TGM Světová revoluce 74: Austrofilství v Americe a u Spojenců vůbec

Těžkým úkolem pro naši propagandu v Americe a všude bylo přesvědčovat o nutnosti rozčlenit Rakousko-Uhersko. Vídeň neměla toho přímého politického nepřátelství, které měl Berlín; Francouzi, Angličané a Američané bojovali jen s Němci, Rakousko-Uhersko mělo frontu proti Východu a Jihu, a proto na Západě proti Rakousku-Uhersku nebylo toho přímého nepřátelství jako proti Německu. Proti Rakousku byla Italie a Rusko, ale i v těchto zemích byli vlivní austrofilové. Rakousko-Uhersko se obecně pokládalo za protiváhu Německa a pokládalo se za nutnou organisaci malých národů a národních zlomků a záchranu před balkanizací. Palackého původní projev o nutnosti Rakouska byl u Spojenců obecným míněním.

Rakousko-Uhersko také si vedlo od samého počátku války jinak než Německo. Vypovědělo totiž válku přímo jen Srbsku, Rusku a Belgii; od ostatních států si dalo válku vypovídat. Ani Italii války nevypovědělo. Německo v tom bylo určitější a přímnější; později tuto taktiku Rakouska nemile neslo – císař Vilém v únoru 1917 na Karlovi přímo žádal, aby s Amerikou přerušil styky, Karel to odepřel.

Spojenecké vlády byly také pod přímým vlivem rakouských a uherských diplomatických činitelů; všude bylo ve spojeneckých zemích dost austrofilů v diplomacii (osoby slouživší ve Vídni), byly svazky rodinné (zejména šlechty maďarské) a podobné starší styky a vztahy.

V Americe, stejně jako jinde, Rakušané a Maďaři měli silnou propagandu; ta mohla být nerušeně organisována, neboť Amerika byla napřed a dlouho neutrální. Maďaři v Americe mají také kolonie, a jak doma ovládali Slováky, Rusíny a jiné národnosti, tak i v Americe dovedli mít vliv na kolonie těchto národů ještě za války. I někteří vůdcové těchto kolonií často nepozorovali, jak jsou pod vlivem maďarským. Rakušané a Maďaři velmi agitovali tím, že se líčili jako oběť Německa; roztrušovali, že byli od Němců proti své vůli k válce donuceni.

Všude pomáhala Maďarům revoluce roku 1848 a vzpomínky na Košuta, který žil ve vyhnanství ve spojeneckých zemích.

Účinná byla pro Rakousko-Uhersko také propaganda katolická. V Americe, v Anglii, ve Francii a také v Italii katolíci hájili Rakouska-Uherska jako hlavního katolického státu. A katolická propaganda byla dovedná. Pracovalo se skrytě a prostředníky nepolitickými; to se musilo v každé zemi hledat a sledovat, a podle toho se zařizovala stejnou metodou naše protipropaganda.

Zmínil jsem se o politice Vatikánu na začátku války; postupem války Vatikán stanovisko opatrně měnil, nechtěl se svázat s mocnostmi podléhajícími, ale Rakousku stranil stále. Poměr k Německu nebyl tak určitý a jednotný; ovšem je katolická minorita v Německu velmi značná, a německý katolicism vynikal také svou theologií a církevní organizací nad katolicism v Rakousku. Avšak katolická dynastie rakouská měla před protestanskou v Německu přednost, Rakousko mělo své staré katolické tradice; přijímaly se ochotně Vilémovy komplimenty katolicismu a Vatikánu, ale značnější část vatikánských politiků byla proti německo-pruské nadvládě a doufala v Rakousko-Uhersko, že ve svém zájmu bude proti Německu silnou hradbou. Aspoň Gasparri tento názor zastával, a proto se vyslovoval (1918) proti zřízení nových států, pokládaje je za slabé, aby Německu čelily. Jen Polsko chtěl mít svobodné, ale podle plánu rakouského. Do jisté míry byl Vatikán centrálními mocnostmi získán tím, že mu slibovaly podporu při obnovení papežského státu, nezávislého na Italii. Ve Vatikáně se nemile neslo od samého počátku války, že jeho styk s katolickými státy a organizacemi nebyl dost volný; otázka se stávala naléhavější, když se Italie účastnila války a zejména pak londýnským paktem, podle něhož papež neměl být připuštěn k mírové konferenci. Proti tomu pak vznikl plán, Rakouskem a Německem podporovaný, že se kurii zajistí teritorium podle Tibery až k moři, aby papežské diplomacii nepohodlný transit Italií byl zrušen. V letech 1916 a 1917 se tento plán publicisticky pilně přetřásal.

