TGM Světová revoluce 63: Mírové podmínky Wilsonovy

Na anglické lodi jsem byl zase v Evropě a v Americe; nejen podle práva mezinárodního, nýbrž celé okolí cestujících bylo evropské nebo americké. Pěkné počasí a tichá plavba skýtaly mi příjemný odpočinek (nemívám mořské nemoci). Moři – vlnám, proudům, počasí, barvě vody a oblohy – věnoval jsem dosti pozornosti jako vždycky: to právě je část odpočinku. Zaznamenal jsem si, že jsme dne 24. dubna přepluli tak zvaný meridionální den, 181^o východní délky; vzpomněl jsem Vernovy cesty kolem světa, jak získal neočekávaně jeden den.

V lodní knihovně jsem našel nějaký ten anglický román a se zájmem si pročetl jubilejní spis o Charlottě Brontëové od spisovatelky May Sinclairové, mně dobře známé.

Na lodi mezi jinými byl také Mr Wright z petrohradského amerického vyslanectví; byla příležitost znova a znova prodiskutovat poměry ruské.

Hodně času jsem věnoval rekapitulaci celé situace ode dne, kdy jsem opustil Anglii. Rusko tedy již nadobro bylo vyřazeno z války a svázáno vynuceným mírem; ruská ofensiva (Kerenského) 1917 přišla pozdě; Němci sami – Ludendorff – obávali se, že bude dříve a tím nebezpečná. Ruská prohra a revoluce způsobila pád carův; prohraná válka, možno očekávat, po Nikolaji smete také Viléma a Karla a jejich systém. Evropa by byla zbavena absolutismu, demokracie by získala, a tím by byla lépe zajištěna svoboda malých národů. Na druhé straně bylo minus, že Rusko nemohlo již bojovat a že jeho vnitřní vývoj byl nejistý, snad i ohrožený.

Němci po okupaci Polska pokračovali v okupaci okrajových států; postupně dostali Rigu, ostrovy Oesel, Moon, Dagö (v září – říjnu 1917), přišli až do Finska (2. dubna 1918) a porazili tam bolševiky, kteří samostatnost Finska (prohlášenou 19. července a sněmem uskutečněnou 15. listopadu 1917) formálně sice uznali, ale v praxi nerespektovali. I to je důkaz, že Němci nebyli bez výhrad pro bolševiky. Krok za krokem od Gorlice Němci zabírali Polsko a pak okrajové národy, pangermánský Drang nach Osten zdál se být v této části Evropy ukojen. Německo tam uznávalo malé státy, vzniklé pod jeho patronací a stojící pod jeho vlivem; uznáno Kuronsko (15. března 1918), Litva (23. března), Lotyšsko (9. dubna) a Estonsko (10. dubna), obě poslední země ihned se hlásily (13. dubna) o příslušnost k Německu.

Ukrajina sjednala mír – ve skutečnosti podléhajíc tlaku silnějšího kompaciscenta. Rumunsko stejně.

Němci a Rakušané byli pány Polska. Polsko bylo okupováno již v létě 1915 a bylo pod německo-rakouskou správou; znenáhla se rodil německý plán (gubernátor varšavský generál von Beseler) zřídit půlmiliónovou polskou armádu; proto zřízeno bylo polské království (5. listopadu 1916), avšak polská armáda se neuskutečnila, a Německo s Rakouskem, třebaže pod stolem jednoty, dlouho se o nadvládu v novém království kopaly. Rusko v polské otázce od samého počátku dělalo veliké chyby; prvé sliby se zužovaly (o autonomii censura nedovolila ani psát!), prohlášení Zatímní vlády o nutnosti nezávislého polského státu (30. března na 1917) přišlo pozdě.

Podobná shoda-neshoda panovala mezi Německem a Rakouskem v otázce rumunské.

Proti tomu Řecko po vypuzení krále Konstantina a po nastolení vlády Venizelovy (26. června 1917) připojilo se ke Spojencům.

Anglie pokračovala vítězně v Asii, Turci ztratili v zimě mnoho vojska, hladem a nemocemi. V Anglii válka ponorková vyvolala dost značné obavy, ale koncem 1917 Němci sami začínali pochybovat o její účinnosti a vhodnosti; ponorek od samého počátku bylo málo, ale i s tím málem Němci udělali dojem.

