.jpg)
Do Washingtonu jsem přijel 9. května; má práce začala ihned několika interview a blízkým spojením s Mr. Charlesem R. Cranem, s nímž jsem se naposledy viděl v Kijevě.
S Mr. Cranem jsem byl v bližším spojení od roku 1901; založil tenkrát slovanský fond pro chicagskou universitu, na níž jsem 1902 měl své slovanské přednášky. Od té doby se věnoval slovanským věcem neokázale, ale vydatně; zároveň pak svou posicí v americkém průmyslu byl doveden k politickému životu své vlasti.
Úvodem mé americké činnosti byl zájezd s ním a s jeho známými, s ministrem zemědělství Houstonem, (jak jsem seznal, chráněncem bývalého presidenta Harvard University, Eliota) a s anglickým majorem Innesem, na bojiště gettysburské, na němž 3. července 1863 Meade porazil Leea; Gettysburg jakožto pomník války o národní jednotu dělá na Evropana velký dojem. Je to množství pomníků velkých i malých, nikoli jen jednoho nebo několika vojevůdců; demokracie se jeví i v tom. Ne bez pohnutí čteš na kovu Lincolnovo poselství, v němž duch americké demokracie zachycen známým heslem: „Z lidu, lidem, pro lid!“ Na památku návštěvy jsem dostal kouli, kterou místní farář nalezl v jednom hrobě, a kterou si jako odstrašující symbol válečného ducha uschoval; stejným symbolem je podnes mně a pracovním stole.
Měl jsem naději, že v Americe a zejména s presidentem Wilsonem budu mít štěstí. S Amerikou jsem úzce spjat osobně i rodinně. Od roku 1878 navštívil jsem Ameriku ještě roku 1902 a 1907; americká demokracie a vývoj americké kultury vůbec od samého počátku mé vědecké a politické dráhy mě živě zajímá.
Je demokracie a demokracie. Demokracie americká vznikla na náboženském podkladě; to novější historické práce o vývoji americké republiky jasně ukazují; Tocqueville správně ukázal na důležitost mravního vlivu náboženství na americkou republiku. Veliká roztříštěnost Ameriky na nejrozmanitější sekty neoslabila republiky ani demokracie; to sektářství je důkazem náboženské energie a zároveň moderní individualisace. I katolíci v Americe, podobně jako i v Anglii, jsou nábožensky pevnější než v katolických státech Evropy, působí na ně i v tom okolí protestantské.
Tento náboženský činitel byl pro americkou republiku velmi důležitý právě při vzniku republiky: nedostatečná komunikace ohromného, málo zalidněného území nepřipouštěla pronikavou správu z centra; proto jednotlivé náboženské obce a církve svou organizací a jako spojující činitel byly velmi důležité.
Americká republika je dílo pionýrů; lidé energičtí, kteří svou energii prokázali již tím, že se doma odloučili od zvyklého prostředí, a kteří se v Americe dovedli udržet jen stupňováním energie a pracovitosti. Pionýři hledali svobodu a blahobyt – americká republika podnes slouží především ekonomickému účelu a ideálu, tím více, že problémů politických a národnostních, jako v Evropě, není. Independentism a puritanism byly pravým náboženstvím pionýrů. Konstituce, formulovaná v duchu racionalistické filosofie právní, jak byla tenkrát rozšířena v Anglii a ve Francii, je přímo kodexem pionýrského ekonomismu. Americké kolonie byly vystěhováním odcizeny anglické dynastii; nemajíce dynastie, neměly šlechty, neměly armády ani militarismu. Republika vznikla na základě obcí nábožensky organisovaných, a zakladatelé nebyli vojáci výbojníci, nýbrž pionýři, hlavně farmáři, pak kupci, obchodníci a nezbytní ovšem právníci. Tím se americký stát liší od států evropských, zejména od Pruska, Rakouska a Ruska; i republika francouzská zdědila instituce starého režimu (šlechtu, vojsko), kterých v Americe nebylo a není. Ovšem že se americký stát svým vývojem rozrostl v kontinentální rozměry, ale tím své původní vlastnosti jen ještě zesílil. A zejména pionýrství postupným zabíráním západu a jihu zůstávalo stálým mravním a politickým činitelem.
