TGM Světová revoluce 72: Hlavní problémy Rusínska

Zvláštní zmínky je třeba o Podkarpatské Rusi a zvláště o representaci této země ve Spojených státech.

Počítaje od samého počátku s rozčleněním Rakouska a Uherska, nezapomínal jsem na maloruské území v Uhrách a rozvažoval, jaké budou jeho osudy po rozpadnutí Uherska. Důležitost kraje každému je patrna sousedstvím s ostatním územím maloruského lidu, s Rumuny, s Maďary a s námi (se Slováky; maloruských části Slovenska slovenští spisovatelé dávno si pilně všímali).

Pokud Rusko bylo vítězné, musilo se brát v úvahu, nebude-li dělat nároky na Podkarpatskou Rus, zejména když Východní Halič ihned okupovalo; avšak Rusko tenkrát pomýšlelo ještě na to, že by se Maďaři mohli postavit proti Rakousku, a proto asi nemělo ve věci určitého plánu. Na to jakož i na zvláštní maďarofilství oficiálního Ruska jsem upozornil. Spojenci by si nebyli přáli, aby se Rusové dostali na jižní stranu Karpat; o tom bude moci dát zajímavé zprávy dr Beneš ještě z jednání mírových konferencí.

Prohra ruská způsobila možnost přičlenit Podkarpatskou Rus k naší republice. To ovšem bylo s počátku jen zbožným přáním; ale na Rusku, a zejména na Ukrajině, musil jsem se plánem zabývat, neboť ukrajinští vůdcové o budoucnosti všech maloruských částí mimo Rusko se mnou nejednou rokovali. Proti přičlenění Podkarpatské Rusi k nám námitek neměli.

Ve Spojených státech je značná část vystěhovalců uherských Malorusů. Také jsem s nimi brzy přišel ve styk, neboť se znali s tamními Slováky i Čechy. Přistoupili do Středoevropské unie a byli v ní representováni drem Žatkovičem. První nabídky za Rusíny činil mně pan Pačuta; byl ve styku s našimi Slováky a představoval směru rusofilský, do jisté míry i pravoslavný. Dr Žatkovič zastupoval velikou většinu Malorusů; ti byli organisováni církevně a byli oddaní katolíci, uniati. Politicky jen málokteří z nich byli přesněji orientováni. Inteligence, přicházející z domova, byla vzdělána maďarsky. I málokteří z těch, kdož se hlásili ke své národnosti, dovedli správně mluvit svým jazykem; každý mluvil svým místním nářečím, a na vzdělanějších bylo pozorovat, že si teprve za své řeči některé gramatické formy a slova konstruovali. Je to pochopitelné, protože za maďarské vlády neměli žádných škol. Sami se nazývali „uherskými Rusíny“ (anglicky: Ugro-Rusins – Rusin Greek Catholic Churches – Rusinia; směr Pačutův: Carpatho-Russians) byli jako katolíci velmi ostře proti směru velkoruskému a pravoslavnému a z týchž důvodů odmítali Ukrajince, v nichž také viděli pravoslavné. Ale byli také proti Malorusům haličským. Jazykově, jak bylo řečeno, a jak bylo vidno z jejich časopisu, byli v samých začátcích spisovného jazyka, přidržovali se svého nářečí (vlastně svých nářečí) s pravopisem více historickým než fonetickým, odlišujíce se tím od Ukrajincův.

V diskusích Středoevropské unie poučovali se o politické situaci a o možném poměru k sousedním národům. Přišli ve styk v Poláky, s Ukrajinci a s Rumuny; o Maďarech ovšem byli lépe informováni, a ti také mezi nimi udržovali účinnou agitaci. Nakonec se Rusíni sami rozhodli, že se připojí k nám.

Usnášeli se o své politické budoucnosti po prvé na svém sjezdě 23. července 1918 v Homesteadu; vyslovili tam své požadavky ještě hypoteticky: není-li možná samostatnost úplná, mají se Rusíni spojit se svými bratry v Haliči a v Bukovině; není-li možné ani to, má se jim dostat autonomie. Ve kterém státě, není řečeno.

Avšak 19. listopadu konali druhý sjezd v Scrantonu (Pennsylvania) a na něm bylo usneseno, že se Rusíni s nejširším autonomií jako stát na federalistickém základě připojí k Československé republice; jak vidno z terminologie, usnesení se stalo podle vzoru amerického, jenž ovšem neměl mnoho společného s poměry v Uhersku a v Rakousku. Žádají také, aby se k tomu Rusínsku připojily všecky „původně“ rusínské podkarpatské župy bývalého Uherska.

Potom rusínské organisace uspořádaly hlasování podle svých farností a velikou většinou se vyslovily pro připojení k Československu. Dostal jsem od dra Žatkoviče memoranda o věci.

Sám jsem ho upozorňoval na hlavní problémy Rusínska, zejména na problém hospodářský a kulturní. Ukazoval jsem na obtíže finanční, které osvobozenému Rusínku vzniknou, a na nedostatek úředníků, učitelů a také kněží, kteří by lidu mohli sloužit jeho jazykem. Pozoroval jsem ovšem také jisté napětí mezi uniatskými Rusíny a Slováky; Čechové jim byli přijatelnější než Slováci.

Pokud se jazyka týká, schvaloval jsem jim zavedení maloruštiny do škol a úřadů. I když se maloruština (ukrajinština) přijímá za nářečí ruské, pokládám z pedagogických důvodů užívání tohoto nářečí za vhodnější. Přijímal jsem v tom mínění Velkorusů samých, jak bylo formulováno petrohradskou Akademií nauk a vynikajícími ruskými pedagogy. Upozorňoval jsem ovšem stejně na to, že maloruština na základně místního jazyka musí být teprve vypěstěna spisovateli lidu samého; obával jsem se jazykové míchanice, umělého jazykového synkretismu, a předvídal jsem jazykové nemotornosti, které by mohly vzniknout psaním byrokratů. Pokud by šlo o směr rusofilský, hlásící se k velkoruštině, neviděl jsem příčin, aby se mu, jako minoritě, stejně jako minoritám jiným, kulturně překáželo.

Ostatně máme ve vlastním národě analogon (analogon – ne totožnost!) v užívání slovenštiny jako spisovného jazyka.

Konečně vzpomínám, že jsem dra Žatkoviče velmi podrobně upozorňoval na politický význam jeho otčiny a na obtíže, které vzniknou sousedstvím s Polskem, s Ukrajinci haličskými a rumunskými a s Maďary. Ale dr Žatkovič stejně jako i jiní vedoucí Rusíni, zváživše všecky okolnosti, přesvědčeně uznávali, že připojení k nám je pro ně nejžádoucnější.

Jak se o Podkarpatské Rusi jednalo v Paříži a jak Rusíni sami doma postupovali, spadá již do doby mírového jednání. Vzpomínám pouze na to, že vystoupili tři národní rady (prešovská – užhorodská – hustská), které se po nějaké době spojily a definitivní připojení k Československé republice prohlásily 8. května 1919.

Pokračování