Anglie učinila v listopadu 1917 výborný tah tím, že se prohlásila pro židovský národní stát v Palestině – tím získáni Sionisté a také nesionističtí Židé v celém světě.

Ve Francii se pociťoval přírůst amerických vojsk již od června 1917, ale tlak a odpor německý byl stále nebezpečný. Nivelle se svým plánem – prorazit německou frontu – nepronikl. Koncem května 1917 byly ve francouzské armádě značnější výbuchy nespokojenosti s vedením; ale byly potlačeny. Ve velitelství se staly opět změny: generalissimem se stal Petain (15. května 1917), jenž se protivil plánu Nivella, pomýšlejícího stále na větší akci; na jaře (14. dubna 1918) byl ustanoven hlavním velitelem spojeneckých vojsk ve Francii Foch. Dřívější pokus o jednotné vedení (v listopadu 1917 byla ustavena Vrchní spojenecká válečná rada) neosvědčil se cele.

Jednotné vedení bylo dávno nutné; nutnější teď, když se Němci po vyřazení Ruska připravili k veliké ofensivě. Začala 21. března a zdála se s počátku tak vítěznou, že Francouzové pomýšleli na opětné přeložení vlády z Paříže. Ale Němci nedobyli Amiensu, hlavní cíle svého útoku, a to znamenalo jejich fiasko, nebo aspoň nezdar strategického plánu a další nerozhodnost „veliké bitvy“ ve Francii.

Politicky byl ve Francii nastolen na podzim (16. listopadu 1917) energický režim Clemenceaua, premiera a ministra vojenství v jedné osobě; pro charakteristiku vnitřní situace ve Francii uvádím případ Malvyho, bývalého ministra vnitra (podal demisi 31. srpna 1917), a aféru listu Bonnet Rouge s jeho jménem spojovanou; ředitel Almereyda spáchal sebevraždu po svém zatčení 14. srpna 1917, administrátor Duval po svém odsouzení zastřelen v červenci 1918; bývalý premier a ministr financí byl zatčen (14. ledna 1918), Bolo paša, zatčený v září 1917, byl zastřelen 17. dubna 1918. Nutno ovšem připomenout, že již před Clemenceauem odhlasován byl parlamentem zákon proti defaitismu a proti jeho mírové propagandě (26. června 1917). Italie se po srážce u Kobaridu vzpamatovala. Vítězství nad Italy dosáhlo Rakousko s pomocí Němců – patrně Rakousko ani vojensky ani stratégicky samo již nestačilo. Víme teď, že útok v říjnu (1917 – já pokus o tento plán čekal od samého počátku) měl účel zničit Italy tak, že by nepřítel přes Alpy vtrhl do jižní Francie; Italie však pomocí anglických a francouzských oddílů armádu reorganizovala.

Pro celkovou situaci vojenskou a politickou byly charakteristické zmíněné četné smlouvy mírové, které Německo se svými východními odpůrci sjednávalo; tyto mírové smlouvy, zejména s Ruskem, zdály se mi předzvěstí míru i na Západě. Opravdu roku 1917 a prvé měsíce roku 1918 dály se četné pokusy o mír se strany centrálních mocností, které mocnostmi spojeneckými nebyly posuzovány odmítavě. Německo se svými spojenci udělalo západním Spojencům oficiální nabídku již 12. prosince 1916; po této oficiální nabídce učiněna řada nabídek tajných. Počet těchto tajných nabídek se asi nedá přesně zjistit; vycházely buď přímo z míst rozhodujících nebo od vlivných osob, jež si souhlasu těchto míst byly jisty.

Rakousko po smrti starého císaře začalo s Dohodou tajná jednání (začátkem prosince 1916), která se vlekla až do jara 1918. Promluvím o tom brzy obšírněji; zatím zde zdůrazňuji symptomatický význam tohoto jednání nového císaře prostřednictvím jeho švagra Sixta, jež právě po roce Clemenceau veřejně odhalil. Jednání svědčila o oslabení centrálních mocností; ukázalo se tím také, že mezi Rakouskem a Německem není již té jednoty, která byla za Františka Josefa. Slabost Rakouska oficiálně vylíčil Czernin (12. dubna 1917) v důvěrné zprávě císařovi; tato zpráva, jak se říká, dostala se Spojencům indiskrecí Erbergrovou – Erzberger sám to popírá. Czerninovo memorandum jistě vysvětluje jednání Karlovo o mír; uvidíme, že toto jednání nebylo ojedinělé, že Rakousko vlastně po celý rok 1917 hledalo cestu ke všem Spojencům.

