TGM Světová revoluce 66: Sblížení nové Ameriky s Evropou

Nechci a nemohu tvrdit, že v Americe není stínů a že tam nemají těžkých problémů. V literatuře boj se zastaralými formami puritanismu a s jeho obmezeností a tvrdostí vede se již dávno (Hawthorne: The Scarlet Letter, 1850 – ani to není útok první) a stejně se vede boj s americkým kocourkovstvím malých i velkých měst a krajů. Mladší generace kritiků bojuje proti nedostatku národního smyslu pro umění všech odborů a proti nepochopení sociálního a socialistického smýšlení, proti typisaci a standardizaci všeho duchovního a kulturního života vůbec. Jestliže americký filosof Baldwin s velikým důrazem hájí primárnosti esthetického vědomí („pankalism“), lze z toho dovodit, že právě toho smyslu v americkém životě není.

V literatuře se může studovat vznik a vývoj dekadence; je řada spisovatelů, kteří se tímto problémem obírají, mezi jinými i známá starší spisovatelka Edith Whartonová. Občas i v našich novinách se čtou zprávy o řemeslném ničení plodů (abortus), o velkém počtu rozvodů a podobné. Přemýšlí se o příčinách americké dekadence: ve Francii dekadence prý má jednu velkou příčinu v militarismu, Francie svými válkami a revolucemi se vykrvácela, zeslabila; Amerika naproti tomu, země bez vojska, bez militarismu, země bohatá, právě prý mírem a bohatstvím zakrňuje. Mluví-li se ještě o Americe jako o zemi mladé, tož se musí zdůraznit, že Amerika není mladá, nová – obyvatelé přicházejí z Evropy staré a svou pionýrskou energií se vyčerpávají. V Evropě se dekadence přičítá také přelidnění a jeho účinkům – Amerika má obyvatelstva málo, a přece příznaky dekadence! A kdo ví, jak působí ta směs a míchanice národů (great melting pot říkají o Americe Američané) nejen mravně, nýbrž i biologicky? Nervosnost a psychosnost je velmi rozšířena a stoupá počet sebevražd, jak v Evropě. Zvláště se ukazuje na nerovnost – řekl bych raději „nervovost“ – americké ženy.

Byl jsem několikrát v Baltimore a navštívil jsem hrob Poeův: dekadent; srovnání s Baudelairem je nasnadě, ačkoli je značný rozdíl: Poe nemá na příklad té nervosní sexuality v takové míře. Mne napadal také Dostojevskij, jistě také dekadent; uvažoval jsem o tom, že v „novém“ a „čerstvém“ světě americkém a ruském nacházíme, co nám podává „stará“ Francie – budeme muset ty obvyklé klasifikace národů důkladně revidovat.

Všecky tyto a ostatní otázky americké stopoval jsem stále s velikým zájmem a právě také v literatuře krásné. Přišel jsem s Amerikou v blízký a intimní styk v době (1877), kdy se uplatňoval zvláštní americký realism a s ním nové proudy vůbec: roztržka národa občanskou válkou byla zacelena a do značné míry překonána a tak sjednocenost a síla se zjevila v kritickém a realistickém uvědomování vlastní podstaty Ameriky a americkosti.

Můj zájem se soustřeďoval od prvých styků s Amerikou na Howellsovi a jeho realismu: na něm by se dala dokázat these, že realism je methodou demokracie – pozorování a umělecké zpracování života tak zvaného všedního, de facto nearistokratického. Právě v té době, kdy jsem se americkou literaturou začínal zabývat pečlivěji, udál se pověstný případ s Comstockem a jeho tažením proti domácí i cizí literatuře. Svým osobním spojením s Amerikou byl jsem uveden do živého styku s žijícími tenkrát velikým spisovateli americkými; v roce 1877 a následujících dvou desítiletích žili a odumírali představitelé starší generace – W. C. Bryant, Longfellow, Whittier, Lowell, Whitman, Holmes, Emerson.

Rodinnými styky byl jsem pobídnut k studiu starších literátů a duchovních pracovníků jako Thomase Paina, Theodora Parkera, obou Danaů, Daniela Webstera a jiných. Jméno Hawthornovo jsem už uvedl – obsahem svých děl i uměleckou hodnotou se řadí k Poeovi.

