TGM Světová revoluce 61: Sibiří do Vladivostoku

V 8 hodin večer dne 7. března jsem vyjel z Moskvy. Přes Saratov, Samaru, sibiřskou drahou přijel jsem do Vladivostoku 1. dubna. Jel jsem v sanitním voze III. třídy; v Moskvě se koupila jaká taká matrace, na které jsem v noci spával na lavici. Vůz byl plně obsazen Angličany, cestujícími do Evropy. Cesta ušla pozorováním Sibiře, četbou, dopisováním mé knížky Nová Evropa a do značné míry starostí o denní chléb; přišlo se stravovat po celou dlouhou dobu, nakupovat v místech, kde jsme se zdržovali. Ale cestování Sibiří bylo lepší než v Rusku evropském. Bylo časté dlouhé čekání na stanicích a mimo stanice, nebyly v pořádku vozy, lokomotivy a trať. Tak jsme dlouho stáli na stanici Amazar: byli jsme včas vyrozuměni, že před námi došlo k srážce vlaků a že je trať poškozena. V Irkutsku jsme měli celý den, mohli jsme si prohlédnout město a opatřit nákupy. Já jsem všude sbíral všelijakou časovou literaturu a publicistiku, také starší publika, pokud se jich ještě dostávalo. Rozumí se, že jsme všude kupovali místní noviny a letáky. Mimo to jsem dostával od Klecandy podle ujednání na některých stanicích šifrované a obyčejné telegramy.

Anglická misse byla doprovázena z Kijeva bolševickou stráží čtyř vojáků. S jejich představeným jsem měl příležitost v denních rozmluvách a diskusích probírat celou otázku sociální a socialismu – byli to divní socialisté a ještě divnější komunisté!

Ve Vladivostoku jsem měl celý den; navštívil jsem český spolek Palacký a pobyl mezi krajany. Hlavně však jsem užil pošty a telegrafu. Několik dopisů do Evropy poslal jsem spolucestujícími; telegramy šly hlavně do Paříže, Londýna a do Ameriky. Ve Vladivostoku jsem si zjednal od Spojenců některé zprávy, jimiž jsem si doplnil to, co jsem vyčetl ze sibiřských novin a co jsem dostal sám po telegrafu.

Pro naše vojsko bylo mi nejdůležitější, že boje s Němci u Bachmače byly likvidovány a že po přechodu našich částí z Ukrajiny do Ruska v Kursku (16. března) byla po prvé dobrovolně odevzdána část našich zbraní. Dne 26. března byla s bolševiky dojednána smlouva o nerušeném příjezdu na Sibiř a do Vladivostoku. To sice bylo ujednáno hned po příchodu bolševického vojska na Ukrajinu s Muravjevem, ale jednali jsme z opatrnosti ještě v Moskvě s moskevským sovětem, aby smlouva byla dodržena a quasi ratifikována. Komisař Stalin 26. března telegrafoval z Moskvy místním sovětům, že Čechoslováci nejedou jako jednotky bojovné, nýbrž jako svobodní občané, jistý počet zbraní mají k obraně proti kontrarevolucionářům: „sovět lidových komisařů chce jim přispět na ruské půdě vší pomocí“.

Na cestě jsem četl zprávy o válce na Západě. Četl jsem o nové německé ofensivě, a rozumí se, že neúspěchy francouzského a zejména anglického vojska tenkrát v listech bolševických byly náležitě fruktifikovány a zveličovány. Měl bych mnoho zajímavých podrobností a pozorování ze sibiřské cesty, pozorování týkajících se nejen Ruska, nýbrž i mých anglických spolucestovatelů, ale nepíšu cestopis, nýbrž zprávu politickou.