TGM Světová revoluce 69: Naše spolupráce s Jihoslovany

K propagandě, kterou jsme v Americe (a u Spojenců vůbec) dosáhli uznání, náleží spolupráce se zahraničními orgány a představiteli ostatních národů, usilujících o osvobození. Šlo mi od samého počátku o to, Spojencům, skoro bych řekl, názorně ukazovat, že válka má a musí mít cílem přeměnu politickou zejména střední a východní Evropy, osvobození celé řady národů centrálními mocnostmi potlačených. Proto jsem na veřejnost co nejčastěji vystupoval s vůdci druhých osvobozenských organizací.

Intimní spolupráce s Jihoslovany byla mi dána poměrem k Jihoslovanům před válkou a zejména ve válkách balkánských. Začal jsem spolupráci ve válce hned v Praze: vyložil jsem, jak se tato spolupráce vyvíjela v Římě, v Ženevě, v Paříži, v Londýně, v Rusku.

V Americe spolupráce s Jihoslovany se stala účinnější tím, že Jihoslované jako my mají v Americe značné kolonie; v kolonii byli někteří mužové i Američanům známí (profesor Pupin), předsedou národní rady (washingtonské) byl dr Biankini, bratr dalmatského poslance, mně již od let známý. Do Ameriky vyslali své představitele ke svým krajanům také Jihoslované hned roku 1915 – dra Potočnjaka, Marjanoviće, Milana Pribićeviće, později (1917) dra Hinkoviće a jiné. Pracovali jsme spolu nejen my, vůdcové, ale vystupovali jsme hromadně na společných schůzích pro svobodu Jihoslovanů, oni na našich pro svobodu naši.

Maje teď referovat o naší spolupráci s Jihoslovany v Americe, musím tu všelicos doplnit a také se musím vyslovit o politických otázkách a poměrech jihoslovanských.Učiním to s patřičnou diskretností; stopoval jsem v našem zájmu vývoj politických poměrů pro Jihoslovany velmi pozorně, znal jsem mnoho věcí již z dřívějška a poznával jsem mnohé věci za války – nepíšu však dějin osvobozenského hnutí jihoslovanského, nýbrž předvádím jen to, co se nás týkalo přímo a do čeho jsem sběhem okolností byl vtahován.

O svém stanovisku v otázce jihoslovanské jsem už řekl, že jsem pokládal Srbsko – přes jeho dočasné neúspěchy v poli – za centrum Jihoslovanů; centrum politické a vojenské, a to za války vážilo hlavně. Charváti jistě měli svá zvláštní práva; bylo správné dovolávat se práva historického a jisté kulturní vyspělosti; ale to nevylučovalo uznání Srbska jako politického a krystalisačního centra. To bylo dáno dějinami, správným hodnocením vůdčích myšlenek a sil a hlavně také správným hodnocením Rakouska a Uherska.

Válka byla Rakouskem provokována kvůli Srbsku; Srbsko (tenkrát malé) skládalo svou hlavní naději na slavnostní sliby cara velké říše slovanské, bratrské – porážky Ruska od jara 1915 přeložily těžisko srbské a jihoslovanské otázky na Západ. Londýnský pakt z 26. dubna 1915 učinil z poměru Italie k Srbsku a k Jihoslovanům veliký problém, určující do značné míry další rozvoj války a válečného programu.

Nelíbily se mi podmínky londýnského paktu, ale otázka roku 1915 podle válečné situace byla, není-li vstup Italie do války i pro Jihoslovany nutný, aby Rakousko-Uhersko nezůstalo vítězem. Italie měla svou iredentu, i bylo přirozené, že reklamovala své menšiny a že se dovolávala historického práva. Tomu hledisku se s počátku nerozumělo; mezi Charváty a Slovinci pokládali mne někteří za přílišného italofila a srbofila; proto s tím větším uznáním tu konstatuju, že postupem doby vůdčí Charváti, zejména dr Trumbić, uznali důležitost Italie pro věc spojeneckou a zvláště také jihoslovanskou, Rusko od paktu londýnského šlo také v jihoslovanské otázce s Italy a se spojenci ostatními.

