TGM Světová revoluce 75: Kdo zavinil boje s bolševiky

O tak zvané anabasi sibiřské povím zde jen tolik, kolik je třeba pro pochopení a doplnění této zprávy o naší politické práci za hranicemi.

Byl jsem v Japonsku, když jsem dostal první zprávy o obtížích dopravy legií do Vladivostoku (dohoda v Penze o odevzdání části zbraní) a o zadržení transportu pro japonské nalodění ve Vladivostoku. O měsíc později se stal osudný incident čeljabinský. V Čeljabinsku totiž, dne 14. května, jak mně bylo tenkrát hlášeno, německý zajatec poranil našeho hocha a byl za to na místě skolen. Čeljabinští bolševici se přidali na stranu německých a maďarských zajatců, a následovaly další, teď už známé události v Čeljabinsku, končící vzetím města našimi oddíly. To ovšem byly již následky a důsledky dřívějších sporů, vzniklých mezi lokálními sověty a Moskvou a naším vojskem, ubírajícím se drahou do Vladivostoku. Dne 21. května byli již Maxa a Čermák, představitelé Odbočky, zatčeni v Moskvě.

O těchto a následujících událostech jsem se dověděl teprve v Americe; koncem května se usnesly v Čeljabinsku naše oddíly, provádět přechod vojska do Vladivostoku způsobem vojenským. Dne 25. května skutečně začal boj, anabase vojenská, válečná; během června docházely zprávy o vítězných bojích našich s bolševiky, zejména zpráva o dobytí Penzy (29. května). Následovaly pak zprávy o dobytí jiných měst na Volze (Samary, Kazaně a tak dále) a o obsazování měst a magistrály na Sibiři.

Účinek těchto zpráv v Americe byl překvapující a takřka neuvěřitelný – najednou Čechové, Čechoslováci, byli známi každému; naše armáda na Rusi a na Sibiři stala se předmětem obecného zájmu a její postup vyvolával přímo nadšení. Do jisté míry, jak v takových případech často bývá, nadšení rostlo neznalostí věcí; avšak americká veřejnost se opravdu nadchla. Anabase našich ruských legií nepůsobila jen na veřejnosti širší, nýbrž i na kruhy politické. Opanování magistrály a obsazení Vladivostoku to všecko se jevilo jako báje a pohádka; úspěchy německé ofensivy ve Francii tvořily jí temné pozadí. Opanování magistrály přisuzovali i střízliví politikové a vojáci značný význam vojenský; sám Ludendorff způsobil protest své vlády, daný bolševikům, proti naší armádě v Rusku, a naší anabasi přičítal, že se němečtí zajatci nemohli vrátit domů a zesílit armádu.

Politický úspěch v Americe byl rozhodný, tím rozhodnější, že se také v Evropě sibiřská anabase posuzovala a přijímala stejně. Je jisto, že na politické rozhodnutí vlády ve Spojených státech anabase měla vliv; zprávy o událostech na Sibiři dostávaly se do Ameriky přímým kabelem dříve a našly tam silnější ohlas než v Evropě; v Americe se staly naše legie populárními začátkem srpna, v Evropě o něco později. V Evropě politická a vojenská veřejnost byla živěji zaujata událostmi doma, neboť tam se válka vedla.

Docházely mne ovšem brzy, jak v každé válce ani jinak být nemůže, zprávy nepříznivé. S počátku to byly zprávy o rozmanitých nedostatcích v armádě; za chvíli, počínajíc zářím, armáda opouštěla dobytá města na Volze. Boj na tak dlouhé frontě jistě byl obtížný a zabrání volžských měst bylo stratégicky asi chybou. Po nějaké době rozšiřovány zprávy nám nepříznivé o mravním stavu naší armády na Sibiři; začala protipropaganda bolševiků a všech našich politických nepřátel.

Mne více mrzely zprávy spojeneckých důstojníků, přicházejících z Ruska a ze Sibiře, doličující úpadek kázně v naší armádě; zprávy ty se dostaly jen z malé části na veřejnost, a je přirozené, že nás poškozovaly. Přesto nám zůstaly sympathie velké většiny veřejného mínění a vládních kruhů zabezpečeny.

