když však Rusko dále bojovat nemohlo, když Rusko bolševické a také Ukrajina začaly jednat s Rakušany a Němci o mír, a když jsme viděli, že mír bude sjednán, nemohli jsme již se svými nepřáteli bojovat na Rusku; a proto všecko úsilí se neslo k tomu, abychom se dostali do Francie – tam se naše armáda mohla uplatnit. Začátkem listopadu jsme odpravili prvé oddělení vojska do Francie (pod vedením Husákovým). Koncem prosince 1917 odejel do Italie člen Odbočky Šeba, později také Chalupa, aby tam legie byly organisovány podle vzoru ruského.

Při tom úsilí dostat se do Francie byl jsem veden vedlejším, ale nikoliv nedůležitým zřetelem. Rusko nebylo se Západem spojeno; z Ruska se zprávy na Západ dostávaly nesnadno a neúplně a kromě toho toto spojení bylo kontrolováno Němci a Rakušany. A ti všecko, co jsme dělali, umlčovali a skreslovali. Ve Francii by byli přátelé i nepřátelé naši armádu lépe viděli.

Proti našemu odchodu z Ruska byli politikové a vojevůdcové carského a předbolševického Ruska. Naléhali na mne Kornilov, Alexějev, také Miljukov a jiní, abych se připojil k nim a postavil proti bolševikům. A také bolševici a Ukrajinci byli proti našemu odchodu, pokud se totiž tyto oba tábory snažily naši armádu získat pro sebe. Zvláště Muravjev se vůči mně choval laskavě a získavě, jak jsem už řekl.

Odmítl jsem všecky tyto plány. Zejména jsem byl přesvědčen, že ruští velitelé a politikové nesprávně posuzovali celkovou situaci Ruska, a neměl jsem důvěry v jejich vedení a schopnosti organizační. Chvilkové podniky Kornilova, Alexějeva a jiných mě v tom více než utvrzovaly. Pánové také zapomínali, že jsme se s nimi, stejně jako s jejich následníkem generálem Duchoninem, dohodli, že naše armáda bude jen proti nepříteli vnějšímu a že jsem ve smyslu těchto dohod žádal hned po převratu 9. listopadu 1917 vojenské úřady a velitele československého vojska, aby byla zachována při politických sporech neutralita.

Dalším důvodem byla nehotovost našeho korpusu a nedostatek zbraní a munice; zejména jsme neměli těžkého dělostřelectva, bez něhož další a pravidelný boj byl nemyslitelný. Neměli jsme aeroplánů, a vůbec výzbroj byla nedostatečná. To bylo povážlivé, neboť jsme musili očekávat boj s Němci a s Rakušany, kteří by proti nám byli vyrazili. My jsme mohli rozbít Muravjeva a jeho armádu proti Kijevu, ale nebyli bychom vystačili na boj proti bolševikům v Moskvě a v Petrohradě; a tu jsme měli riskovat, že by bolševiků proti nám byli hájili Němci a Rakušané?! O nemožnosti řádného transportu na drahách pokažených a nepřítelem obléhaných ani nemluvím.

Neúspěch polských legií proti bolševikům hned roku 1917 a jejich pozdější odzbrojení (Pilsudského, Musnického, Hallera) jsou odstrašujícím příkladem pro boj s Němci a s Rakušany; ostatně i v našich bojích u Kijeva a Bachmače jsme se přesvědčili, že jsme proti Němcům slabí.

Nám by nebyl rozuměl – a to padalo velmi na váhu – ruský lid, který byl vesměs proti válce, byl by nás považoval za cizinecké vetřelce a znemožnil nám zásobování. Černosotěnci by se na nás byli přilepili, zase by značná část lidu měla důvod proti nám; a konečně ruský lid tenkrát měl vedle hesla „mír“ jediný cíl a program „půdu“, a tu bychom mu nebyli mohli dávat.

Poměry v Rusku důrazně určovaly pravidlo, abychom se do nich nevměšovali. Tyto poměry se staly revolucí složitější tím, že se nejen jednotlivé národnosti, nýbrž i oblasti, ba jednotlivá města stávaly do jisté míry samostatnými. Neměli jsme již co jednat toliko s centrálním Ruskem a s jeho vládou, nýbrž i s Ukrajinou a s dalšími autonomními útvary, s nimiž jsme přicházeli ve styk (na příklad s kozáky).