V Německu přijal Reichstag 19. července 1917 resoluci mírovou 214 hlasy proti 116 (17 nehlasujících), v níž se po ruském vzoru žádá mír bez anexí a bez politického a hospodářského znásilnění; ale i oficiální Německo se přibližovalo Spojencům také tajně. S Francií byl ochoten Berthmann-Hollweg jednat o mír na základě odstoupení Alsaska-Lotrinska nebo jeho části; to se aspoň tvrdilo ve Vídni a šířili to rakouští agenti. O jednom pokuse francouzsko-německém se znají podrobnosti; baron von der Lancken-Wakenitz, bývalý úředník pařížského německého vyslanectví, toho času šéf politického oddělení u generálního guvernéra pro Belgii, navázal styk s Briandem pomocí několika osob; došlo k tomu, že již čekal Brianda koncem září (27.) ve Švýcarsku, ale Briand nepřijel. Aféra měla dohru v Clemenceauově polemice proti Briandovi.

V měsíci říjnu (6.). Němci se pomocí Španělska nabízeli Anglii; z Německa do Anglie vedly však ještě i jiné cesty (na příklad přes Haag).

Jednalo se i mezi Německem a Ruskem. Zmínil jsem se o dvou nabídkách německých, učiněných carovi; zdá se, že ke konci 1916 (v říjnu) činilo Rusko nabídky Německu, Německo pak v prosinci Rusku. Roku 1917 Bethmann-Hollweg jednal o separátním míru ještě za vlády carské (v únoru); následoval pak pokus za Zatímní vlády s Miljukovem. Jiná jednání se dála v skandinávských zemích bulharským vyslancem v Berlíně Rizovem – nejsem si jist, neměl-li v nich Rizov více iniciativy než německý kancléř; Německo s Ruskem jednalo v téže době příměji Erzbergerem (také ve Stockholmě). Kerenskému byly Německem také prostřednictvím Poláka Lednického, předsedy polské likvidační komise, učiněny nabídky mírové.

Je již známo, že se císař Vilém na podzim 1917 klonil k míru mírnějšímu, než jaký byl obsažen v nabídce z prosince 1916; konferoval začátkem července s nunciem Pacellim, o němž hned bude řeč, a vybízel papeže k energické propagandě mírové. Ale přesto Bethmann-Hollweg odstoupil (13. července), protože se Hindenburg a Ludendorff postavili proti němu, aby se mírová nabídka Reichstagu nevykládala jako slabost. De facto však koncem července v německém vojsku propukají revolty, a Ludendorff sám brzy potom kolísá.

V Anglii byl Lloyd George v této době (od léta 1917 až do léta 1918) znepokojován situací na bojišti; zejména možností, že by německé ponorky překazily Anglii dovoz potravy. Obával se, jak jsem už uvedl, že Anglie nemá dost mužstva, a proto hájil plánu, aby se energicky nastupovalo proti Turecku (to se de facto stalo); ve Francii chtěl mít zatím pouhou defensivu. Nevím, v čí hlavě tento plán vznikl; dovídal jsem se, že s ním souhlasili vynikající spojenečtí vůdcové – i sám Foch. Čtenáři jistě se pamatují, jak po mírumilovné řeči Lloyda Geroge (5. ledna 1918) plukovník Repington veřejně proti němu vystoupil; anglický premier plukovníka obžaloval z velezrady. Ochotu Anglie k míru charakterizovala také pacifistická vystoupení Lorda Landsdowna, Wimborna a jiných. Pokud se týká Lloyda Geroge, účastnil se tajných jednání Sixtových s Rakouskem, třebaže velmi opatrně; slyšel jsem v informovaných kruzích v Londýně na jaře 1917, že Lloyd George pomýšlel na mír a že by byl Němcům udělal značné ústupky.

V souvislosti s tím tu třeba také připomenout, že se v letech 1916 a 1917 diskutovalo o možnosti, aby Japonci poslali vojsko do Evropy; sporným bylo, měli-li jet mořem či táhnout Sibiří. Tento plán měl přívržence a odpůrce, a to netoliko v Americe.

