TGM Světová revoluce 6: Úvahy o budoucím státu

Bude později příležitost o Rusku a o našem poměru k němu promluvit ještě obšírněji; na začátku války šlo o to, co nejkritičtěji zvážit plus a minus na obou bojujících stranách a v osudové situaci se rozhodnout. Uvažoval jsem: Německo má dobrou a velikou armádu; má určitý plán (pangermanism!), pro nějž je získán i lid, nejen inteligence; je dobře připraveno; má dovedné vojevůdce (tento názor jsem brzy restringoval); je bohaté a má silný průmysl (válečný). Zato rakouské vojsko a vedení je slabší: ti všelijací arcivévodové, ten nemožný Friedrich a pak řevnění s Berlínem a s německým vedením vojenským jsou minus. Věděl jsem, že ve Vídni byly dva proudy, jeden pro jednotné vedení, druhý pro vedení samostatné. O Conradovi a jiných jsem měl pochybnosti. Očekával jsem, že se Vídeň sice podrobí Berlínu a bude poslouchat, ale nikoli ochotně; také separatism Uher se bude uplatňovat. Centrální mocnosti tedy, třebaže sousedí, nebudou mít docela jednotné politické a vojenské vedení. V rakouské armádě naši a Italové nebudou spolehliví, snad i Jihoslované a Rumuni.

Spojenci mají převahu lidí, mají všichni dohromady (hned 1914) vojáků více, jsou bohatší, jejich průmysl je silnější. Ovšem větší vojsko náležitě cvičené má jen Francie, Rusko jen částečně; Rusko vůbec je nejisté vojensky, politicky, hospodářsky, finančně. Anglie musí armádu teprve zřizovat a vycvičovat. Srbsko má vojáky výborné, ale je jich málo, a Turci jim budou překážet. (Turecko vypovědělo válku Spojencům 12. listopadu). Italie zůstane alespoň neutrální a snad i Rumunsko, třebaže král je rozhodně pro Německo. (Italie usnesla neutralitu 2. srpna – Rumunsko 3. srpna). Značná vada bude nesjednocenost zeměpisná a vyplývající z toho nejednotnost plánu vojenského a politického, isolovanost akcí. Komunikační prostředky na Východě jsou pro Rusy velmi nevýhodné. Bitvy na Marně a u Yprů jsou slibné. Dohoda je rozhodně proti Německu, ale méně proti Rakousku, v tom je pro ni nebezpečí. Suma: vítězství Spojenců je možné, ale bude vyžadovat napětí všech sil. To, že se nezdařil německý plán, přemoci Francii rychle a Rusko alespoň zadržet, dávalo naději na vítězství. Pro nás bude výhodné, potrvá-li válka dlouho – budeme moci rozvinout revoluční propagandu.

Nálada v Praze a v Čechách vůbec byla v prosinci 1914, když jsem se chystal do ciziny, stísněná. Cítila se již nejistota v odhadování Ruska a Spojenců; a cítila se jistá nejistota ve vlastních řadách; mobilizace, jak Vídeň rozhlašovala a Berlín přichvaloval, byla provedena hladce, všichni národové se semkli kolem trůnu. Přesto jsme si byli jisti, že to není pravda; v Praze a jinde se prováděl nějaký ten lokální mumraj, ale smýšlení bylo protirakouské. Byli slaboši a nepěkní lidé, ale uvědomělý odpor dosti mnohých jednotlivců ve vojsku a smýšlení národa, pokud jsem situaci znal a odhadoval, opravňovalo k organisaci aktivního odboje. Národ sice, a zejména inteligence, byla dlouho vychovávána ve smysle rakouském, že Rakousko je nám nutné a že je záchranou proti německému moři; dalo se očekávat, že se najednou jednotlivci i mezi lidmi vůdčími, kteří pro Rakousko vystoupí odhodlaně a přesvědčeně, ale přesto cítění a přesvědčení většiny národa bylo rozhodně protirakouské. Jen ať mne korporativně nedésavuují poslanci, říkal jsem si; články vynucené policií a désaveu jednotlivců neuškodí. Ergo s pomocí boží ven a do práce! A jestliže Německo a Rakousko jak tak vyhrají nebo bude-li výsledek vojny nerozhodný – pak zůstanu venku a povedu revoluční oposici proti Rakousku dále, pro budoucnost.

Z našich kolonií, nejdříve z francouzské a z americké, pak z anglické a z ruské, přicházely zprávy o projevech proti Rakousku. V Paříži hned 26. července naši strhli rakouský prapor na vyslanectví a dne 29. se rozhodli, že vstoupí do francouzské armády; chicagští manifestovali proti Rakousku-Uhersku 28. července, londýnští 3. srpna. Po Paříži ruská kolonie 4. srpna podala vládě projekt legie; 12. srpna ruská ministerská rada schválila návrh tvoření zvláštních českých oddílů vojenských. Naši dobrovolci ve Francii byli přijati do cizinecké legie 20. srpna, v týž den ruští Čechové byli přijati carem. Z Ruska přišli do Prahy poslové oznamující, co tam naši podnikají. To všecko odpovídalo našemu národnímu programu a náladě – ven, ven!

Časté a podrobné porady měl jsem s profesorem Kolouškem o hospodářských a finančních základech českého státu (se Slovenskem); v propagandě, to jsem věděl, budeme muset přesvědčovat také ciframi, a bylo třeba mít obraz možného státu co možná jasný. Ujednal jsem s profesorem Kolouškem, že sám bude psát články, poučující o našich financích a že se postará o články také od jiných; měl články v Čase a začal v září také v Naší době.

Můj politický program byl sloučením českých tužeb, jak byly formulovány programem státoprávním, historickým a přirozenoprávním; myslil jsem stále na připojení Slovenska – byl jsem svým původem Slovák a Moravan. Znal jsem Slovensko z častého pobytu dobře a určil jsem si hranice proti Maďarsku; pro jistotu jsem požádal dra Antonína Hajna, aby mi svým známým, tuším důstojníkem, dal na mapě zakreslit hranice Slovenska na jih. S tím náčrtem a vypsáním hlavních pohraničních míst jel jsem za hranice.