Domáhal jsem se u vlády pomoci pro naše hochy, a skutečně přišlo k pomocné vojenské výpravě na Sibiř a k akci presidenta Wilsona a Červeného kříže amerického. Dne 3. srpna 1918 se dohodla americká vláda s japonskou, že obě vlády pošlou do Vladivostoku několik málo tisíc vojska; účel akce byl vyhlášen slovy: „poskytnout Čechoslovákům takové záštity a pomoci, jaká je možna, a to proti ozbrojeným rakouským a německým válečným zajatcům, kteří je napadají.“ President Wilson povolil kredit 7 milionů dolarů, poskytnutý z fondu, jímž osobně disponoval. Bylo zřízeno zvláštní komité pro pomoc sibiřské armádě, jež penězi mělo disponovat; byl v něm také náš zástupce. Vzpomínám tu osob, které nám pomáhaly: Mr V. Cr. McCormick věnoval hodně svého času našim legiím a působil na Wilsona, že nám bylo poskytnuto úvěrů; S. M. Vauclain velmi se nás ujímal, a opět, i ve věcech týkajících se legií, přispěli nám sekretáři Lansingovi pánové Polk a Long. Mr Landfield, zvláštní asistent v Departementu of State, zajímající se velmi o všecky věci ruské, byl nám velice oddán. Generál Goethals, stavitel panamského kanálu, předseda nákupního oddělení pro armádu, přispěl nám ku pomoci a stejně generál March, náčelník štábu. Ještě uvádím kapitána Sheldona, přiděleného generálním štábem našemu vojenskému attaché Hurbanovi; jeden z prvých, s nimiž jsem ve věcech vojenských přišel do styků, byl kapitán Blankenhorn. Tento stručný, suchý výčet jmen ukazuje, jak naše věc sibiřskou anabasí pronikla do nejvyšších a rozhodujících oficiálních kruhů. Americký Červený kříž nám hodlal věnovat rozmanité zásoby a dodávky v ceně 12 milionů dolarů; avšak tato pomoc, jakož celá pomocná akce, byla ve skutečnosti slabší, než jsme očekávali, protože spojení se Sibiří a dodávání předmětů z Ameriky bylo obtížné a někdy přímo ilusorní.

Vojenská misse, poslaná na Sibiř, měnila své plány ohledy na Japonce a jinými komplikacemi a do bojů proti bolševikům nezasahovala; přizpůsoboval jsem se názorům vlád a vojenských autorit Dohody, ale bez valného úspěchu – mocnosti dohodové nebyly shodny mezi sebou, a mé nazírání na Rusko přece jen se lišilo od plánů spojeneckých, úzce politických a vojenských, a tím právě, za dané situace, nedostatečných.

Situace nás přiměla ke zvláštnímu zpravodajství o věcech sibiřských. Podle znalostí věci, které jsem měl o Rusku a ovšem o našich, a podle zpráv, docházejících nás posly a osobami ze Sibiře a z Ruska od naší armády, dodávali jsme časopisům a některým politickým osobám i vládě zprávy. Když se na příklad počalo mluvit o Semenovu a když o jeho poměru k naší armádě kolovaly zprávy nesprávné, podali jsme americké vládě a presidentovi memorandum, líčící tohoto dobrodruha, s nímž se někteří naši lidé docela zbytečně mazlili, ve správném světle. Vývoj věcí dal za pravdu memorandu (psanému plukovníkem Hurbanem, jenž vykonával službu vojenského attaché ve Washingtonu od konce července). Americký generál Churchill po nějaké době plně naši zprávu potvrdil, a tím byla naše autorita znovu zesílena jako v mnohých případech podobných.

Otázku, kdo byl boji na Rusi a na Sibiři vinen, zda my či bolševici, netřeba tu podrobněji probírat. Myslím, že o celé věci platí úsudek francouzského důstojníka a později také bolševika Sadoula. Sadoul viděl docela dobře již v únoru a v březnu 1918 a stejně později, když propukl boj, že bolševická vláda v Moskvě neposuzovala situace správně a že naší armádě neprávem přičítala nějaké tendence reakční. To nebylo správné a nebylo upřímné, zejména od Trockého, jenž sám ještě počátkem května 1918 očekával pomoc Spojenců proti Německu. Situace byla přiostřována jednotlivými místními sověty a vlivem nerozumných a politicky nezralých místních veličin. Je pravda, že Moskva byla štvána nerozumným a zrádným postupem bolševiků českých.