Názory a náladu, jaké v oficiálních spojeneckých kruzích trvaly až do jara 1918, charakterizují nejlépe vývody presidenta Wilsona o Rakousku, zejména jeho prohlášení o Rakousku-Uhersku v poselství Kongresu dne 8. ledna 1918. V tomto svém nejobšírnějším programu, formulovaném v čtrnácti punktech, praví, že „národům Rakouska-Uherska, jejichž místo v řadě národů si přejeme zabezpečeno a zajištěno, mělo by být poskytnuto nejsvobodnější příležitosti autonomního vývoje.“ A Wilson se dovolává projevu Lloyda George, jenž ve své řeči k dělnictvu 5. ledna 1918 prohlásil, že Angličanům zničení Rakouska-Uherska není cílem války.

Wilson ve svých čtrnácti punktech opakuje v určitější formě, co řekl dne 4. prosince 1917, když Kongresu rozkládal význam válečného stavu, vyhlášeného Spojenými státy Rakousku-Uhersku. I tam, tedy v prohlášení války, Wilson se obrací hlavně proti Německu a o Rakousku praví, že jeho národové, stejně jako národové Balkánu a Turecka, musejí být osvobozeni od nestoudné cizovlády pruské, vojenské obchodní autokracie. „Jsme si však sami sobě povinni prohlásit, že si nepřejeme rakousko-uherskou říši oslabit anebo přetvořit. Nic nám do toho není, jak průmyslově nebo politicky chce žít. Nemáme úmyslu ani si nepřejeme něco jí diktovat. My si toliko přejeme, aby záležitosti jejích národů ve všech věcech velkých jako malých spočívaly v jejich vlastních rukou.“ V této řeči tedy je vysloveno mínění, že Rakousko má být osvobozeno od pruské nadvlády; toto mínění tlumočíval ve Švýcarsku profesor Herron, Wilsonův důvěrník. Herron řekl ještě v březnu 1918 Lammaschovi, že Amerika je proti Rakousku jen proto, že jde s Německem; proti Rakousku samému necítí žádného nepřátelství. Jen z tohoto názoru presidenta Wilsona na poměr Rakouska k Německu lze vysvětlit fakt jistě velmi charakteristický, že Spojené státy vypověděly válku Rakousku-Uhersku teprve 4. prosince 1917. Praví-li se v knize prince Sixta, že to president Wilson učinil na mé ustavičné naléhání, musím to tvrzení opravit. Já jsem sice presidentu Wilsonovi doporučoval tento krok některými známými jako logický důsledek války s Německem, ale pochybuji, že by to v té době bylo stačilo. Pokud jsem zpraven, vypovědění války Rakousku žádala Italie po Kobaridu, aby tím posice vlády uvnitř byla zesílena; žádost odevzdal presidentu Wilsonovi americký velvyslanec v Paříži W. G. Sharp.

Jak projevy Wilsonovy tak i projev Lloyda George byly v jistém smyslu ústupkem austrofilům; ale vedle toho šlo při jejich formulaci také o zřetele jiné; zejména o zřetel k situaci vytvořené bolševickou revolucí a mírovou výzvou Sovětů. Při vší mírumilovnosti a kompromisnosti těch projevů bylo důležité, že přece jen obsahovaly požadavek reorganizace Rakouska-Uherska podle přání jeho vlastních národů. Tento požadavek byl sice formulován slovy o nejširší autonomii nebo o autonomii podle demokratických zásad; jak je však dnes vidět z uveřejněné písemné diskuse mezi plukovníkem Housem (Wilsonem) a Balfourem, i v tomto bodě stala se vlivem Norhcliffovým a Steedovým náprava. Balfour už koncem února 1918 označil slovo „selfgovernment“ při rakouské Slovany za nové slovo pro staré otroctví.

