TGM Světová revoluce 60: Finanční zabezpečení armády

Přijel jsem na Rus v naději, že se budu moci vrátit na Západ za několik týdnů; avšak poměry v Rusku zdržely mě bezmála celý rok. V Rusku jsme musili překonávat největší obtíže, obtíže s režimem carským i pocarským. Ale našeho hlavního požadavku zahraničního programu, který jsem držel a zdůrazňoval od samého počátku naší akce, bylo dosaženo: měli jsme armádu, a armádu samostatnou. Říkám samostatnou, protože právě o to šlo, a o to jsem s oficiálním carským Ruskem měl spor. Mně nešlo jen o to, mít armádu, nýbrž o to, abychom s armádou disponovali my, aby Národní rada o armádě rozhodovala politicky a vojensky.

Pak šlo o to, armádu dostat z Ruska do Francie. Podle celkové situace byla cesta Sibiří nejjistější; v Archangelsku moře v zimě zamrzalo, a Alexandrovsk a murmanská dráha k němu byly nejisté, z obou přístavů transporty, a zejména transporty pravidelné a déle trvající, byly by ohrožovány německými ponorkami; cestou suchou jsme nemohli, tomu vadili Rakušané a Němci, kteří západní okraje Ruska okupovali. Zbývala jen Sibiř, i proto, že tam podle zpráv dráhy ještě fungovaly lépe než v Rusku; některé ty divoké plány (na Kavkaz, do Asie) vůbec se nedaly pojímat vážně.

Jednání v Brestu Litevském a celá situace na bojištích na jaře 1918 věstila nadcházející konec války a mír. Abych tedy armádu dostal do Francie, musil jsem nezbytně jet do Evropy, jak jsem to řekl hochům, jako jejich „kvartirmajstěr“.

Dne 22. února odejel jsem z Kijeva do Moskvy, abych tam zařídil poslední přípravy. Dověděl jsem se, že i francouzská i anglická misse odjedou, a proto jsem se rozhodl použít této příležitosti. Do Vladivostoku odjížděl také anglický Červený kříž – Lady Paget a konsul Bagge ochotně mi postoupili místo v jednom ze svých vozů.

V Moskvě jsme jednali s bolševiky, abychom jim situaci naši a smysl naší úmluvy náležitě vyložili; byly obavy, že by vznikla nedorozumění z neznalosti věci. Klecanda jednal mnohokrát s Fričem, bolševickým komisařem v Moskvě (historikem literatury).

Nevměšovat se neznamenalo, že by se naše vojsko nebránilo, jestliže by bylo napadeno. O tom v Odbočce Národní rady nebylo pochybností. Sebeobrana a obrana napadených Spojenců byly přirozeným požadavkem samostatné armády.

V tom smysle se jednalo s bolševiky. Měli jsme zabezpečenu ozbrojenou neutralitu. Tomu se nepříčilo vydat bolševikům část zbraní, na které si dělali nárok, že prý jsou majetkem ruským. Měli jsme ujednáno, že naše vojsko bude bez překážek dopraveno do Francie, a rozumělo se tedy samo sebou, že by ve Francii a ve francouzské armádě musilo být vyzbrojeno francouzsky. Požadavek, vzdát se části zbraní, ukazoval také na vojenskou situaci bolševiků.

V Moskvě jsem musil s Francouzi ujednat finanční otázku: jak budeme dostávat peníze. Šlo o to, abychom pro armádu měli, a včas, dostatek peněz, neboť musili jsme všecko, čeho jsme potřebovali, platit. Na to se dbalo velmi přísně. První peníze jsem zaopatřil ještě v Kijevě od Angličanů, protože francouzská misse nebyla na vyplácení ještě připravena; dostal jsem 80 000 liber, ale slyšel jsem pak, že byly veliké obtíže s výměnou. V Moskvě s francouzskou missí, v níž byl generál Rampont, byly všechny otázky finanční a zásobovací vyřízeny velmi brzy a uspokojivě. Pro armádu akci finanční vedl legionář Šíp.