Uvedl jsem ujednání se sověty ze dne 26. března 1918: Komisař Stalin ve jménu moskevského sovětu nařizuje místnímu komisaři v Penze, aby naši hoši byli podle úmluvy propouštěni do Vladivostoku, ale již 28. března, tedy druhý den po rozkazu, naši zachytili telegramy sovětu omského, žádajícího odzbrojení našeho vojska a dopravení do Archangelska. Nátlaku místních sovětů a bolševiků českých podlehla konečně Moskva. Naši hoši lokálně provedli částečné odzbrojení, jak je Moskva žádala (zbraň prý byla majetkem ruským); naši hoši chápali obtíže Moskvy vůči Němcům po brest-litovském míru, podle něhož nesmělo být na ruském území ozbrojených sil protiněmeckých, avšak na druhé straně vycítili neloyálnost Moskvy. Nebylo loyální, jestliže bolševici předložili v červnu Němcům návrh, aby proti našim na Sibiři svolili ozbrojit německé zajatce; Němci byli korektnější a vyslovili se proti tomu.

Kromě toho posílila do jisté míry rozpor mezi našimi vojsky a sověty i neinformovanost na obou stranách. Tak spojenecké mocnosti neinformovaly včas naše vojsko o svém rozhodnutí dopravit první divisi přes Archangelsk.

Proti rozličným zbarvovaným zprávám poslal jsem koncem června (30.) výklad Čičerinovi, také v hlavních listech v Americe a v Evropě uveřejněný, v němž jsem podal naše stanovisko. Naše boje na Sibiři nebyly žádnou intervencí proti bolševikům; nevznikly z žádné politiky intervenční, nýbrž z uvedených příčin, nutících nás k obraně.

Proto je také docela nesprávné vinit nás z toho, že jsme, třeba i mimoděk, přispěli k zavraždění cara a jeho rodiny bolševiky v Jekatěrinburku (16. čevence 1918). Prvá oficiální zprávy v Moskvě totiž zněla, že zastřelení cara poručil místní sovět pro nebezpečí útěku cara a pro možnost, že by ho Čechoslováci odvedli: naši obsadili Jekatěrinburk teprve 25. července, avšak hlavní věc je, že naše legie na Sibiři neměly naprosto žádného plánu osvobodit cara. Nešťastník! Jeho vlastní lidé černosotněnští ho obětovali a uvažovali o jeho odklizení, podle potřeby i zavraždění; přišli bolševici a provedli, co monarchisté zamýšleli – historie si libuje v takových ironiích…

Odcházeje z Ruska, zanechal jsem, jak už vzpomenuto, příkaz, aby se od zásady nevměšování neupouštělo; ale výslovně jsem zdůraznil nutnost obrany, jestliže bychom byli kteroukoli slovanskou stranou napadeni. To jsem dal Klecandovi písemně. Naše vojsko nemělo intervenovat ve prospěch té nebo oné strany, ale smělo a mělo se bránit – obrana je něco jiného než intervence politicky určená. Sám jsem ovšem z Washingtonu nemohl podávat ani politických, nadtož vojenských podrobných rozkazů. Naše Odbočka v Rusku a jednotlivé vojenské oddíly musily podle dané situace rozhodovat samy, a mně nezbylo než jejich soudnosti a dobré vůle důvěřovat. A tato důvěra zklamána nebyla. Hoši sami cítili velmi dobře, že se jim nedostává politického vedení; vzpomínám tu na telegrafickou zprávu z polovice června, poslanou Gajdou a Pleským, žádajícími si bezpečného politického vůdce. Jestliže ho nebylo, vedení na vzdálenost nebylo možné.

Nechtěl bych a nemohl bych hájit všeho, co se po mém odchodu v legiích stalo, nejen v politice, nýbrž ani v stratégii. Viděl jsem jistou nejednotnost a kolísání politického vedení, záchvaty dobrodružství a častou bezradnost jednotlivých oddílů vojenských (mluvím tu jen o roku 1918); měl jsem dojem, že sibiřské vedení nepoznalo hned neschopnost Kolčaka a jeho germanofilského okolí a podobně. Ale na vysvětlenou a na omluvu smím říci, že politika Spojenců nebyla dost prozíravá a že jednání bolševiků nebylo správné a loyální; naši hoši byli přesvědčeni, že bolševici proti nim byli vedeni Němci a zejména Rakušany a Maďary a že tedy bojují vlastně proti Německu a proti Rakousku. Ve všech zprávách se ukazovalo na účast německých a maďarských zajatců v bolševických oddílech proti našim. Také politika Spojenců na Sibiři byla nejasná; z podrobností uvádím, že právě francouzský komandant Guinet usiloval o frontu na Volze, očekávaje pomoc od vybájené spojenecké armády při Vologdě. A našim se zdálo, že českoruská fronta volská je obnovením bojů proti Němcům a proti Rakušanům.