Velmi silné bylo austrofilství právě také v Anglii. Lord Palmerston pronesl sice již roku 1849 svůj známý, velmi ostrý soud o Rakušanech („bestie“!) a stejně Gladstone (1880); na začátku války Lloyd George pronesl větu o říši na spadnutí (ramshackle Empire) a roku 1916 britský král vyslovil sympathie s národními tužbami československými, ale velmi mnoho vlivných Angličanů buď mělo k Rakousku k Vídni a k Budapešti sympathie nebo byli toho názoru, že Rakousko, třebaže za nic nestojí, přece je lepší než ti všelijací malí národové, Rakousko že brání expansi Německa a „balkanisaci“ Evropy.

Jak toto austrofilství bylo zakořeněno, vidět nejlépe z faktu, že Sonnino, třebaže pro Italii požadoval kusy Rakouska, byl pro zachování Rakouska-Uherska: to vyplývalo z politického konservativismu, strachujícího se „balkanisace“ střední Evropy, a zvláště u Sonnina také z politiky, nepřející si sjednocení Jihoslovanů.

Konečně mělo Rkaousko-Uhersko až do roku 1918 (a leckdy i potom) ochránce v socialistech, zejména v marxistech; byli také proti balkanisaci a proto přijímali Rakousko-Uhersko přes jeho zpátečnictví. Marxisté němečtí mimoto přijímali politiku Německa k Rakousku, třebaže zakladatelé německého socialismu Rakousko odsuzovali velmi ostře. Lassalle viděl v Rakousku, v jeho podstatě, princip reakce a tedy důsledného nepřítele všech snah po svobodě. Rakousko v zájmu demokracie „musí být roztrháno, rozkouskováno, zničeno, rozdrceno, jeho popel musí být rozmetán na všecky čtyři strany.“ Marx viděl princip reakce více v Rusku, ale odsuzoval také Rakousko. Tyto argumenty ad hominem mně dělaly v diskusích se socialisty dost dobré služby.

Původní Rakousku příznivé nálady hleděl využít císař Karel a sám zahájil jednání o mír s Dohodou pomocí svého švakra prince Sixta Bourbonského, sloužícího s bratrem v belgické armádě; zmínil jsem se již o tom a ukázal na vnitřní souvislost toho jednání s ostatními pokusy o mír, jež byly v roce 1917 s různých stran zahájeny. Jednat se začalo koncem ledna 1917 matkou Sixtovou, poslanou Karlem do Švýcarska, a později jinými důvěrníky císařovými; Sixtus sám přijel do Vídně k císařovi. V listě ze dne 24. března 1917, určeném presidentu Poincaréovi, Karel slibuje, že se ze všech sil vynasnaží, přimět Německo k vydání Alsas-Lotrinska; pro Rakousko žádá zachování monarchie v daných hranicích. Po jednáních, táhnoucích se vlastně od začátku prosince 1916, Sixtus mluvil (na jaře 1917) s presidentem Poincaré pětkrát; Briand souhlasil s plánem a také Lloyd George, s nímž rovněž Sixtus sám několikrát jednal. Princ Sixtus byl také u anglického krále. Nicméně jednání ztroskotalo už koncem května 1917.

Nebudu se pouštět do podrobností; nejdůležitější byla dohra tohoto jednání roku 1918. Mezi císařem a hrabětem Czerninem vznikly o tom spory a řevnivosti; Czernin pak neloyálně vystoupil proti Francouzům a zvláště proti Clemenceauovi ve své uvedené již řeči k deputaci městské rady vídeňské. Tvrdil, že Clemenceau poslal k němu vyjednavače (před zahájením nové ofensivy německé); na to Clemenceau prostě odpověděl známým: Hrabě Czernin lhal! Rakouská vláda lhala dále, a nakonec císař Karel sám opětnými nepravdami se hájil vůči císaři Vilémovi napadaje při tom Clemenceaua, až konečně uveřejnění fotografie Karlova listu udělalo lžím konec. Clemenceau Karla a Czernina drasticky odbyl slovem přiléhavě charakterisujícím habsburské rakušáctví: „consciences pourries“. Věci teď jsou publicisticky (zejména důvěrníkem Sixtovým a Ribotem) sdostatek objasněny; čtenář se může o prolhanosti a nekonečné nešikovnosti habsburské sám v podrobnostech poučit. Význam Sixtova jednání byl v tom, že se dálo přímo mezi nejvlivnějšími osobami na obou stranách – císař rakousko-uherský sám psal presidentu republiky francouzské, zasáhli do jednání Briand, Lloyd George, anglický král a jiní. K těmto osobnostem se ještě připojil francouzský generální štáb. Nebýt revoluce ruské, byl by byl Sixtus podle přání Karlova také jednal s carem.

