TGM Světová revoluce 64: Jednota Čechů a Slováků

V Chicagu mi krajané připravili po americkém způsobu okázalé přijetí. Chicago bylo po Praze největší město české a také centrum akce finanční. Zde byl pan Štěpina, jehož jsem hned z Benátek začal bombardovat dopisy o peníze; dr Fisher byl pak v čele Národního sdružení; Vojta Beneš projížděl naše kolonie a staral se o zdar osvobozenských sbírek. Podařilo se našim získat skoro celé Chicago, nejen kolonie slovenské, které se připojily k našim, ale také Američany. Od nádraží do hotelu se táhl ohromný průvod, město bylo zaplaveno našimi národními a slovanskými barvami. Začátek byl skvělý a stal se vzorem pro jiná města, v nichž máme četnější kolonie české a slovenské. Řeči byly proneseny na ulici v průvodu, české a anglické. Pak následovaly větší a menší schůze, buď české nebo česko-americké.

Musil jsem do Chicaga přijít po druhé (koncem května) a konat schůze pro jednotlivé organisace; tenkrát jsem měl schůze a řeči v některých institucích amerických, jako na universitě, v hlavním žurnalistickém klubu chicagském i jinde. V Chicagu jsem měl roku 1902 přednášky na universitě a získal jsem tenkrát i při své další návštěvě v Americe roku 1907 mezi Čechy a mezi Američany četné přátele; nynější president Mr Judson mně pomáhal velmi liberálně.

Později jsem měl podobné recepce a schůze v New Yorku, Bostonu, Baltimore, Clevelandu, Pittsburku, Washingtoně. Všude byly schůze a průvody pořádány tak, že vzbuzovaly zájem Američanů; naše kroje, prapory a odznaky a umělecké uspořádání průvodu se líbily a upozorňovaly takto na naši osvobozenskou akci, která tímto způsobem byla zdůrazněna pro nejširší vrstvy amerického občanstva. Já jsem se před válkou dost nahromoval proti fangličkářství; v Americe jsem se přesvědčil, že jsem přestřeloval – byl jsem přece jen také profesorem („kantorem“) a nedocenil, že dobře aranžovaný průvod není méně cenný než domněle světoborný politický článek anebo řeč v parlamentě… Pamatuju se živě, jak mě na cestě s průvodem v Chicagu napadl výrok známého kazatele Spurgeona, že by se postavil na hlavu, kdyby tím upozornil na dobrou věc – když hore nohama v kostele, proč ne na ulici?

Také v Americe, jak i v jiných koloniích, byly s počátku spory, osobní a politické; Amerika byla neutrální, uplatňovaly se silně vlivy německé, rakouské a maďarské, a proti i v naší kolonii byla nedůvěra k revoluční akci a byli dost četní jednotlivci austrofilští. Ale směr náš prorazil, Národní rada se od počátku uznávala jako vedoucí orgán našeho hnutí. Byli ještě jednotlivci, kteří hájili rakouské orientace, ale neměli už váhy. Hlavní spory byly již dříve veřejnou diskusí vyřízeny. Aféra Dürichova vyvolala jisté rozčilení: Štefánik o věci mluvil na schůzích a ve spolcích, a Düricha hájil pan Horký. Aféra byla nemilá, ale nezpůsobila politických škod.

Je přirozené, že na naše kolonie měla veliký a namnoze rozhodující vliv Amerika, když vypověděla Německu válku (6. dubna 1917). Do vypovědění mnozí byli v pochybnosti; po vypovědění války ty pochybnosti byly rozptýleny a svornost politického nazírání byla utužena. Vliv tohoto faktu se jevil také, jak jsem ukázal, na sbírkách na naši akci.

Práce mezi krajany se dařila dobře; větší počet našich krajanů má již vlivné postavení v americké společnosti; měli jsme svého českého senátora, pana Sabatha, a jiné veřejné činovníky. Všichni oddaně pomáhali, spolupracovali.

Zvláštní zmínky zasluhuje, že naši katolíci zejména od ledna 1917 aktivněji vystupovali pro samostatnost a že postupovali svorně se svobodomyslnými a se socialisty; kdo zná poměr obou směrů v době dřívější, uzná s radostí jednotící sílu osvobozeneského hnutí. Od července 1917 jejich vůdčí organisace, Národní svaz českých katolíků (založený v únoru 1917), začala pracovat v naprosté jednotě s Národním sdružením. V dohodě s Národním sdružením v listopadu 1917 Národní svaz pak poslal memorandum papeži Benediktu XV.; bylo odevzdáno papežskému delegátovi, který počin Národního svazu schválil a slíbil doručit memorandum papeži. V memorandu se žádala samostatnost Čechoslováků a osvobození národa československého v zemích historických a na Slovensku.