Připouštím, že mnozí Srbové, zejména osoby oficiální, byli proti Charvátům zaujati. Charváti však byli zaujati proti Srbům. Ale společný zájem velel nevystupovat proti Srbsku nepřátelsky. Do jakých absurdností někteří srbofobové docházeli, vidět z řeči, že naše akce je financována srbskou vládou! Zvláště Štefánika někteří přímo podezřívali. Podle potřeby jsem občas podával výklady (také písemné) a nedůvěru zažehnával. Ale nebyla jen nedůvěra; byla jistá, řeknu přátelská, řevnivost – jihoslovanští přátelé neskrývali své udivení, že jsme my, Čechové, tak brzy v politickém světě pronikali a zejména nám záviděli výslovné uvedení v odpovědi Spojenců Wilsonovi. Totéž bylo pozorovat také na Polácích – Jihoslované i Poláci zapomínali na naše legie a na náš jednotný a hlavně důsledný postup programový, kdežto Jihoslované i Poláci co do programu dlouho kolísali. Neměli jsme ani těch sporů a vnitřních bojů, jak naši přátelé, a získávali jsme Spojence právě svou kázní a určitostí, kdežto Jihoslované i Poláci Spojencům jeden na druhého žalovali. Jen na Rusi na začátku nebylo všecko v našem táboře v pořádku. I dr Trumbić tomu neoprávněnému podezřívání podlehl, jak jsem slyšel od účastníků korfských debat, když nás tam vinil z egoismu. Než hlavní věcí bylo, že se Trumbić, předseda zahraničního výboru, s Pašićem na Korfu (20. července 1917) shodli a oba deklaraci podepsali; srbská vláda a Jihoslovanský výbor se shodly na úplné státní jednotě trojjmenného národa pod karaďorděvskou dynastií; ústavodárné shromáždění, zvolené všeobecným hlasovacím právem, po sjednání míru vypracuje ústavu, která bude přijata kvalifikovanou většinou. Schůzi Pašiće s Trumbićem na Korfu byl jsem tím radši, že Jihoslovanský výbor byl již od roku 1916 povážlivě rozviklán; dověděl jsem se v Americe, že se o korfské deklaraci Trumbić a Supilo dohodli se Steedem a Setonem-Watsonem. Bylo značným politickým úspěchem, když po korfské deklaraci, v červenci, Lloyd George mluvě o válečném cíli, měl vedle sebe na podiu Sonnina a Pašiće.

Významný a užitečný byl sjezd v Římě (9. až 12. dubna 1918); všecky potlačené národy Rakouska-Uherska se dohodly proti svému utlačovateli na společném postupu, a právě také Italové a Jihoslované zvláště se dohodli o svém přátelství. Zeslabili touto dohodou účinky londýnské smlouvy; tato smlouva ostatně prodlením času ztratila svou ostrost, třebaže se jí mnozí italští politikové dovolávali, veřejné mínění evropské a americké – ani president Wilson – jí neuznávalo. Zásluhu o shodu v Římě mají zase pánové Steed a Seton-Watson.

Sblížení Italů a Jihoslovanů se vyvíjelo po Kobaridu – obě strany poznaly, že jsou sobě bližší než Rakousku-Uhersku, a Jihoslované chápali, že by porážka Italie byla porážkou Jihoslovanů. Steed v polovici prosince sezval Italy a Jihoslovany ke společné schůzi; shodli se proti Rakousku-Uhersku. Potom Steed přemluvil premiera Orlanda, aby jednal s Trumbićem; to se za přítomnosti Steedovy stalo v lednu 1918. V únoru parlamentární výbor italský s francouzským připravovaly kongres potlačených národů rakousko-uherských; jednání nebylo snadné. Začalo v Paříži s drem Benešem; z Italů se účastnili poslanci Torre, Galenga, Amendola, Borgese a důvěrník Bissolatiho Lazarini; za Francouze jednali Franklin-Bouillon a Fournol. Za Rumuny byl Florescu, za Poláky Dmowski; ale Poláci při akci byli zdrženliví. Dr Beneš dostal úkol získat Jihoslovany, úkol velmi nesnadný, neboť naši jihoslovanští přátelé měli požadavky vůči Italům velmi radikální. Italové Torre a Borgese odjeli do Londýna; jednalo se se Steedem a Setonem-Watsonem, ale stále obtížně; dr Trumbić odmítal, až se ostrou domluvou Steeda a Setona-Watsona konečně našla společná formule. Přesto musil ještě dr Beneš dra Trumbiće v Paříži přemlouvat, aby se nestranili. Nakonec se kongres konal, a to slavnostně; měl značný politický význam a vliv.