Celkem věc dopadla dobře a lépe, než dovozovali nejen naši nepřátelé, nýbrž i naši spravedlivější kritikové. Pokud se týká disciplíny naší armády, sluší uvážit její vyčerpanost nepřetržitými pětiměsíčními boji, později její rozptýlenost po Sibiři od Uralu k Vladivostoku, pak zase její dlouhou nečinnost a při tom všem obecnou nervositu v Rusku; pokud běží o stránku vojenskou, připouštím vady improvisované armády a jejího vedení, jak jsem to již vyložil. V poslední příčině třeba zase připomenout nejednotné a neurčité postavení Dohody a později i postavení Ameriky k Rusku a neshody a nejistoty tím vznikající; na příklad misse francouzská souhlasila na základě rozhodnutí nejvyšší válečné rady spojenecké s plánem sovětské vlády, neposílat vojsko do Francie jen Vladivostokem, nýbrž také Archangelskem a Alexandrovskem, čímž by jednota a síla vojska byla bývala povážlivě oslabena.

Naše vojsko dlouho a ochotně snášelo své hmotné nedostatky a mravně trpělo dlouhou odlukou od svých rodin a od vlasti; jistý úpadek kázně se mohl očekávat. Ale armáda přesto a přes mnohá zklamání, s nimiž se potkávala, nebyla demoralizována; jednotlivé části prodělávaly značnější krise, jak svědčí samovolná smrt plukovníka Ševce, která však svou tragičností působila očistně.

Duch naší sibiřské armády se musí posuzovat také podle její činnosti nevojenské. Naši vojáci podnikali stále a všude vedle své práce vojenské také práce rozmanitého druhu hospodářského. Velmi brzy byly organisovány při vojsku pracovní družiny (v srpnu 1918); o něco později byla založena obchodní komora a pak spořitelna a banka. Na Urale a jinde organizovali naši vojáci práce průmyslové, a nechtěl bych tu zapomenout na velmi slušně vybavenou vojenskou poštu. To všecko se musí mít na mysli, když se mluví o naší armádě v Rusku a na Sibiři. Nejde jen o gloriolu heroické anabase; nechceme ji zveličovat, ale je docela nesprávné, pokládat ji za pouhou chvilkovou raketu. V této souvislosti budiž také uvedeno, že se na Sibiři počali do naší armády hlásit i naši Němci; byly z nich formovány oddíly pracovní.

Konečně se musí ukázat na poměrně bezvadné navrácení celé armády cestou kolem světa. Míním tu předně fakt, že naši hoši svou disciplinou, svým vystupováním na jednotlivých stanovištích své světové dráhy šířili u neznámých národů zvěsti o nás; o tom mám od amerických a jiných kapitánů převážejících lodí velmi milé zprávy. I v tom se jeví disciplina. Za druhé, zdůrazňuji celou techniku přepravy a v tom zase vidím organizační schopnost a dovednost. Málo lidí si přesněji dovede představit, jakou velikou věcí byl návrat z Dalekého východu cestou téměř kolem světa, posuzováno čistě technicky. Že pak tento návrat byl umožněn v poměrně krátké době (prvý transport z Vladivostoku domů proveden 9. prosince 1919; 17. června 1920 přibyl do Prahy generální štáb a 30. listopadu byla evakuace skončena), děkujeme také ochotě Spojenců, že nám poskytli lodí, a ministru Benešovi za úspěšné jednání se Spojenci.

Můj plán ovšem byl, aby se armáda co nejdříve dostala do Francie; tam se měla vojensky uplatnit. Armáda do Francie nepřišla; ale hlavní věc byla, že jsme armádu měli a že se přece uplatnila. Právě sibiřská anabase je důkazem, že mé úsilí o armádu velikou bylo správné a že nám přineslo ovoce; malé, nevojenské a politické oddíly, jak je chtěli naši v Rusku a ruská vláda, byly by na Rusi zapadly a v bolševické lučavce se rozplynuly.

Mluvit o tom, co by se asi bylo stalo, kdyby se byla naše armáda přepravila do Francie, když se už schylovalo k míru, ty a podobné rozumy ponechám historikům a politikům „kdyby“ – jistě bychom ji byli politicky také dobře využili.