Náš stát, o tom jsem přemýšlel nejednou, a také na gettysburském bojišti-hřbitově, podobal by se Americe v tom, že také my nemáme své dynastie a proti dynastii cizí jsme zaujati; nemáme šlechty, nemáme svého vojska, ani militaristické tradice. Proti tomu náš poměr k církvi pro reformační tradici není intimní, a v tom by bylo minus, jestliže bychom si neuvědomili, že demokracie a republika musí spočívat na mravnosti – náš obnovený stát, naše demokratická republika, musí spočívat na idei, nový stát musí mít svou raison d´être světem obecně uznanou.
Americká konstituce má zvláštnosti, které zasluhují povšimnutí. Zejména presidentství: že totiž president má velikou moc konstitucí zaručenou; volí si sám vládu a to ne z parlamentu – americký president je podle anglického vzoru de facto konstituční volitelný král. Vady parlamentarismu, proti kterým se dnes všude protestuje, jeho nejednotnost rozrůstáním a štěpením stran, mohly by v americkém vzoru mít jistý korektiv. Významná je také instituce, že konstitučnost zákona podléhá úsudku soudců, a jiné zvyky.
Další politické poučení nám podává Amerika tím, že republika a demokracie je federací; je to opak evropského centralismu, který se nikde neosvědčil. I švýcarská republika, republika malá, odkazuje k autonomismu a k soustavě federativní. Avšak americká federace a autonomie musí se bránit proti centralisaci, která se silně vyvíjí a na úkor autonomie; a mezi autonomií států a centrální vládou nebylo ještě dosaženo náležité harmonie a nebyly překonány technické vady této disharmonie (nejednotnost zákonodárství, zbytečné pleonasmy a podobně*.
V Evropě, najmě v Německu a v Rakousku, často se polemizuje proti „amerikanismu“ jako názoru na svět jednostranně mechanistickému a materialistickému; ukazuje se na všemohoucnost dolaru, na nedostatek smyslu politického a státního, na nedostatky vědy a vzdělání – jsou to výtky jednostranné, přepínané a právě s německého hlediska neoprávněné. Jako by v Německu nebyl zavládl mechanism, mechanism vojenský, militaristický, státní! Materialism v Německu slavil ve filosofii i v praktickém životě triumfy, a německá věda a filosofie se podřídila pruskému, pangermanistickému násilnictví. Že členové panujících rodin evropských a šlechtici všech zemí vyhledávali americké dolarové princezny, je známo a jsou o tom doklady v Gothském almanachu; že tito lidé nemohou sympathisovat s humanitismem americkým, naprosto nevojenským, to lze pochopit. Jestliže se to však uvádí na důkaz proti americkému demokratismu, tož se to stejně musí uvést proti evropskému aristokratismu. Mně americká kultura je sympathická a je, myslím, sympathická našim vystěhovalcům, tedy značné části národa. V Americe se můžeme a musíme učit nejen strojnictví, nýbrž také lásce k svobodě a individuální samostatnosti; republikánská politická svoboda je matkou té zvláštní americké naivnosti a nepokrytosti ve styku lidí společenském, ale i politickém a hospodářském. Humanitní ideál je prakticky prováděn ve vzorných nemocnicích (ošetřovatelství!), v Americe se vyvinulo lidumilné generosní užívání peněz a podobně. Amerika v mnohém vyvíjí krásné vzory budoucí kultury.
*Uvedu zde „Americké věřím“ vzniklé veřejnou soutěží roku 1916 a 1917; president Wilson a řada mužů politicky a publicisticky činných podporovali soutěž, jejímž výtěžkem bylo toto „Credo“, složené Williamem Tylerem Pagem, potomkem presidenta Tylera. Text „Creda“ je vhodným složením několika vět konstituce, Deklarace nezávislosti řečí vynikajících státníků a dalších projevů. Zní:
Americké Věřím
Věřím ve Spojené státy americké jakožto ve vládu lidu, lidem, pro lid, jejíž oprávněná moc pochází ze souhlasu ovládaných; v demokracii v republice; v svrchovaný národ mnohých svrchovaných států; v dokonalou jednotu, jednu a nerozlučnou; založenou na těch zásadách svobody, rovnosti, spravedlnosti a lidství, za které američtí vlastencové obětovali život a jmění.
Proto věřím, že je mou povinností milovat svou vlast; podporovat její ústavu; poslouchat jejích zákonů; ctít její vlajku a bránit ji proti všem nepřátelům.
.jpg?s3=1)
