.jpg?s3=1)
Živé byly naše styky také s Poláky. Pokračoval jsem tu v práci, kterou jsem zahájil v Rusku; tam jsme mívali s Poláky společné schůze, s předáky polskými jsem byl všude v živém styku. Vzpomínám zejména Grabského. V Americe byli Paderewski a Dmowski; z Poláků amerických vzpomínám mile na publicistu pana Czarneckého. Paderewského jsem poznal osobně teprve v Americe, s Dmowským jsme byli spolu již v Anglii.
Uspořádali jsme (15. září) podle římského vzoru schůzi potlačených národů Rakouska-Uherska v Novém Yorku; za Poláky byl Paderewski, dr Hinković za Jihoslovany, Stoica za Rumuny. Zmiňuji se o ní, protože vynikne způsob naší propagandy. Schůze byla ohromná; celá Carnegie Hall byla obsazena nejen Slovany a Rumuny, nýbrž také Američany. Paderewski byl v Americe známý, a proto jistě mnozí, kteří poslouchali jeho hru, přišli si poslechnout jeho politickou řeč. Sám jsem byl připraven na stručný výklad našeho národního a politického programu, avšak Paderewski, jemuž jsem postoupil první místo, přivedl mne z konceptu. Řekl o svém polském programu velmi málo, ale zato se pustil do mne, tj. přátelsky. Podal kus mé biografie a chválil mě, až se hory zelenaly. Byl jsem překvapen také proto, že Paderewski svým přesvědčením byl konservativní, a spíš bych byl očekával v lecčems projev nesouhlasu. Řeč Paderewského se chýlila ke konci, a já jsem ještě nevěděl, jak mu mám čelit. V poslední chvilce jsem se rozhodl, že ani já o svém programu nebudu mluvit a že budu mluvit pro Paderewského; a to tak, že vyložím poměr politiky a umění. Přitom jsem měl postranní úmysl zastat se Paderewského proti těm jeho krajanům, kteří se jeho politickému vedení protivili proto, že prý znal jen – hrát na klavír. Polská literatura, hlavně Mickiewicz a Krasiński, dali mně konkrétní příklad vztahů politiky k básníkům, a tak jsem viděl také v umělci Paderewském vhodného politického buditele národního. Řeč, ačkoli nebyla politická, aspoň ne přímo, měla silný ohlas, jak bylo vidět z kritiky různých listů a jak mi po schůzi pověděli přítomní američtí politikové a publicisté. Že prý byli zvědavi, jak odpovím Paderewskému. Byli uspokojeni. Uvádím anekdotický případ proto, abych ukázal, že v propagandě není nejúčinnější vykládat ustavičně svůj program, nýbrž běží o to, zájem lidí vzbudit a upoutat. To ostatně byla hlavní taktika všude, zejména ve společnosti a v rozmluvách soukromých.
S Poláky, a zvláště s Dmowským, jednali jsme často a podrobně o poměru svých národů po válce. Dmowski sám byl pro poměr intimní, často přímo mluvil pro federaci. Uvažovali jsme o Slezsku. V polských kruzích se už tenkrát žádalo připojení polského Slezska, a také Dmowski o věci mluvil, ale nikterak výbojně. Navrhoval jsem, abychom se napřed dohodli na textu nějaké česko-polské dohody, jíž bychom Spojencům, zejména Američanům, demonstrovali své přátelství a zároveň čelili radikálům s obou stran. Navrhl jsem Dmowskému, aby takové prohlášení sám formuloval; sám jsem si vymiňoval hospodářské požadavky, dráhu přes Těšín, dostatek uhlí. Upozorňoval jsem, že právě Poláci nemají proti nám vyzdvihnout program čistě národnostní (jazykový), když kladou tak silný důraz na program historický. Viděl jsem v té nesouměrnosti a nesouladnosti pro Poláky jisté nebezpečí. Oběma nám bylo jasno, že předmět sporu je poměrně nepatrný a že se musí urovnat bez nepřátelství. Návrh řečeného prohlášení Dmowski nevypracoval.
Jednotlivci na obou stranách, naši i Poláci, způsobovali různice; častěji jsem musil zakročovat, aby nepřišlo k sporům veřejným. Poláci žalovali na utlačování Poláků ve Slezsku a dokladem jim byl básník Bezruč, naši na rakousko-německou orientaci Poláků. V poslední chvíli jsem zastavil vydání polemických statí proti germanofilským projevům Alexandra Brücknera, slavisty na berlínské universitě.
Nechci zamlčet, že občas vznikla i v kruzích spojeneckých jistá nervosita vůči Polákům a že jsem nejednou musil polskou politiku vykládat. Říkalo se, že Poláci jdou de facto nejen s Rakouskem, nýbrž i s Německem.