S 50 000 muži nelze okupovat a držet ohromné území evropského Ruska; byli bychom musili okupovat nejen Kijev, nýbrž dlouhou řadu měst a míst k Moskvě, zanechat všude posádky – na to jsme svým počtem naprosto nestačili. Na Rusi – na Sibiři ještě ne – bolševici již počínali organizovat armádu; dále na východ a na Sibiři nebylo tolik vojáků, a právě proto jsme se mohli touto cestou dostat do Francie nejjistěji.

Pokud se Spojenců týká, musí být, bohužel, konstatováno, že neměli určitého plánu o Rusku a že nebylo jednotného postupu vůči bolševikům. V prvé době po převratu Spojenci nebyli od toho, bolševiky uznat, aspoň s nimi jednat. Věděl jsem, že francouzský velvyslanec Noulens jednal s Trockým (v prosinci 1917); americký velvyslanec brzy potom (začátkem ledna 1918) slíbil bolševikům pomoc a formální uznání, budou-li proti Německu. Generál Tabouis v Kijevě se připojil v jednání s bolševiky ke mně. Brzy však byli Spojenci proti bolševikům; že Spojenci podporovali odboj proti bolševikům, pokládal jsem za pochybené, zejména když se podpory dostávalo i vyloženým dobrodruhům, jako Semenovu a jiným. Na skutečný boj s bolševiky Spojenci neměli dostatek sil; místní boje byly bez významu. Teprve na podzim 1918 se pomýšlelo poslat z armády soluňské šest divisí proti bolševikům; avšak ani Clemenceau ani Lloyd George na plán nepřistoupili z obavy, že by vojáci již neuposlechli a nešli.

Naše postavení vůči Spojencům bylo těžké. Byli jsme vojskem autonomním, ale byli jsme přece částí francouzské armády; byli jsme na Francii a Dohodě závislí finančně. Bylo sice ujednáno, že se nám dostane jen půjčky, kterou náš stát vrátí, ale prakticky jsme byli v tu chvíli závislí. Přesto přese všecko jsem však provedl svou – dali jsme se na pochod do Francie.

Podrobnější vypsání našeho poměru ke Spojencům na Rusi ponechávám budoucím výkladům dra Beneše; fakt, že jsme měli armádu a že jsme v Rusku byli jedinou větší organizací politickou a vojenskou, dodával nám váhy, ohledy na naši armádu hrály v jednáních o naše uznání značnou roli.

Spojenci nebyli zajedno v tom, co má naše armáda dělat; Paříž byla pro přechod do Francie, Londýn spíše by nás byl raději viděl na Rusy a vlastně na Sibiři. Možná, že při tom, již rozhodovaly bolševické pokusy o agitaci v Indii.

Tato kapitola mohla by být mnohem delší; povím však už jen několik slov. Mluví-li se o neintervenci a intervenci na Rusi (sám termínu užívám), musí se lišit mezi vměšováním do ruských poměrů za vlády bolševické (intervencí) a mezi válkou s bolševiky. Že se Spojenci neměli míchat do vnitřních poměrů Ruska, rozumí se podle mezinárodních zvyků samo sebou; navzájem se bolševici neměli míchat do poměrů států spojeneckých. Ovšem učení bolševické o proletářské internacionále a jejích úkolech bylo tu vážnou překážkou. V každém případě již tenkrát boj proti bolševikům byl bojem proti oficiálnímu Rusku: jestliže válka proti Rusku – Rusku bolševickému, neboť jiného Ruska nebylo – byla nutná, musila se formálně vypovědět a musily se udat důvody. To se nestalo. Přiznávám se bez okolků, že jsem nedostatku politické formálnosti v postupu vůči bolševikům neschvaloval; a to tím méně, že jsem v zásadách byl mnohem radikálnějším odpůrcem bolševičtí než mnozí páni v Paříži a v Londýně. Uvažoval jsem o válce proti bolševikům a proti Rusku; byl bych se s naším korpusem připojil k armádě, který by na válku s bolševiky a Němci byla stačila a která by byla hájila proti bolševikům demokracie. K boji proti bolševikům byla jediná možnost: mobilizace Japonců. Ale k tomu nejen Amerika, nýbrž ani Paříž ani Londýn nebyly ochotny. To se stalo zjevným, když se v létě 1918 naše legie dostala do boje s bolševiky, jak o tom budu referovat dále.
Avšak i ohledy na stranické poměry v armádě radily v naší isolaci k neutralitě. Zejména neúspěch a porážky byly by rozbily jednotnost armády a byli bychom vůbec bojovali za program příliš negativní. Boj s bolševiky byl mně negativním také proto, že ruští odpůrcové bolševiků sami a mezi sebou byli nejednotni a nejasni o osudech Ruska a organisace neschopni.