Vídeň se pokoušela zahájit jednání s Dohodou několikrát. Nedlouho po nezdařeném pokuse Sixtově hrabě Czernin zahájil (o své ujmě?) jednání s Dohodou pomocí svého přítele hraběte Revertery, legačního rady ve výslužbě, a některých jiných známých; Revertera se sešel s hrabětem Armandem, šéfem výzvědné služby francouzské ve Freiburgu švýcarském; pokus o jednání se stal dvakrát, v červenci 1917 a počátkem roku 1918; také o tomto pokuse byl uvědomen Lloyd George a navázání styků schválil. Dr. Beneš byl s majorem Armandem ve styku na jaře 1918, hrabě doufal tenkrát v možnost revoluce v Rakousku-Uhersku a snad se i v tom směru přičinil, v očekávání, že tím Rakousko k míru bude ještě ochotnější. Jeho jednání se vedlo s vědomím generálního štábu francouzského a sám Foch je schválil. S navázáním styků s Reverterou na straně francouzské souhlasí také Painlevé a Clemenceau.

A ještě s jiné strany Rakousko vedlo dohovory s Dohodou. V září a v prosinci (1917) jednal o míru s generálem Smutsem bývalý velvyslanec rakouský v Londýně hrabě Mensdorff. Seton-Watson se domnívá, že nabídky Mensdorffovy byly oznámeny vládám spojeneckým a že k prohlášení Lloyda George citovanému Wilsonem došlo v lednu 1918 pod jejich vlivem. Lloyd George – podle některých zpráv – poslal generála Smutse ještě v lednu 1918 k hraběti Mensdorffovi.

Konečně se pokoušelo Rakousko-Uhersko o mírové jednání ještě počátkem roku 1918. Vyjednával Lammasch s profesorem Herronem, a také císař Karel zaslal prostřednictvím španělského krále dopis presidentu Wilsonovi. I tyto pokusy ztroskotaly a byly nám k užitku. Nabídky přijímající v podstatě formulaci Wilsonovu, která připouštěla různý výklad, přiměly, jak jsem se již zmínil, Balfoura, aby precizoval pojem osvobození rakousko-uherských národností.

O jednání Sixtově, jak jsem už uvedl, dověděl jsem se v Londýně před svým odchodem do Ruska; v Berlíně se o věci mnoho mluvilo a přišly odtamtud kusé zprávy do Londýna. Nedověděl jsem se ovšem přesného obsahu, ale toho mi nebylo třeba, stačilo vědět, že Rakousko je už v přímém styku se Spojenci. Domyslil jsem si, co Vídeň chtěla a co asi proponovala. Podrobnosti jsem se dověděl později.

Dívám se na rakouskou mírovou akci takto: Spojenci pomýšleli od samého počátku války na to, že by se Rakousko-Uhersko dalo odpoutat od Německa; byli by udělali s Rakouskem mír, s Německem však by byli bojovali dál až k úplné porážce. To jsem hned v zimě 1914 dovozoval z uvedených zpráv z Londýna, a potvrzoval mi to všude oficiální názor na Rakousko. V tom smysle pracovala rakouská propaganda: Rakousko jde s Německem z donucení, je vlastně proti Německu. Karel sám tak mluvil výslovně. Po smrti Františka Josefa měl Karel ve Francii i v Anglii silnější posici tím, že nebyl odpověden za válku; vyslovoval stále ochotu k míru a tím si získával u Spojenců sympathie.

Plán odpoutat Rakousko-Uhersko od Německa se zesiloval úspěchy Němců a porážkou Ruska, později ruskou revolucí. V roce 1916 jsme znamenali brzy na našem příteli a spolupracovníkovi Svatkovském, že se povážlivě smiřuje s Rakouskem, pod vlivem režimu Stürmerova pak výslovně hájil dohodnutí s Rakouskem, a třeba-li, i s Německem. Se Svatkovským sympathisovali někteří vlivní francouzští žurnalisté, kteří předtím byli s námi a proti Rakousku; z toho jsem se musil dovtípit, že také vládní kruhy tomu mínění přejí, a proto jsem na to dával stálý pozor.