Důležitá byla mírová akce Vatikánu z 1. a 30. srpna 1917 a pojící se k ní diplomatická korespondence všech států; spojenecké vlády nebyly Vatikánem nijak získány. Jeho mírová nota byla neurčitá, a proto hlavní spojenecké vlády jí nepřijaly za podklad mírového jednání. Vatikán však vedle své akce veřejné jednal tenkrát velmi usilovně s Německem a se Spojenci také tajně. Sondoval u anglické vlády o podmínkách míru; prostřednictvím nuncia mnichovského Pacelliho, s nímž dříve jednal sám Vilém, Vatikán vyrozuměl (30. srpna) německého kancléře Michaelise, že si Anglie přeje znát pravé úmysly Německa, zejména o Belgii. Odpověď Německa byla neurčitá a tedy nepřijatelná.

Velmi důležité bylo poselství presidenta Wilsona k senátu, 8. ledna 1918, v němž shrnul svůj program ve známých čtrnácti bodech; za Německo Hertling, za Rakousko Czernin je odmítli formou, svědčící o trvalé zaslepenosti Berlína a Vídně. Vrátím se brzy k tomuto projevu Wilsonovu.

Na mírové pokusy sociálně demokratických stran, německé a rakouské, jakož i na dřívější pokusy socialistů ruských, již jsem upozornil; doplňuji zprávu ukázáním na poradu internacionály v Stockholmě (v červnu 1917), kde byli také zástupcové naší české sociálně demokratické strany (Habrman – Němec – Šmeral). Dr Šmeral hájil svého austrofilství, ale v neveřejné schůzi prohlásil, že 95 procent našeho dělnictva a českého lidu vůbec jde za mnou, ne za ním; veřejné prohlášení všech tří sociálních demokratů, žádající samostatný český stát v rámci federativního Rakouska-Uherska, mířilo proti plánu rakouských sociálních demokratů, slibujících národům pouze autonomii kulturní. To byl prvý oficiální hlas z Čech, učiněný za hranicemi. Přiznání dra Šmerala jsme uveřejnili ve všech listech s dobrým účinkem. Poslal jsem do Stockholmu profesora Maxu, aby tam naše poslance o příznivé situaci naší v Rusku a v Evropě informoval. Poslanec Habrman se chystal tenkrát zůstat už nadobro venku; ale mně se zdálo, že mohl více působit doma než za hranicemi, a proto jsem mu vzkázal, aby se vrátil a naléhal, aby doma nedělali žádných kompromisů a koncesí a nás aby již nedésavouovali.

Vývoj německé sociální demokracie, jak se postupně rozstupovala na dva směry a strany, byl pro rok 1917 charakteristický; na počátku roku 1918 počínají se již politické stávky, ve Vídni (16. ledna), v Berlíně (28. ledna); v Německu se organizují dělnické rady.

Přehlížel-li jsem celkovou situaci, nemohl jsem než dojít k závěru, že se rozhodnutí blíží: vyřazení Ruska z řady bojujících, vliv bolševictví na socialistické strany v Evropě, sílení pacifismu, únava válčících vojsk a zřejmá nespokojenost v armádách, obtížnost rozhodujícího vítězství na frontách, tajná a veřejná jednání o mír – to všecko vnucovalo poznání, že válka dlouho nepotrvá. A další úsudek z posavadních událostí válečných byl, že rozhodnutí bude v náš prospěch; nebyla to pouhá naděje, bylo to přesvědčení získané více než tříletým kritickým pozorováním. Jistě bylo na straně Spojenců dost nevýhod, udělali mnohé a velmi těžké chyby politické a strategické; ale to bylo na straně Německa a Rakouska také. Zůstávala jen jakási pochybnost, zda americká výprava vojska do Francie neprodlouží válku ještě do roku 1919.

Byli totiž politikové a vojenští odborníci, kteří soudili, že válka potrvá ještě do roku 1919; sám maršál Foch ještě na podzim 1918, po prvých vítězstvích nad Němci, očekával rozhodnutí na jaře 1919. Ale já jsem z celkové situace usuzoval, že se válka skončí 1918, a proto jsem z Ruska pospíchal na Západ.

O většině tajných jednání o mír roku 1917 a 1918 posud není jasno, fakta nejsou zúčastněnými osobami vylíčena. Já jsem se to ono dovídal, zpravidla jen tolik, že se zase tajně jedná, a jmenovaly se jednající osoby, podrobnosti nebylo lze zjistit; mně však stačil fakt, že se zase tajně jedná – úsudek jsem si z toho udělal sám a tuším správný, že se totiž válka sotva prodlouží přes 1918.