A konečně bolševici byli také Rusové, Lenin nebyl mně méně Rusem než Nikolaj; přes svůj původ mongolský měl více ruské krve než car.

Zde se chci pro všechny případy zmínit o kijevském incidentu. V bojích s místními bolševiky přivedl ruský velitel za mé nepřítomnosti do Kijeva (11. listopadu) část 2. pluku proti bolševikům; stalo se to podvodně pomocí plukovníka Mamontova, dovolávajícího se u vojáků mého prý rozkazu. Maxa nerozvážný incident ihned likvidoval. Také poslanec Dürich se objevil při té příležitosti s několika ztřeštěšnci na scéně. Zmiňuji se o faktu proto, že se ho často proti nám užívalo od našich i ruských bolševiků.

V zájmu historické pravdy musím tu konstatovat, že bolševici ještě po ujednání příměří (6. a 15. prosince 1917) a za jednání v Brestě Litevském pomýšleli na reorganizaci ruské armády pro boj s Němci. Trockij na začátku války napsal ostrou brožurku proti Němcům a Rakušanům; v únoru 1918 v centrálním komitétě v Petrohradě přednesl návrh, aby se získala pomoc Francie a Anglie pro reorganizaci armády. Lenin tento plán schválil. Tolik jsem se na místě od věrohodných svědků dověděl; nedovedl bych uvést podrobnosti. Je známo, že také Sadoul dával do Paříže až do května 1918 zprávy o přání bolševiků, aby dostali od Dohody pomoc pro reorganizaci vojska, a o jejich ochotě spolupracovat se Spojenci. Ještě počátkem května dal Trockij souhlas, aby si Spojenci vzali zásoby nahromaděné v Archangelsku. A je známo, že ujednání v Brestu Litevském od bolševiků bylo přijato jen na silný nátlak Leninův; Trockij při hlasování nebyl.

A mohu dále uvést fakt, že Trockij ještě v březnu, po sjednání míru, jednal s několika representanty dohodových států, aby mu pomohli získat generála Berthelota, vracejícího se z Rumunska se svou vojenskou missí. Velvyslanec Noulens, tenkrát ve Vologdě, plánu se protivil. (Tento fakt jsem zjistil již po svém odchodu z Ruska; nedovedu říci, jak se tenkrát choval Lenin).

O jednání Trockého s Noulensem a o slibu amerického vyslance jsem už referoval.

V této souvislosti může být také připomenuto, že u Bachmače bolševici proti Němcům bojovali s našimi; byli to ovšem bolševici ukrajinští, a jejich nevydatná účast v boji nevyplývala z promyšlené akce protiněmecké, nýbrž z nahodilé konstalace.

Znal jsem náladu sovětů proti Němcům dobře a stále jsem ji stopoval; měl jsem o věci spolehlivé zprávy. Rozumí se samo sebou, že jsem s tou náladou bolševiků také počítal a že jsem jich tedy ani z toho důvodu nehnal naším vojskem k Němcům. A ještě toto: z té nálady bolševiků jsem čerpal naději, že našim hochům nebudou dělat obtíže na cestě Ruskem a Sibiří.

Vím, že se bolševikům dokazuje jednostranné germanofilství proto, že ujednali mír s Němci. Nesouhlasil jsem s tím názorem. Pro bolševiky nebylo vyhnutí; co měli, co mohli dělat? Celé jednání v Brestu Litevském, způsob, jak si Němci mír – zejména tak zvanou smlouvu dodatečnou – vynucovali, dosvědčuje, že bolševici mír ujednali neradi. Mírem s Němci následovali své předchůdce carského režimu, ale i režimu pocarského. Už jsem podotkl, že Miljukov také byl ochoten ujednat s Němci mír, a Tereščenko jednal o mír s Rakouskem, třebaže v zásadě byl pro pokračování ve válce. O tom povím později. Bolševici, to se jim může vytýkat právem, docela nerozumně urychlili a zesílili rozklad armády (i to začalo za cara, vědomě za Zatímní vlády a Kerenského) a zneužili pacifismu agitačně, ačkoliv velmi brzy sami armádu musili reorganizovat; lze připustit, že mezi nimi byli jednostranní germanofilové. Ale hlavní chyby bolševiků nejsou v jejich politice zahraniční, nýbrž vnitřní. A pokud byli germanofilští – i v tom byli syny carismu.

