TGM Světová revoluce 71, Středoevropská demokratická unie

Častěji jsem se cházíval s představiteli Litevců, Lotyšů a Estonců. V Americe měli tito národové kolonie, zejména Litevci, a tím byl dán styk. Také s Řeky, Armény, Albánci a s jinými jsem míval politické rozhovory. A z těchto rozhovorů vznikl zvláštní, sjednocující politický útvar: Demokratická unie střední Evropy (Mid-European Democratic Union). Chtěl jsem původně vytvořit společnost Američanů, která by se ujala práce pro utlačené malé národy: plán se neuskutečnil v té formě, ale organizovala se Unie, a proti svému přání byl jsem zvolen za předsedu. K ruce mně byl americký profesor Herbert Adolphus Miller z Oberlinu. Unie se scházela dosti často a probírali se všecky etnografické a politické problémy středoevropských malých národů. Abych postup naší práce charakterizoval, uvádím, že jsem na příklad svedl Poláky a Litevce (dr Šlupas), aby si napřed objasnili své programy, aby v plenu Unie nevznikaly živější spory. Stejně jsem postupoval s Řeky a Albánci a tak dále. Pilně se našich schůzek účastnili také Italové iredentisté. Unie se konsolidovala do té míry, že byla Wilsonem přijata v deputaci, jejímž jsem byl mluvčím. Šťastná byla myšlenka, nevím už od koho navržená, uspořádat ve Filadelfii veřejnou schůzi a konference, na nichž by programy jednotlivých národů byly předneseny. Konference se začala dne 23. října a dne 26. října byl podepsán v historicky památné Síni nezávislosti (Independence Hall) souhrn konferenčních porad; na nádvoří jsem pak přečetl společné prohlášení, při čemž podle historického vzoru zazněl také Zvon nezávislosti. Postup byl americký, ale byl upřímně míněn a měl úspěch. Presidentu Wilsonovi byl zaslán z kongresu pozdrav.

Naše Unie byla docela vhodná organisace propagační, jejímž praktickým účelem bylo podávat širší veřejnosti, avšak hlavně listům a rozličným spolkům, informace o jednotlivých národech nebo o všech národech, tvořících Unii. Bylo jich ve Filadelfii jedenáct. Plán byl také, podat Američanům viditelný obraz pásma malých národů ve střední Evropě. Na toto pásmo jsem stále ukazoval a objasňoval jeho význam pro válku a celou historii Evropy. Vzájemným seznáváním a poučováním měli se konečně představitelé různých národů připravit na konferenci mírovou. Ideál ovšem byl, abychom se dohodli a na mírovou konferenci přišli d dohodnutým plánem. To ovšem byl jen ideál; ve skutečnosti bylo mnoho rozporů a rozmíšek. Tak na příklad Poláci vystoupili z Unie, udávajíce, že nemohou v Unii zasedat vedle Malorusů, když se postavili bojovně proti Polákům ve Východní Haliči. Říkali nám někteří Poláci, že vlastní důvod vystoupení byl jiný. Ostatní představitelé zůstali v Unii přes jisté rozpory. Také nám jednu dobu hrozilo nebezpečí, že se ministerstvo zahraničí vysloví proti profesoru Millerovi, jenž kterýmsi svým výrokem proti sobě vzbudil oficiální odpor. Ale zažehnal jsem nebezpečí, a Unie zůstala i po mém odchodu ještě delší dobu v činnosti. Celkem jsem sledoval s Unií vypracování mírového plánu, jejž jsem vyložil v Nové Evropě.