V Evropě a zejména u nás literatura americká je známa jen úryvkovitě; neprávem. Přiznávám se, že jsem nenacházel veliké záliby v starších amerických filosofech ani směru Edwardsova ani směru Franklinova; ani novější směry americké filosofie mě nezaujaly. Pragmatism Jamesův je mi nepřijatelný noeticky stejně jako positivism. Více mě zaujal Jamesův bratr Henry, zejména svými pokusy líčícími charakter Američanů (Daisy Miller) a Evropanů – jako jsem vůbec stopoval duchovní vývoj Ameriky více v literatuře krásné. Zvláště vyniká boj proti puritanismu a kalvinismu nazíráním modernějším, humánnějším. V literatuře se také projevil boj proti otroctví, bylo potíráno dávno před občanskou válkou. V americké literatuře vůbec lze stopovat silný prvek pokrokovosti; Američan nemá strachu před novým, je si vědom, že jeho stát a národnost vznikly revolucí; odsud také ta opravdová sympathie ke všem národům, kteří se osvobozovali. Také my jsme v Americe našli sympathie pro svůj odboj proti Rakousku, jako před námi národové jiní.

Otázka ženská a láska je ovšem důležitým thématem amerických romanopisců; právě v tomto oboru vidí se vzrůst amerického realismu, vyvíjejícího se souběžně s realismem evropských literatur a nikoliv bez jeho vlivu.

V americké literatuře se vidí přirozeně i rozmanité, více vnější stránky života amerického: Lze studovat život různých částí kontinentálního státu, východu, západu, středu a jihu, a může se studovat sociální byt zvláštních vrstev obyvatelstva, zejména černochů a také různých přistěhovalců. Podobně se v literatuře podávají vynikající faze amerických dějin a jejich hrdinové (poněkud neumělecky); je pozorovat, jak si američtí spisovatelé postupně uvědomují podstatu americkosti (v jazyku, v mravech, v celkovém nazírání) a jejího rozdílu od evropskosti a zvláště od anglosaskosti.

Charakteristická je krátká novela – v době telegrafů a telefonů se dosahuje stručnosti a úsečnosti i v slohu vědeckém a literárním, ačkoli nutno přiznat, krátká povídka je dost stará (Poe!). Novele se ovšem daří i v Evropě.

V Evropě se roku 1914 připravovala válka, když v americkém týdeníku počaly vycházet satirické básně jako hlasy nebožtíků, kteří opravovali lživé chvály na svých náhrobních pomnících. Roku 1915 sbírka vyšla jako Spoon River Anthology. Už jméno vyjadřuje satiru na Ameriku, na její Kocourkov nejen duchovní, ale hlavně mravní. Půltřetího sta básní s epilogem. Nezajímala mě na sbírce poesie (není jí příliš), nýbrž revoluce proti dosavadní americké kultuře a civilisaci: filosoficky argumenty, které se podávaly v Evropě v době Voltairově a před ním, k tomu ohlas Browniga a zčásti Fausta. Satira Edgara Leea Masterse je kompendium argumentů mladé – vlastně nejmladší – Ameriky; autor žije v Chicagu a odsuzuje Chicago a americká velkoměsta; Ježíš na příklad je mu rolník, jenž byl zabit v městě městem, bankéři, advokáty a soudci.

Po Mastersovi pokračuje v této literární revoluci spisovatelů řada. Theodore Dreiser popisuje Chicago, tohoto titana města, a v tomto titanovi předvádí nám titana multimilionáře: Sodoma a Gomorrha jsou asylem ctnosti proti tomu, co nám podává Dreiser – mravní úpadek římských císařů, renaissanční Italie, Paříže, Moskvy, Berlína nevyrovná se dekadenční perversnost Chicaga nebo New Yorku. A Dreiserova obžaloba není jediná; stejně vystupuje Sherwood Anderson a mnozí jiní.

Jestliže se tito kritikové Ameriky vědomě zovou realisty, tož je to napodobení Rusů a Francouzů; ex thesi jsou odpůrci romantismu a idealismu (novoanglického transcendentalismu). Je to boj proti církvím, proti stroji a jeho důsledkům hmotným a duchovním, tedy proti industrialismu, kapitalismu a mamonismu, boj proti omezenosti, proti pragmatismu ve filosofii a proti přeceňování vědy, boj za opravdovou svobodu svědomí a za svobodu ženy. Tout comme chez nous v Evropě. A stejné chyby – radikální jednostrannost proti jednostrannosti, nejasnost a neurčitost cílů, negativnost; jistá, právě americká povrchnost, tu i tam poblouzení tak zvané volné lásky a upřílišený sexualit vůbec. Vytýkat puritanismu nedostatek smyslu pro poesii a umění a tím pro duchovní pokrok vůbec, je jednostranné: Starý a Nový zákon, jež puritáni četli a četli, obsahuje více poesie a romantismu než jeho ultrarealističtí odpůrcové; a myslím, že by se dala napsat slušná doktorská these, že Poe a jeho fantastika a žurnalistická sensačnost do značné míry má původ v odcizení přírodě a lidskosti, které svou fantastikou pěstoval puritanism a po něm transcendentalism.