My jsme na konci 1917 a začátkem 1918 byli i na mír již připraveni. Naše veliké plus byly legie. Úspěch s legiemi v Rusku dokončil formování legií ve Francii a urychlil formování v Italii. Ve Francii, jak jsem vyložil, osnovali jsme velký plán národní armády roku 1916, a to v souhlase s francouzskou vládou; Štefánik byl proto oficiálně poslán do Ruska. Jak se mu dařilo, vlastně nedařilo a proč, už jsem vyložil. Od května 1917 jsem pokračoval v Rusku v tomto úsilí; jak a s jakým zdarem, také je již vypsáno.

Když se s formováním armády na Rusku počalo doopravdy, vyzval jsem dra Beneše, aby s Francií zahájil jednání o naší armádě a aby s francouzskou vládou ujednal smlouvu. Zároveň jsem se vynasnažil, abychom vypravili do Francie aspoň několik transportů; to se stalo. V nich byla uvedena část našich zajatců z Rumunska. Z Ameriky (tam Štefánik 1917 organisoval odvod) také přišla do Francie část dobrovolců. Jednání dra Beneše s francouzskou vládou mělo úspěch. Už v srpnu došlo k dohodě, a po dalším jednání vláda francouzská vydala dne 16. prosince dekret o zřízení naší armády ve Francii. Konečné dojednání dra Beneše s premiérem Clemenceauem stalo se v lednu a v únoru roku 1918. Již toto ujednání zabezpečovalo nám v nejhorším případě na mírovém jednání značné výhody.

V Italii byly obtíže poněkud větší. My Čechové jsme Italům byli málo známi, a protijihoslovanská propaganda získávala stále širší kruhy. Štefánik a Beneš pracovali v Italii velmi úsilně, a já jsem všude, zejména v Rusku, jednal s italskými vyslanci. V lednu 1917 jsme dostali dovolení soustředit Čechy a Slováky v jednom táboře. A stále se dělaly pokusy o formování vojska. K formování vojska přispěla nám událost u Carzana v září 1917. Tam totiž (na frontě v Tyrolsku) důstojník Pivko – Slovinec – zosnoval potichu přechod svých vojáků k Italům (našich Čechů mezi přeběhlíky byla značná část) a umožnil Italům proražení fronty. V Italii to udělalo dojem a získalo Slovanům sympathie; o carzanské „zradě“ psaly vídeňské listy a v parlamentě Němci interpelovali. Brzy po Carzanu, v říjnu, uznána Národní rada a dovoleno zřízení oddílů pracovních, přeběhlíci carzanští většinou zůstali na italské frontě a bojovali v říjnu 1917 u Asiaga (na Monte Zebiu a poblíž). Od února 1918 počaly se odvody zajatců – Sychrava je prováděl s Osuským – a formování vojska bylo dosaženo. První smlouvu mezi italskou vládou a Národní radou o zřízení československého vojska v Italii sjednal Štefánik s Orlandem 21. dubna 1918; po tomto úspěchu pak přišla další ujednání italské vlády. Z legionářů, v Italii úsilně pracujících, jsou známy: Jan Čapek, Bedřich Havlena, František Hlaváček, Josef Logaj, Jan Bořil a jiní; Štefánik o formování našich legií v Italii má velikou zásluhu.

Za těchto poměrů se konal v Římě 8. dubna 1918 kongres utlačených národů rakousko-uherských, právě v den, kdy jsem dorazil do Tokia. Jaký měl politický význam, hned uvidíme.

Zprávy, které jsem dostával o poměrech v Čechách a ve Vídni, byly uspokojivé. Po désaveu lednovém následoval už zmíněný prvý projev poslanců v dubnu, hlavně pak manifest spisovatelů v květnu; vyciťoval jsem z něho pobídku politice poslanecké a vykládal politické oživení z jara 1917 vlivem ruské revoluce. Ta revoluce musila zeslabit monarchism a posílit republikanism. Podobně ruská revoluce po japonské válce u nás dobře působila. Státoprávní prohlášení v parlamentě, svolaném po prvé za války (30. května 1917) bylo ještě pro Rakousko a Habsburgy, a nadhodil se program spolkového státu, složeného ze států národních. Prohlášení nezpůsobilo nám venku nepříjemnosti; neboť vedle zjevně platonického uznání celé říše a dynastie a spolkového státu zdůrazňuje se boj za český stát a připojení Slovenska. Ostatně toto prohlášení už nevyhovovalo všem: poslanci Kalina a Prunar ve zvláštním prohlášení žádali úplnou samostatnost československého státu. Vůbec parlament teď už nemohl škodit, myslil jsem si, naopak. To bylo hned zjevno na příklad z interpelace sociálně demokratických poslanců pro konfiskaci stockholmské resoluce.