Vliv byl stupňován tím, že Anglie zahájila Northcliffem úsilnou protirakouskou propagandu na italské frontě; plán té propagandy vypracoval Steed. Navrhl, aby Spojenci ihned prohlásili svobodu rakouských národů a aby se to letáky dostalo slovanským vojákům v rakouské armádě. Ačkoli generalissimus Diaz se Steedem v tom souhlasil, Sonnino, jak vždy, měl své námitky; ale vláda anglická a francouzská daly svůj souhlas. Není pochyby, že letáky s tímto prohlášením Spojenců k našim vojákům a k ostatním vojákům slovanským na italské frontě měly značný vliv na náladu proti Rakousku-Uhersku.

Za nás byli na římském kongresu Beneš a Štefánik; význam kongresu se projevil v tom, že Amerika přijala jeho ujednání (29. května) a že prohlášení Ameriky přijato bylo na spojenecké konferenci 3. června.

Než vylíčím poslední období našich a jihoslovanských styků, musím se vrátit k Rusku a k jeho poměru k Srbsku a k Jihoslovanům.

Pro oficiální Rusko nebylo Jihoslovanů, nýbrž bylo pravoslavné Srbsko a byla Černá Hora. V carském Rusku se řešila jihoslovanská otázka dynasticky a rodinkářsky, a proto se uplatňovaly nejen vlivy srbské, nýbrž také černohorské; po londýnském paktě vláda postupovala podle něho a zakazovala na příklad projevy pro Dalmácii, které, asi z podnětu Supilova, zahájil profesor Jastrebov. Vláda se dokonce vyslovila v oficiálním italském listě Messagero pro Italii, a Sazonov ve svém projevu v Dumě dne 1. srpna 1915 vyslovil své sympathie s tím, že Terst je válečným heslem italským.

Po Supilovi – jeho činnost tam jsem už vylíčil – přišel do Petrohradu (v létě 1915) za Jihoslovanský výbor dr. Mandić; přesvědčil se brzy, že pro oficiální Rusko jihoslovanská otázka vlastně neexistuje: Srbsko mělo dostat Bosnu a Hercegovinu, tj. rakouská okupace měla být odčiněna, a k tomu mělo Srbsko mít přístup k moři. To asi byl plán se Srbskem. Že by Černá Hora měla přestat existovat, v Petrohradě nikoho nenapadlo. Rusko tenkrát, jak ostatní Spojenci, mělo ještě ohledy na pravoslavné Bulharsko. Když na podzim 1915 Srbsko podléhalo Rakousku a když se Bulharsko postavilo proti Spojencům, oficiální Rusko velmi nemile neslo „zradu“ bulharskou, ale činilo z ní odpovědným – Srbsko! Sazonov viděl tu vinu v tom, že Srbsko včas nevrátilo Bulharsku Makedonii.

Když porážka Srbska a Černé Hory po novém roce 1916 byla dokonána, mínění oficiálního Ruska se mění. Také někteří poslancové Dumy, zejména Miljukov, všímají si pozorněji otázky jihoslovanského sjednocení; u většiny však ani teď jasného a určitého programu ještě není.

V době, kdy oficiální Rusko podniká akci Dürichovu, udělal se analogický pokus s Jihoslovany. Nezdařil se. Zato vystupuje srbská vláda s plánem sjednocené Jugoslavie pod vedením pravoslavného Srbska (pravoslaví se podškrtuje); vyslanec Spalajković pracuje v tomto směru.