Že zvláště ve Francii od samého počátku války byla dost rozšířena myšlenka, získat Rakousko-Uhersko proti Německu, lze vidět z toho, že velvyslanec Paléologue předložil hned 1. ledna 1915 podrobnější plán Sazonovu. Referoval jsem o tom v jiné souvislosti; zde lokálně dodávám, že Paléologue svůj plán prohlásil za osobní, ne za oficiální, a proto jej uvádím jen jako symptom; ministr Delcassé, jakmile mu o tom Paléologue referoval, další rozmluvy v tom duchu mu zakázal. Ve Francii vedle starší sympathie k Rakousku a zejména k Vídni brzy rozhodovalo více hledisko vojenské: separátním mírem s Rakouskem Německo vojensky oslabit a zdolat. Rozhodovala tu nepříznivá celková situace na bojištích. Tak si lze vysvětlit, že Briand, jenž rok předtím (v únoru 1916) přijal náš program, vrcholící v požadavku zničení Rakouska-Uherska, o rok později přistupoval na nabídky Sixtovy, které rovněž směřovaly k tomu, Německo isolovat a zničit. A vedle Brianda souhlasil se Sixtem (tedy s Karlem) Martin, ředitel protokolu (obřadnictví), Freycinet, Jules Cambon, Paul Cambon a jiní – tedy značná řada lidí vlivných a rozhodujících. Tento můj výklad věci, zdá se mi, je potvrzen stanoviskem francouzského generálního štábu a generála Foche: generální štáb se plánem vážněji zabýval po neúspěchu Nivellově.

Pokud se Clemenceaua týká, nejsem o vývoji jeho názorů dost informován. Když jsem přišel po prvé do styku s oficiální Paříží, slyšel jsem, že je nám nepřízniv. Ještě v Americe mi referovali, že na jaře 1918 chtěl jednat s Rakouskem a že už, tuším známým žurnalistou, navazoval styky (toho zneužil Czernin?), ale že ho nešikovnost Vídně odradila. V každém případě nám však právě Clemenceau velmi pomohl.

Naši se často nad těmi sympathiemi k Rakousku pozastavovali, ale nebyli Francouzové a všichni ostatní v té své politice tak dlouho potvrzováni a utvrzováni – námi? Kdo u nás, počínajíc vlastně původním názorem Palackého, hlásal austrofilství a myšlenku, že Rakousko je záchranou před Německem? A co se za války četlo o oficiální Praze až do roku 1917?... Francouzové se musili přeorientovat tak jako my, a mnozí to učinili, a důkladně. Na příklad Chéradame, s nímž jsme byli ve spojení; před válkou psal také pro zachování Rakouska-Uherska proti Německu, ve válce poznal, že Rakousko Německu již nedovede odolat.

Jednání Karlovo nemohlo mít úspěchu; a že se vůbec stalo a jak se stalo, je jen důkazem – důkazem ovšem velmi poučným – jak na obou válčících stranách oficiální kruhy politicky nebyly orientovány. Spojenci se zavázali přece Italii londýnským paktem k značným teritoriálním ústupkům na účet Rakouska-Uherska, oni však se také Rumunsku zavázali Sibiňskem a Srbsku slibovali jako minimum Bosnu-Hercegovinu a volný přístup k Adrii – co tedy zbývalo z Rakouska-Uherska? Nota bene – Rakousko, a zvláště Karel sám byl ochoten obětovat celou Halič zamýšlenému království polskému pod vedením Německa! Jestliže se vynořil plán podporovaný také generálním štábem francouzským, dát Rakousku náhradou pruské Slezsko nebo Bavorsko, je to opět a opět další důkaz té oficiální neorientovanosti.