Dne 6. března 1918 jsem se rozloučil ve zvláštním provolání s českými krajany, dne 7. března s vojskem. Nebylo mi snadné nechávat vojsko a Odbočku samy v Rusku, ale věděl jsem, že na Západ jet musím. V českém táboře ruském byla zjednána svornost, třebaže někteří vedoucí lidé nijak nebyli usmířeni; ale podle situace jsem již neočekával, že by mohli dělat obtíže. Armáda byla svorna a její duch byl dobrý. Očekával jsem sice rozličné a mnohé obtíže na její dlouhé cestě, ale byl jsem přesvědčen, že se vojsko, nevměšujíc se do ruských poměrů, dostane bez úrazu ještě včas na lodi. Jeden z hlavních důvodů, proč jsem pospíchal na Západ, byl také ten, připravit pro naše vojáky lodi na odjezd do Francie.

Před odjezdem z Moskvy, již ve vlaku, dal jsem sekretáři Klecandovi plnou moc k politickému jednání. S Klecandou jsem pracoval dost dlouhou dobu, byl tedy do všech problémů naší zahraniční akce zasvěcen. Projednali jsme všecky možné obtíže, které jsem očekával. Musili jsme očekávat obtíže s transportem, neboť dráhy byly již ve zlém stavu; tím zase mohly vzniknout obtíže zásobovací a ubytovací. Očekával jsem obtíže s místními sověty, viděl jsem na příkladě Moskvy, jak bolševický režim nebyl ještě centralizován a jak se Rusko den ze dne rozpadalo na více méně autonomní části. Odtud nám hrozila nedorozumění. Mohly dále vzniknout obtíže pro nás z boje ruských stran mezi sebou. Právě, než jsem odjížděl, očekávalo se, ne-li povstání, tož aspoň rázné zasáhnutí stranou socialistů revolucionářů do bolševické administrace moskevské. Nečekal jsem od akce žádného úspěchu; Klecanda byl připraven, došlo-li by k protibolševickému povstání v Moskvě, přísně se držet direktiviy: do ruských věcí se nevměšovat.

Zmínil jsem se o socialistech revolucionářích: V Moskvě tenkrát byl Savinkov; bylo mi to od známého hlášeno, a zda bych se Savinkovem nechtěl promluvit. Věnoval jsem ve své knize o Rusku filosofickým románům Savinkova zvláštní oddíl a zajímalo mě tudíž s autorem „Plavého koně“ promluvit. Byl jsem zklamán: politicky – neposuzoval situaci Ruska správně a podceňoval sílu bolševictví: filosoficky a mravně – nedostal se ku pochopení značného rozdílu revoluce a osobního aktu teroristického. Nechápal rozdílu války a revoluce obranné a útočné, nevynikl mravně nad primitivism prvotní krviny. Později vývoj Savinkova – sloužil dokonce Kolčakovi – ukázal jeho slabost – slabost teroristického titana, jenž se stal Hamletem.

Bolševici měli s Němci a s Rakušany mír a v něm bylo vymíněno, že bolševici nedovolí proti německé vládě, státu a vojsku žádnou agitaci na Rusi – z toho mohli Němci proti nám vymáhat na bolševicích mnohá a nepříjemná opatření. A konečně jsme mohli očekávat obtíže pro armádu z toho, že Spojenci o Rusku a vůči Rusku neměli jednotného plánu, ba neměli plánu vůbec.

O všech těchto a jiných možnostech jsme se s Klecandou v Moskvě dohodli do podrobností; pro případ, že bychom na Rusi nebo na Sibiři kteroukoli ruskou stranou (bolševiky) byli napadeni, mé písemné instrukce zněly: energická obrana! Dohodli jsme se s Klecandou také o různých našich lidech, jak a koho užít ve vojsku a v Odbočce. Bohužel, že nám Klecanda tak neočekávaně odešel: zemřel v Omsku 28. dubna.