Proti tomuto oficiálnímu programu vystupuje Miljukov pro sjednocení Jihoslovanů bez ohledu na rozdíly církevní. K charakteristice oficiálního Ruska poznamenávám, že Novoje Vremja tenkrát dokazovalo nemožnost a nesmyslnost takového sjednocení! Profesor Sobolevskij ještě v únoru 1917 zdůrazňuje ruské oficiální stanovisko v slovanské otázce vůbec.

Přišla revoluce a revoluční Rusko, jak se vyslovilo pro nás a náš program, vyslovilo se také pro sjednocenou Jugoslavii.

Ale vznikaly obtíže, neshody a spory mezi Jihoslovany a v Jihoslovanském výboru; přesto se podařilo pomocí Steedovou a Seton-Watsonovou uspořádat schůzi korfskou a pak i římský kongres.

Když jsem přijel do Ruska, byl spor mezi Srby a Charváty se Slovinci velmi akutní; a byly značné rozpory programové. Slovinci vydávali „Jugoslavii“ a žádali Velké Slovinsko, jež by se federovalo se Srbskem a Charvátskem. Ústní výklady, kterých se mi od Slovinců dostalo, nezmenšovaly neurčitost a přepjatost tohoto programu.

Následek rozporů byl, že jihoslovanská legie byla rozbita, část charvátská a slovinská se odlišovala od srbské a živořila v Kijevě.

Jistá nervosnost mezi našimi a Srby povstala rozpory, vzniklými pro odchod našich dobrovolců ze srbských částí po bojích v Dobrudži; také jsme měli některé své dobrovolce v Kijevských troskách jihoslovanské legie.

Trapné následky pro Jihoslovany na Rusi měl nešťastný incident soluňský. Tajný srbský důstojnický spolek „Crna ruka“ (také: „Ujedinjenje ili smrt“) začal svou revoluční činnost na soluňské frontě, a stal se pokus o atentát na králevice; bývalý šéf zpravodajské služby srbského generálního štábu Dimitrijević byl (v červnu 1917) zastřelen, někteří spoluvinníci byli deportováni do Afriky – vrchní velitelství na soluňské frontě bylo francouzské a stálo, jak mně Srbové tvrdili, o potrestání vinníků. Přivrženci Dimitrijeviće v Rusku si hleděli získat sympathie; podali také mně memorandum. Zvěděl jsem o Černé ruce něco v Bělehradě již pře válkou – rozumí se, že jsem se k nerozvážnosti politických rozčilenců postavil odmítavě; ale mírnil a mírnil jsem rozvaděné strany a rozčilené jednotlivce. Uznával jsem, že se u Srbů v některých případech dály chyby, ale situace vyžadovala klidnější taktiky a kázně.

Když jsem přijel do Ameriky, viděl jsem ihned, že mezi Jihoslovany nebylo klidu. Charváti měli kolonie nejen ve Spojených státech, nýbrž také v republikách jihoamerických, pozoroval jsem, jak se uplatňovaly všelijaké místní názory a osoby – podobně jako v počátcích také u nás. Zlou krev působilo, že vyslanec washingtonský, Mihajlović, jehož jsem poznal už v Římě, byl Pašićem pensionován (koncem července); vyslanec, tak se říkalo, hájil důsledně stanoviska korfského a sjednocení Jihoslovanů, a proto upadl v nemilost, kdežto Pašić – tak to vykládali Charváti klidní – pod vlivem prohlášení Wilsona a Lloyda George pro Rakousko (v lednu 1918) neviděl možnost spojit všecky Jihoslovany a proto chtěl pro Srbsko zachránit aspoň Bosnu-Hercegovinu a přístup k moři. Fakt byl, že se dohoda korfská v Americe také vykládala jednostranně a to způsobem, odpovídajícím více programu velkocharvátskému a republikánskému.