Sám jsem se zúčastnil katolického sjezdu ve Washingtoně dne 20. června. Objasnil jsem proti starým výtkám své náboženské stanovisko, zejména, jak a proč jsem se stal příkrým odpůrcem toho katolicismu politického, jaký se působením Habsburků vyvinul v Rakousku-Uhersku. Vyslovil jsem se pro rozluku státu a církve podle vzoru amerického. Právě američtí katolíci chápali, že nezávislost církve na státu nijak není církvi na závadu. Slíbil jsem, že se přičiním o rozluku bez boje; pokud by při této rozluce šlo o úpravu církevních statků; odmítl jsem konfiskaci. Když se výkonný výbor Národního svazu českých katolíků v Americe usnesl 25. října 1918 vyslal své zástupce do Československé republiky, aby o podstatě rozluky poučili duchovenstvo i katolický lid, uvítal jsem tento úmysl velmi rád (dopisem z 15. listopadu). Dodávám ještě, že také Sdruženie slovenských katolíkov v Americe doporučilo úpravu poměru církve k státu ve smyslu rozluky americké, ovšem se zřetelem na poměry slovenské (ve Wilkes Barre 27. listopadu).

Druhé důležité jednání bylo v Pittsburku mezi Slováky a Čechy. Dne 30. června podepsal jsem dohodu („Československá dohoda“ – ne smlouva!), učiněnou Slováky a Čechy americkými. Tato dohoda se stala k uspokojení malé slovenské frakce, která snila o bůhvíjaké samostatnosti Slovenska; ideje některých ruských slavjanofilů, pak Štúra a Vajanského, ujaly se také mezi Slováky v Americe. Proti tomu se smluvili naši Češi a Slováci na dohodě, v níž se pro Slovensko žádá vlastní administrativa, sněm a soudy. Podepsal jsem dohodu bez váhání, protože byla lokální smlouvou amerických Čechů a Slováků mezi sebou; je podepsána občany americkými, neobčany jen dvěma – podepisovali se na ni někteří dodatečně způsobem nedovoleným. V dohodě bylo ustanovení, že legální zástupcové slovenského lidu budou rozhodovat sami o podrobnostech slovenského politického problému. Podobně jsem ve vlastní Deklaraci nezávislosti ustanovil, že Deklarace není než pokusem budoucí ústavy charakterizovat a že o ústavě samé budou definitivně rozhodovat legální zástupcové lidu. A to se stalo přijetím naší ústavy nejen Čechy, nýbrž i Slováky; tím se legální zástupcové Slovenska vyslovili pro úplnou jednotu, a tento slib ústavě váže nejen Slováky, nýbrž i Čechy a ovšem i mne. Pro jednotu se vyslovili zástupcové Slováků dne 30. října 1918 v Turčanském Svatém Martině, předtím 1. května, tedy před pittsburskou dohodou, v Liptovském Mikuláši. O tuto jednotu běží – autonomie je oprávněný požadavek stejně jako centralism, ale hlavní úkol je, ustanovit správný poměr mezi oběma.

Vykládalo se mezi Slováky a Čechy, že začátkem roku do Ameriky přibyl hrabě Károlyi, aby od americké vlády vymohl uznání celistvosti Uherska; Čechům prý svobody přál, ale Slováci měli zůstat v Uhersku. Plukovník House o tom uvědomil Čechy, a ti se dohodli se Slováky, aby byli pro stát jednotný.

Myslivější předáci Slováků chápali, že by autonomie teritoriální Slovákům dobrého nic nepřinesla, a bylo jim jasné, že by se samostatná osvobozenská akce Slováků musila končit fiaskem. To všecko jsme na schůzi důkladně a široce prodiskutovali. Mohl jsem Slovákům ukázat, jak jsou v politickém světě neznámi a jakého fiaska bychom se dodělali, kdyby vystupovali samostatně. O Slovensku samostatném se nemohlo vůbec jednat vážně; zbývala by možnost, aby se stalo autonomním v Uhersku. Ani to nebylo možné podle daných okolností, a proto nezbývalo než sjednocení. Malí národové všichni za světové války žádali svobodu a sjednocení.

Slováci a Češi věděli, že sám jsem byl vždy pro Slovensko; svým původem a svými tradicemi Slovák, cítím slovensky a pro Slovensko jsem vždy nejen horoval, ale pracoval. V Čechách k Slovensku vždy byly živé sympathie. Čechové – Havlíček! – uznávali národní zachovalost Slováků a Moravanů. Znám Slovensko a lidi na Slovensku dost dobře; byl jsem ve styku s generací starší i mladší, s oběma jsem pracoval k obrození Slovenska. Vím dobře, jak i rusofil Vajanský, když se jednalo doopravdy, byl pro jednotu, nejinak než jeho otec a předtím už Kollár a jiní. Ale vím také, jak se mnozí Slováci ve svém národním a politickém ponížení utěšovali vidinami bez činů a práce. Když někteří Rusové – i Lamanskij – Slováky si oblíbili pro jejich národní zachovalost, stačilo jim to, ale proti maďarskému tlaku se tím vzpružili málo.