Neznalost Ruska a tím i bolševiků u dohodových zemí zavinila do značné míry nesprávný poměr k Rusku, již carskému a pak revolučnímu. Jak nekriticky se soudilo o bolševicích a jak neznalecky, dokazuje uveřejnění dokumentů protibolševických. Nevím, co Američané, Angličané a Francouzi za ně dali – z obsahu znalci věcí bylo zřejmo, že naši přátelé koupili podvrhy. (To se dokázalo velmi názorně; dokumenty prý z různých zemí byly psány stejným strojem). Pravda, bolševici v těch věcech nebyli lepší. Hned po převratu se jali uveřejňovat tajný archiv zahraničního ministerstva; rozhlašovali to jako velikou událost – de facto nevyšlo z dokumentů najevo nic, co by se nebylo vědělo. Trockého boj proti tajné carské diplomacii byl také dost naivní.

Jednal jsem vůči Rusku ve všech fázích jeho vývoje podle své znalosti poměrů a podle našeho národního programu; nebylo mi milé, že mi mnozí v Dohodě hned nerozuměli. Výsledek celkový a úspěch dávají za pravdu mně. A pokud se bolševictví týká, v Paříži a v Londýně neznali ruské situace a jak se z ní bolševictví nutně vyvinulo; avšak mnozí Francouzové a Angličané, kteří v Rusku byli a stav věcí pozorovali, osvojili si správnější názory. Zejména jsem to tenkrát slyšel častěji o členu francouzské vojenské misse Legrasovi a anglickém hospodářském attaché v Moskvě Lockhartovi; nepoznal jsem jich v Rusku osobně, ale co jsem slyšel, potvrzovalo mi názor o oficiálním nazírání na bolševiky v Paříži a v Londýně. Uvádím jen tato dvě jména v úředním postavení; co řečeno o nich, mohl bych doložit řadou jiných neoficiálních i oficiálních pozorovatelů Ruska z Francie a Anglie.

Pokud konečně běží o poměr Němců k bolševikům, je nesprávné říkat, že Němci od počátku a za všech okolností podporovali bolševiky. Že bolševického převratu a již jejich agitace a boje proti carské a Zatímní vládě využili, je pravda a byla to taktika krátkozraká. Ale nebyli všichni němečtí státníci a rozhodující lidé v armádě v nazírání na bolševiky svorni; strany buržoasní, monarchisté ani strana sociálně demokratická pro bolševiky nebyly. Navzájem bolševici na počátku svého režimu nemohli jít s monarchistickými Němci a nešli ani politicky, ani vojensky. Němci bolševikům nedůvěřovali a do jisté míry se jich báli; to vidět z jednání v Brestu Litevském a dá se to usoudit z faktu, že na jaře 1918 Němci v Rusku měli značnou část vojska, jíž by byli mohli užít lépe ve Francii. Abych skutečný poměr Němců k bolševikům zjistil, hleděl jsem všemožně zjistit počet německého a rakouského vojska na Rusi; v Stavce někteří ruští důstojníci odhadovali mně počet na milion; podle mých odhadů bylo to asi půl milionu; jistě dost, aby se o tom uvažovalo, proč Němci udržovali tak silnou ruskou frontu. Ta armáda nebyla jen proti bolševikům; Němci tenkrát ještě počítali s možností, že se bolševici neudrží a že by tedy nový vládce Ruska, zejména monarchický, ruskou armádu jistě vzkřísil. To jsem soudil také z toho, že generál Hoffmann bolševikům hrozil tažením na Petrohrad a prohlášením monarchie. Ad vocem Petrohrad: dalo se očekávat, že Němci na Petrhorad potáhnou; že se to nestalo, je důkaz, že si Němci nebyli jisti a že si nechtěli pokazit poměr k možnému Rusku novému.

Podrobnější vyšetření poměru bolševiků k Němcům vyžadovalo by pečlivějšího rozboru nežli je zde třeba. Bolševičtí teoretikové – to bych ještě dodal – většinou se vzdělali v Německu a v Rakousku, a tím byli do jisté míry německy orientováni; ale zato politicky měli právě v Němcích a také v německých marxistech své nejtvrdší odpůrce. Blízkost k nezávislým (liebknechtovcům) nerozhodovala ve směru opačném, spíše naopak. Německému postupu do Finska a na Ukrajinu a berlínské politice s okrajovými státy vůbec bolševici nemohli nerozumět.

Přihlížím-li k celkovému vývoji věcí po porážce carské armády, zdá se mi, že ruská revoluce 1917 byla pro nás a naše osvobození spíše plus než minus. Při tom hledím nejen na naše legie v Rusku, nýbrž i na vliv, který ruská revoluce měla na nás doma, na Rakousko a na Evropu vůbec. Ani revoluce bolševická nám neuškodila.