Když jsme 3. září 1918 dosáhli významného uznání Spojenými státy, vůdcové jihoslovanští chtěli totéž uznání a žádali mě, abych s vládou o to jednal. Z Paříže jsem dostal ještě v polovici října od dra Trumbiće výzvu stejnou. Rozumělo se mi samo sebou, že jsem pro Jihoslovany všude pracoval; dohoda korfská a římská mi to v Americe usnadňovaly. Avšak jak nespali nepřátelé naši, tak nespali nepřátelé Jihoslovanů – spojenecké vlády a vlivní činitelé byli o všech sporech a incidentech mezi Jihoslovany zpravováni a proti nim popuzováni. Jaká byla ke konci války v některých kruzích nálada, poznat z toho, že Clemenceau ještě na konferenci mírové o Charvátech pověděl, Francie že nezapomene, že Charváti bojovali na straně nepřátel! Do jisté míry také ještě působilo stanovisko oficiálního pravoslavného Ruska, které se charvátskému separatismu nepříčilo. Mimoto odpůrcové Jihoslovanů odkazovali americké úřady na rozličné austrofilské deklarace, zejména slovinských poslanců ze dne 15. září a katolíků bosensko-hercegovinských ze dne 17. listopadu 1917.

Věcnou obtíž Jihoslované měli od samého počátku v tom: měli všichni svého oficiálního představitele v Srbsku, které se přece hned na začátku války velmi rozhodně postavilo pro sjednocení. Srbsko všude mělo nejživější sympathie. Avšak jihoslovanští emigranti z Rakouska-Uherska, formálně ještě občané rakousko-uherští, musili se nějak organizovat, a tak vznikl Jihoslovanský výbor; srbští vyslancové a vláda tenkrát nemohla oficiálně zastupovat zájmy občanů mezinárodně rakouských a uherských; vím, že Pašić sám podporoval zřízení a udržení Jihoslovanského výboru a že jej spojeneckým vládám doporučil. Avšak zanedlouho se názory Výboru rozcházely s názory srbské vlády; hned zasáhnutí Supilovo na jaře 1915 znepokojilo nejen Rusy, nýbrž i západní spojenecké kruhy. Brzy potom porážky Srbů a Černohorců posílily, jak jsem pozoroval, mezi Charváty a Slovinci orientaci charvátskou (velkocharvátskou), když se osud Srbska v jejich očích stával nejistým. A také Srbsko po své porážce a v nejistotě celkové situace, jak už jsem upozornil, musilo počítat s budoucností méně skvělou.

Nebudu předmět rozvádět – byl jsem často mezi dvěma a více ohni, ale smím říci, že jsem vždy postupoval v zájmu Jihoslovanů; když jsem se nakonec viděl (v polovici prosince 1918) s drem Trumbićem v Paříži, dohodli jsme se velmi dobře. Ovšem předcházela předtím konference ženevská (začátkem listopadu), o níž jsem se ještě ve Washingtoně dověděl. Pašić se na ní shodl s Trumbićem, s drem Korošcem a představiteli jiných stran nejen o jednotě národní a teritoriální, nýbrž i o tom, že „Národní rada“ jihoslovanská (Narodno Vijeće Slovenaca, Hrvata i Srba“) ustavená 6. října v Záhřebu, byla uznána srbskou vládou za představitele a vládu Jihoslovanů z bývalého Rakouska-Uherska, a že byla zvolena jednotná vláda pro Srbsko a Jihoslovany vedle vlády srbské a jihoslovanské. Tím jsem pokládal za odčiněné protisrbské prohlášení Jihoslovanů ve Washingtoně ze dne 1. listopadu, žádající jihoslovanskou republiku (dohoda ženevská je z 9. listopadu), psané drem Hinkovićem (dr Hinković vystoupil z Jihoslovanského výboru a s ním šla značnější část amerických Jihoslovanů). Není pochyby, že dohoda ženevská posílila jihoslovanský dualism; fakt, že nebyla potvrzena srbskou vládou a králem, nepomohl. Z jednotlivostí se ukazovalo na to, že ta jednotná vláda byla bez Pašiće – říkalo se, že odpůrcové Pašićovi využili ženevské konference proti němu.