Za války obživl slovenský romantism mezi Slováky v Rusku. Slováci byli ruskými oficiálními projevy zvláště nadšeni; ukazovali na to, že car v audienci jevil zájem pro Slováky; také Nikolaj Nikolajevič v manifestě k rakouským národům se zmiňuje o Slovácích. Na Slováky v Rusku působily ideje Lamanského a jiných, a proto někteří slovenští pracovníci snili o Slovensku samostatném nebo spojeném s Ruskem; ale vyskytli se i lidé, kteří hlásali spojení Slovenska s Polskem a dokonce s Maďarskem. V Moskvě se ustavil hned od roku 1915 Slovensko-ruský spolek paměti Šrúra a v něm se tvořily pod vedením několika politicky naivních Rusů rozmanité protičeské iluse nejasného a nezralého panslavismu a panrusismu. Někteří Češi na Rusi v tom se Slováky byli zajedno. Hned v memorandu carovi v září 1914 mluví se o „zdvojjediném království“; zmíněná Koníčkova Národní rada československých obcí v Paříži (15. února 1915) v „Poslání na Slovensko“ slibuje úplnou samostatnost „Slovenského kraje“ s vlastním sněmem v Nitře; Svaz československých spolků na Rusi (31. května 1915) prohlašuje, že Slovensko bude mít vedle hlavního sněmu pro věci společné svůj sněm zemský pro zvláštní věci týkající se Slovenska a politickou a jazykovou samosprávu.

V Americe Liga slovenská, existující až do roku 1919 jen podle jména (stanovy úředně schváleny teprve 17. května 1919), když válka vypukla, uveřejnila své předválečné memorandum, v němž se podle starého memoranda svatomartinského žádala autonomie v rámci státu uherského; za nedlouho se opakovaly od jednotlivců a malých skupin rázu lokálního programu v Rusku oblíbené, tedy plány Slovenska samostatného, Slovenska s Ruskem nějak spojeného („slovenská federace“). V tom smysle agitoval v Rusku a v Americe také pan Koníček.

Ale veliká většina Slováků a jejich čelné osobnosti i v Americe i na Rusku byly pro jediný rozumný a možný plán – jednotný stát československý; na sjezdě v Clevelandě (v říjnu 1915) Slováci a Češi se dohodli o jednotě a spolupráci; na prvém manifestě protirakouském ze dne 14. listopadu 1915 slovenští čelní občané američtí jsou spolupodepsáni. Československá dohoda v Pittsburku je jedním z takových programů, a jak patrno, nikoli nejradikálnějším.

Těmito dvěma akcemi účast americké kolonie na válce není charakterizována úplně; třeba ještě upozornit na její politickou propagandu, provozovanou od počátku války.

Americká kolonie svými organizacemi vystupovala brzy veřejně a dosáhla značného vlivu na veřejnost americkou. Tato činnost má tím větší význam, že Amerika půl třetího roku byla neutrální. Národní sdružení uveřejnilo již roku 1916 manifest, jímž neutrální Americe vyložilo naše osvobozenské hnutí; v květnu 1917 Národní sdružení s Ligou podaly prostřednictvím plukovníka House Wilsonovi memorandum, podávající výklad našich politických aspirací, v únoru 1918 (6.) podáno memorandum zahraničnímu výboru senátu, ohrazující se proti Rakousku-Uhersku, slibujícímu autonomii. Vedle činnosti publicistické působili četné politické schůze a přednášky. Takto americká kolonie nepřispěla k dobytí svobody pouze finančně, nýbrž také politicky - tímto způsobem snad i více; podařilo se našim lidem za vedení Perglerova získat senátora za Iowu, Kenyona, jenž 25. května 1917 senátu navrhl resoluci, žádající pro budoucí mír osvobození Čechů a Slováků; po roce (31. května 1918) senátor za Utah, King, činí týž požadavek. Po mém příchodu Sdružení dosáhlo na kongresu (29. června 1918) rozšíření novely přistěhovaleckého zákona, umožňující našim legionářům, stejně jako dobrovolníkům americkým, vstoupivším do spojeneckých vojsk, nerušený návrat do Spojených států.

Brzy po mém příchodu jsme reorganizovali Slav Press Bureau (založené v květnu 1917), čímž naše propaganda dostala oficiální centrum publicistické; redaktor Tvrzický, Smetánka, také Vojta Beneš, starali se obětavě o náš tisk a o celou akci vůbec.