Touto nesnází věcnou si vykládám, že zejména ministr Ribot byl ke Karlovým plánům opatrný a že nechtěl jednat bez Italie; také Anglie se ostýchala jednat s Karlem bez Italie. Karel a jeho zplnomocněnci sice tvrdili, že Cadorna a král (asi v době prvého jednání Sixtova) nabízeli Rakousku-Uhersku mír, ale pochybuji, že zpráva je v tomto znění úplná. Někteří vyjednavači Karlovi zesilovali svou nabídku tvrzením (nepravdivým), že se také pocarské Rusko – kníže Lvov – Rakousku nabízelo, ale toto tvrzení, stejně jak o Italii, na Francouze a na Angličany už nemohlo působit. V Paříži měli zprávy, že se naopak Rakousko – Czernin – nabízelo Rusku. Sám jsem se také dověděl v Rusku (v srpnu 1917), že tam přinesl holandský korespondent důvěrné poslání Rakouska tehdejšímu ministrovi zahraničí Tereščenkovi; Rakousko přiznávalo Rusku separátní mír; pokud jsem zpraven, Tereščenko nebyl proti tomu, jenže tehdejší vláda neměla již moci a náležité odvahy. O jednáních s Ruskem jsem ostatně referoval už dříve.

Jak neorganické bylo jednání Dohody s Karlem, vysvítá z toho, že v době, kdy spojenecké mocnosti v polovici prosince 1917 byly ještě ochotny navazovat styky nabízené Rakouskem za účelem zkoumání půdy pro eventuální mír (Revertera, Mensdorff), Francie uznala naši Národní radu jakožto hlavu československé armády, zřizované ve Francii, a že nařízení o ustavení této samostatné československé armády ve Francii bylo podepsáno Clemenceauem a drem Benešem dne 7. února 1918, den potom, kdy Rakousko (císař Karel) považovalo za možné ještě jednou se pokusit prostřednictvím španělského krále získat Wilsona pro jednání o mír. A konečně vysvítá neorganičnost toho jednání přece i z toho, že v lednu 1917 Spojenci v odpovědi Wilsonovi žádali naše osvobození, a tento požadavek položil dokonce Briand.

Že Rakousko a zejména Karel tak jednali, tomu se nedivím. Rakousko roku 1917 poznávalo již svou slabost, a proto propagovalo svůj neupřímný protiněmecký plán. V dubnu 1917 napsal Czernin svůj pověstný referát o situaci Rakouska (a to na rozkaz Karlův po homburské schůzi!) pro císaře Viléma a německé vrchní velení; už jsem připomněl, že se o tom referátě Dohoda brzy dověděla. A rozumí se, že tím mírová akce Karlova byla zeslabena.

Jen stručně se zmiňuji o tom, jak Německo a zejména císař Vilém přijali Clemenceauovo odhalení; jsou zprávy o Karlově Canosse, ale tvrdilo se také, že Karel své nabídky učinil s vědomím Německa. Tvrdí to Ludenforff – firma ovšem co do kritického konstatování faktů a jejich hodnocení nespolehlivá. Ale Berhmann-Hollweg v době Sixtova jednání nejasnou stylizací budil zdání, že by nebyl neochoten postoupit Francii aspoň část Alsas-Lotrinska.

Pro nás na začátku 1918 bylo důležité, že Clemenceau tak ostře vystoupil proti Vídni. Tím, že Clemenceau odhalil Karlovo a Czerninovo jednání politické veřejnosti a Rakušany usvědčil z neloyálnosti, velmi nám prospěl a ulehčil nám protirakouskou práci, které jsem se usilovně ujal hned od svého příchodu do Ameriky.

 Když jsem přijel do Ameriky, našel jsem všude, ve světě oficiálním i v širší veřejnosti, přes odhalení Clemenceauovo, austrofilství ještě silné a měli jsme proto s potíráním Rakouska práce mnoho. Ale propagandě naší se dařilo ve veřejném mínění po celé Americe, ve společnosti washingtonské i v jiných městech, a vůbec v širokém publiku politickém. Naše články, interview, přednášky, memoranda, intervence den ze dne nám získávaly sympathie a přátele. Prospěla nám i naše dřívější práce v Anglii, a také naši přátelé angličtí, zejména Steed, nejednou nepřímo působili na změnu názorů v náš prospěch. Politicky vedle hesla sebeurčení národů zvláště působil argument historický, že stát náš podle práva ještě existuje a že zejména máme stejné právo na stát jako Maďaři; v tom jsme se mohli dovolávat svědectví Wilsonovy knihy o státě (The State). Účinné byly argumenty o volebních výsadách šlechty a vůbec o všech institucích a zřízeních protidemokratických v Rakousku-Uhersku; fakt, že Němci a Maďaři, menšina, potlačovali většinu občanstva, působil vždy a všude velmi mocně. Stejně mocně působily zprávy o rakouských a maďarských ukrutnostech, páchaných na našich občanech a občanech jiných národů. Předváděli jsme doklady z publikace profesora Reisse a jiné.