Nový podnět ke sporům se Srby a k podezřívání podala okupace charvátských a slovinských území Italy. Záhřebský sněm 4. listopadu posla protest Wilsonovi proti italské okupaci, a následovaly protesty z Dalmácie, Bosny a tak dále. V kruzích charvátských se roztrušovalo, že vyslanec Vesnić svolil Italům k okupaci. Dr Trumbić stál na stanovisku, že by okupaci mělo provést vojsko americké, tedy ani Italové, ani Srbové – přirozeně, že toto stanovisko narazilo na odpor v Srbsku.

Jak jsem řekl, zmiňuju se z historie osvobozeného hnutí jihoslovanského jen o těch věcech, které měly význam pro nás; a chci jen zdůraznit, že stesky na nás neměly a nemají oprávnění. Jestliže přesto ještě dnes čtu, že pan Radić přičítá mému vlivu na spojenecké státníky politickou převahu Srbska v Jugoslavii, pak mi nezbývá než věc prostě konstatovat a čekat, až se mysli uklidní. Mezi námi nebyl spor o zásady, protože o jihoslovanském programě rozhodují Jihoslované, ne my; pravda je, že jsem svým přátelům stále radil, aby se tím programem sami zabývali konkrétněji. Častěji jsem neschvaloval taktiku, na příklad Supilovu vůči Rusku. Anebo jiný příklad: Když Lloyd George v lednu 1918 žádal od Rakouska jen autonomii pro potlačené národy, Jihoslovanský výbor proti tomu v Times protestoval; původně dokonce chtěl nemožnou schůzi všech Jihoslovanů s králem a skupštinou v čele, aby se o budoucí úpravě jihoslovanských zemí stalo usnesení. Jeden z vůdčích lidí mě ještě v Americe vytýkal, že jsem se proti Lloydu Georgeovi neozval a tak dále. Neozval veřejně; ale já jsem upozornil na nedostatek toho programu presidenta Wilsona, jenž v té době po Rakousku žádal totéž, co Lloyd George, a v Anglii mé názory byly známy, a byli tam bdělí přátelé. Ostatně president Wilson Spojence o obsahu mého memoranda, které jsem mu poslal z Tokia, důvěrně zpravil. Jednal jsem se spojeneckými vládami a státníky stále, ale nedával jsem to do novin.

Kvůli úplnosti se zmiňuju, že se ke mně dostavil také představitel Černé Hory, vlastně krále černohorského. Byl jsem od doby, když jsem ve vídeňském parlamentě vyslovil pochybnost o správnosti černohorské politiky, u krále v nemilosti. Dotkl jsem se ho ve své řeči, připouštím, poněkud drsně; dal mi to najevo, když jsem potom, třebaže s jeho svolením, byl na Cetinji. Ale válka zahladila tyto vzpomínky, a král poslal svého generála. Třpytil se poněkud příliš ve zlatě, a to na Američany nedělalo dojmu dobrého. Já stál na stanovisku: Černá Hora má splynout se Srbskem, kdežto zástupce černohorský pracoval pro zájmy královny. Připomněl jsem mu, že král Nikola sám na jaře osudného roku 1914 srbskému králi navrhoval spojení Srbska a Černé Hory – ovšem že toto spojení po válce bude jiné a intimnější. Proti politice krále Nikoly podali američtí Černohorci presidentu Wilsonovi asi v téže době obrněný protest.

Opakuju, velmi jsem radíval, a už dříve v Anglii a ve Francii, ba hned v Římě, aby si jihoslovanští přátelé vypracovali přesnější program administrační, aby prakticky řešili naléhavý program poměru a stupně autonomie a centralismu, respektive sjednocení zemí z Rakouska-Uherska a Srbska. Problém unifikační přirozeně bude pro všechny osvobozené slovanské národy a státy v popředí, a proto bylo vhodno věcí se podrobně zabývat a připravovat se takto na jednání mírové a na první dobu nového státu. Přitom jsem si představoval, že by se zahraniční komité, aspoň značná jeho část, co nejdříve odebralo do Bělehradu, aby se tam o dalších plánech s domácími politiky dohodlo.

Pokračování