Velmi důležité, a pro nás venku výhodné, bylo rozhodnutí poslanců ve Vídni dne 25. července: Český svaz po naléhavé intervenci radikálních politických stran a zástupců spisovatelů rozhodl se odmítnout účast na jednání o přeměně ústavy. Nemýlím-li se, na toto rozhodnutí měly vliv Habrmanovy zprávy ze zahraničí, přinesené ze Stockholmu. Dr Rašín a dr Kramář byli ze žaláře propuštěni; nemohli poslancovat, ale to bylo lepší, dr Rašín se mohl cele věnovat Praze a práci. Velmi se mi hodila interpelace Němců v parlamentě (5. prosince 1917) o naší neloyalitě, a věděl jsem, že Český svaz poslanecký byl od konce září 1917 úplný; pojímal jsem tuto jednotu za znamení, že si naši také uvědomují blížící se rozhodnutí.

Deklarace ze 6. ledna 1918 mne uspokojovala, třebaže odvolání na dřívější prohlášení znamenalo, že se ještě do jisté míry schvalují zásady vyslovené při zahájení parlamentu 30. května 1917; avšak tomu v té neurčitosti venku nerozuměli, tím spíše, že ostatní obsah souhlasil s naším zahraničním programem. Mně ta neurčitost říkala, že politika jasně habsburská a rakouská naráží ve vlastních řadách a snad u většiny poslanců na odpor. Ostatně sám rakouský ministerský předseda a později ministr zahraničí zdůraznili „velezrádnou“ povahu deklarace.

Po Tříkrálové deklaraci následoval zmíněný osobní útok Czerninův; to mu v Anglii i v Americe uškodilo (osobní nadávky v těchto zemích jsou dávno proskribovány) a nám prospělo, zejména když ve své zlosti žaloval na národ, že národ souhlasí se mnou („jsou takoví Masarykové také uvnitř hranic mocnářství“).

O nás za hranicemi naši doma věděli již dost; dověděli se o Zborově, a poslanec Habrman, bývalý zajatec legionář Pšenička a jiní přinesli jim obšírné zprávy – nečekal jsem už žádného désaveu, třebaže situace na francouzské frontě byla více než nemilá. Slavnostní přísaha ze dne 13. dubna to věstila, a radostná pro mne osobně byla zpráva o prvém odbojném činu Slováků v Liptovském Svatém Mikuláši pod vedením Šrobárovým.

Dne 29. dubna jsme přirazili skoro ráno k Victorii a odpoledne do Vancouveru. Tam jsem dostal zvláštní kabel z Vladivostoku o smrti Klecandově… Také mě tam očekával pan Schelking, bývalý úředník petrohradského ministerstva zahraničí; poskytoval svými zprávami a svým upozorňováním pomoc našim lidem v Petrohradě, když stáli proti politice Stürmera a Protopopova. A zase diskuse o Rusku, o příčinách jeho pádu a o vyhlídkách do budoucnosti.

Do Vancouveru se dostavili někteří krajané za své organisace (pan Bosák za Slováky) a pan Pergler, jehož mně američtí krajané určili za sekretáře; o tom jsem věděl od naší americké misse v Rusku; kabeloval jsem z Tokia o něho, abychom dlouhé cesty z Vancouveru hned užili ku práci. Pan Pergler byl u mne po celou dobu mého pobytu v Americe a pracoval s velikou píli; účastnil se našeho hnutí již před mým příchodem.

30. dubna jsem opustil Vancouver a jel Kanadou do Chicaga. Cesta trvala bezmála pět dní; delší zastávka byla v Saint Paul a schůzka s našimi krajany, z nichž jsem některé znal ze svého dřívějšího pobytu.

Do Chicaga jsem přibyl 5. května, a tu již začala nová faze činnosti a to hned ve velikém měřítku.