Musím tu připomenout, že od 14. října 1917 Polsko (ruské) mělo vládu („regentstvo“), utvořenou Rakouskem a Německem. Tato vláda, to se musí uznat, měla velmi těžké postavení mezi oběma „osvoboditeli“, z nichž každý měl svůj zvláštní polský program; mluvilo se o orientaci rakouské a německé. Rakousko i Německo byly zajedno v tom, užít Polska pro své cíle; jaké ty cíle byly, vidět už z toho, že se po dlouhých sporech, vzniklých s okupací Polska v roce 1915 (dotkl jsem se již toho zvláštního poměru), teprve 12. srpna 1916 dohodli, že ani jeden ani druhý nepřipustí, aby jejich polské země připadly polskému státu. Ale Německo bylo silnější než Rakousko, a proto dosáhlo, že mělo mít nad Polskem vrchní dozor a vedení polské armády. Nová varšavská vláda to ujednání jak tak oficiálně uznala, a tak vznikla orientace třetí, regentská, hledající kompensaci za Halič a Poznaň v Rusku. Protiruské smýšlení tuto politiku zesilovalo. Dovídal jsem se občas o jednáních v polské otázce. Varšavská vláda sama podala Rakousku a Německu určitější plán koncem dubna 1918, jednalo se o něm delší dobu, ale bez výsledku, protože Německo i Rakousko poslední slovo oddalovalo. Tak se stalo, že důvěrníci varšavské vlády koncem září (1918) byli u císaře Viléma II. ve Spaa a pak ve Vídni. Poznal jsem brzy i podrobnosti těchto jednání; v dané chvíli bylo důležité, že se Varšava svým stanoviskem stavěla proti Spojencům. To se také jevilo v tom, že Poláci nesouhlasili s intervenční politikou Spojenců v Rusku; zesílené Rusko by ovšem překáželo kompensační varšavské politice, usilující o Litvu, Bílou Rus a části ukrajinské.
Časté diskuse o polské otázce s politiky a státníky spojeneckými byly dány těmito politickými okolnostmi; zejména také tím, že k nim často dávali podnět představitelé Ruska. Stanovisko mé bylo dáno mým celkovým programem: myslil jsem, že se Varšava předčasně vzdává Haliče a Poznaňska (císař Karel už v létě 1918 pomýšlel na ztrátu Haliče), a viděl jsem pro Polsko a pro mír nebezpečí v zabrání tak značného území ruského. Ovšem, dovedl jsem si orientaci varšavskou psychologicky a historicky vyložit.
Také s Malorusy ukrajinskými, haličskými a uherskými jsme přišli ve styky. Z haličských Malorusů byl v Americe mezi jinými Sičinskyj, jenž před lety zastřelil haličského místodržitele. Člověk nad očekávání milý a rozumný. Musil jsem dávat hodně pozor, abych svým stykem s ním a s Malorusy vůbec nepodráždil Poláky. Vůči Sičinskému se chovali Poláci v Americe sice zdrženlivě, ale slušně.
S Rusy byly styky srdečné, ale řidší. Vyslanec Bachmatěv měl od bolševického převratu postavení zvláštní. Vláda americká ho sice uznávala, ale přece s jistou reservou; také proto, že někteří vlivnější američtí publicisté a tím politikové měli sympathie k Leninovi a k bolševikům. Ty sympathie byly abstraktní a platily více odpůrcům carismu, ale byly.
Zvláštní poměr americké vlády k bolševikům vynikl na případě profesora Lomonosova. Do Ameriky byl poslán vládou Kerenského roku 1917. Přešel po bolševickém převratu na stranu Leninovu a pokoušel se pak s americkou vládou navázat styky jako oficiální představitel sovětů. Na veliké schůzi v Novém Yorku (v polovici června) prohlásil se za stoupence bolševiků a přestal být členem ruské misse. Vláda ho internovala. Můj styk s ním byl nepatrný, rázu soukromého.
Z ostatních Rusů, v Americe žijících, vzpomínám barona Korffa a knížete Lvova; toho jsem znal z Petrohradu. Krátce před odjezdem z Ameriky jsem jednal se Lvovem o to, aby se ruská emigrace v různých zemích konečně dohodla na nějakém, aspoň rámcovém, společném politickém programě. Bylo až nepříjemno pozorovat, jak se Rusové nedovedli za hranicemi organizovat. Viděl jsem v tom obecný nedostatek ruské inteligence.
S Rumuny jsem pokračoval v spolupráci, začaté na Rusi. V Americe bylo rumunských představitelů méně; z poslanců tam přišel načas Lupu.
Pokračování