Vydatný byl vždy argument, který nám dávali – Maďaři a Němci svými nepravdami a lžemi; jejich vyvracením jsme vždy získávali. Příklad: na schůzi pořádané pacifisty maďarofilský propagátor neomaleně lhal, že Maďaři roku 1870 v parlamentě protestovali proti anexi Alsas-Latrinska: usvědčil jsem řečníka, že to byl sněm český, kde se to stalo, kdežto maďarský parlament za vedení Andrássyho prosadil neutralitu Rakouska-Uherska, čímž ovšem pomohl Prusku. A týž Andrássy pak šel s Bismarckem, takže de facto Maďaři položili základ Trojspolku a jeho politice. Tohoto argumentu jsem mohl a musil proti maďarské propagandě užít často.

Propaganda jako všude měla účel seznamovat Ameriku s naší historií politickou a kulturní; o Češích a o bývalém království českém se ovšem vědělo, ale měli jsme obtíž se Slováky; byli neznámí a Američané chápali těžko, že tvoří část našeho národa.

Američané musili být přesvědčováni, že náš národ chce být svobodný a že o svobodu usiluje. Tu bylo třeba vyvracet mnohé výtky, stále se opakující, že čeští předáci a vůdcové doma proti Rakousku nepřátelsky nestojí. Désaveu z ledna 1917 se nám vytýkalo ještě i v Americe. Důvod byl tím účinnější, že désaveu zdálo se potvrzovat Wilsona.

Proti tomu jsme ovšem uváděli a stále opakovali, že désaveu docela patrně bylo vynuceno, a paralyzovali jsme je prohlášeními pozdějšími. V tom nám byla nápomocna, jak už vzpomenuto, interpelace Němců z prosince 1917; uváděli jsme ji jako doklad, že náš národ je skutečně v odboji proti Rakousku.

V témže smyslu bylo užito deklarace z 6. ledna 1918, a pro Slováky jsme mohli využít svatomikulášského manifestu (z 1. května), ačkoliv text, jak jsme jej dostávali v Americe, docela patrně byl neúplný nebo censurou maďarskou falšovaný.

Naše protirakouská propaganda byla zesilována propagandou všech ostatních národů Rakouska-Uherska. V svých článcích a publikacích jsme hájili také práv těchto ostatních národů a byli jsme s vedením Jihoslovanů, Poláků, Malorusů, Rumunů a Italů v úzkém spojení. Velmi často byly schůze společné. Kongres římský nám byl učiněnou zbraní, a stejně Středoevropská unie.

Velmi působilo dokazování, že Rakousko je spoluvinno válkou. Propaganda rakouská a maďarská svalovala všechnu vinu války na Německo; dokázali jsme, že Rakousko má také vinu velikou.

Když císař Karel, vláda a někteří politikové počínali rakouským národům a zejména nám Čechům dělat sliby (v trůnní řeči, zahajující parlament, císař slibuje ústavní a správní změny s výslovným zřetelem k Čechám), uvádělo se to proti nám. Proti tomu jsme ovšem mezi vším jiným uváděli, jak se rakouští ministři Seidler a Czernin (tento v Brestu Litovském) protivili Wilsonově formuli sebeurčení národů; velmi ostře jsme posvítili na briskní způsob Czerninovy odpovědi na Wilsonovy podmínky mírové. Ale hlavně jsme s důrazem vytýkali, že Rakousko své sliby dělá ze slabosti a že je dělá neupřímně; Karel na podzim 1917 pomýšlel na to, dát se korunovat na krále českého, a místodržitel Coudenhove plán podporoval; ale vláda vídeňská odmítla tento plán, nemluvíc ani o tom, že formální korunování pro náš národ nic neznamenalo. Než to všechno sotva by nám bylo stačilo, kdyby se zatím naše politická situace valně nebyla změnila tím, že po vzoru Francie také ostatní Spojenci naši Národní radu a její snahy uznávali, protože jsme ve třech spojeneckých zemích měli své legie. Zvláště pak přispěl nám v Americe ohlas, který po celém světě měla naše výprava sibiřská.