Vedle těchto tak zvaných realistů je dlouhá řada novějších básníků, realistů a idealistů, a těchto mnohem více -  romantism v Americe strojem a kapitalismem nebyl vykořeněn. Snad posílen – zázračnost, hlavní prvek romantismu, obohatil se realistickými divy moderní mechaniky. (Wellsova díla a jejich vliv v literatuře americké!)

I v Americe je řada spisovatelek, třebaže jich poměrně není tolik, kolik v Anglii; zajímá mě tento číselný poměr a nedovedu si ho dost dobře vyložit. Než to teď nechávám stranou, za to bych z řady nových spisovatelek uvedl dvě: Willy Catherovou a Dorothy Canfieldovou; obě líčí Západ, vlastně západní střed Ameriky, kam mnozí američtí sociologové posunují od východu kulturní střed nové Ameriky. Obě analyzují puritanism, ale méně jednostranně a méně negativně. Canfieldová se pokouší docela vysloveně a kriticky vypracovat správnější, čistější názor o muži a ženě a o jejich poměru, než který podle evropské dekadence podávají dekadenti američtí, ale usnadňuje si úkol tím, že Mefista kreslí tak černě, že americká Markétka mu snadně odolává. (Catherová líčí také české vystěhovalce, a zdá se mi, že při vší lásce realisticky správně).

Zajímavé je na americké literatuře stopovat vliv Evropy; zvláště v novější literatuře se vidí vedle vlivu anglického (ten byl v době starší rozhodující) silný vliv francouzské, ruské a skandinávské tvorby (vliv německý se projevuje více ve vědě). Amerika se vůbec evropeisuje tak, jak se Evropa amerikanisuje. Amerika sama ze sebe tíhne čilejší kultuře duchovní, jednostranný zájem hospodářský a jeho úzkost se zavrhuje; na druhé straně Evropa také ze sebe se amerikanisuje.

To sblížení nové Ameriky s Evropou je pozoruhodné i politicky. Také lze vystopovat vliv přistěhovalců, zejména Němců a Židů. S druhé strany zaznamenávám zájem, který o mladou Ameriku má mladá Anglie; třebaže se (snad právě proto) mladá Amerika vědomě staví proti anglosaství, hlásajíc, že Amerika anglosaskou již není. A je jen organické, když vedle Wellse v Americe, jak vidím, hodně se čtou E. A. Bennett, G. Cannan, H. S. Walpole a D. H. Lawrence. Že se Amerika připojila ke Spojencům a takto osvědčila svůj živý zájem o Evropu, stalo se jistě také vlivem téhož duchovního vývoje a přelomu nové Ameriky, jevícího se v její literatuře.

Ostatně – jak pozoruju – můj zájem o americkou literaturu byl mnohem více politický než literární: jako ve Francii a v Anglii, tak nyní v Americe hledal jsem v literatuře odpověď k otázce, jak se Američané budou účastnit vojny, s jakým duchem a štěstím. I nejostřejší kritikové a nespokojenci nevěstili nic zlého.

Co jsem viděl a slyšel, sílilo přesvědčení, že Amerika značným podílem přispěje k vítězství. A zejména jsem se zajímal o počet vojska do Evropy posílaného a o jeho vyzbrojení. S radostí jsem slyšel, že německé ponorky jsou neškodné a že přeplavba vojska a výzbroje je bezvadná. Pochopil jsem v Americe názorně, jakou ohromnou účast má ve válce průmysl – jsou to úžasné spousty výzbroje a zásobování. Válka mass massami! Výroba nábojů puškových a dělových, strojních pušek a tak dále – všecko se množilo v číslicích přímo závratných. A jak rychle se stavěly lodi! Na počátku války se očekávaly přímo zázraky od fabrikace nespočetných letadel – naděje však zklamaly – i v Americe byli váleční zbohatlíci a žraloci. Vojáci mi s velkým zadostiučiněním vykládali, jak se Francouzové podivují jejich technické účinnosti, vidouce, jak si doplňují dráhy od přístavu k bojišti a jak rychle, a tak dále.

Imponovalo mi zásobování amerického vojska a nejen důstojníků – přímo luxusní, řekl by Evropan, zvyklý na vojsko aristokratické, starající se především o důstojníka.