.jpg)
Shrnu tedy, co posud o formaci našeho vojka ve spojeneckých armádách bylo řečeno, a objasním politický a mezinárodní význam našeho zahraničního vojska.
Hned na počátku války v českých koloniích všude byl docela spontánní protikarouský program, vstupovat do spojeneckých armád. V zemích, které byly ve válce a mobilizovaly, byli odvedeni naši kolonisté, pokud už byli občany těchto států, do armády své; ti, kteří občany nebyli, vstupovali jako dobrovolníci.
Ve Francii naši byli napřed přijímání jen do cizinecké legie. Tam ovšem nebyli velmi rádi, a proto se hleděli co nejdříve dostat do řádné armády nebo tvořit samostatnou část. Jenže ve Francii našich lidí bylo velmi málo; jejich počet s počátku nepadal na váhu. Teprve později byla formována ve Francii zvláštní armáda, když došli dobrovolníci z Ruska a z Ameriky. Přesto Francie nejdříve pochopila význam našich legií a podporovala jejich formaci nejen u sebe, ale i na Rusi; Francouzové sami měli značnější počet alsaských a lotrinských dobrovolců a také proto byli v naší věci iniciativnější.
V Rusku byly poměry jiné. Tam byly kolonie naše větší, a proto se mohlo pomýšlet na zvláštní část vojska. Tak vznikla Družina, ale jako část armády ruské; brzy však, když se octli v Rusku první zajatci, vznikla myšlenka české části samostatné. Historii našeho ruského vojska jsem už podal.
V Italii našich kolonií nebylo; byli po městech jen jednotlivci nebo skupiny našich lidí. Ale když se množil počet zajatců, počalo se také v Italii pracovat na vytvoření našich vojenských částí. Úspěch se také dostavil, ačkoli později než jinde.
V Anglii byla slabá kolonie v Londýně, ale začala agitací pro vstup do anglické armády velmi brzy a účinně. Náš krajan Kopecký na počátku války pomocí Steedovou vymohl, že Češi do anglické armády směli vstupovat.
V Americe, kde jsme měli našich lidí nejvíce, delší dobu bylo nemožné formovat vojenský oddíl, protože Amerika byla neutrální; teprve roku 1917 se rozhodla pro válku. Proto se s počátku hlásili někteří naši lidé ze Spojených států do armády kanadské, kde se organizovala česká setnina z dobrovolníků, získaných ve Spojených státech Tvrzickým a Císařem; ale byly i tam potíže, protože americká vláda od svých občanů vyžadovala přesného dodržování neutrality. V roce 1917, po vypovědění války Amerikou, Štefánik, v souhlase s francouzskou vládou, organizoval odvod do našich legií ve Francii; neočekával jsem od této akce mnoho, ježto na tisíce našich hochů vstoupilo do americké armády hned po vstupu Ameriky do války na jaře 1917.
Já jsem pomýšlel na formaci našeho vojska od samého počátku a hned z Prahy. Vzkázal jsem přes Anglii panem Voskou do Ruska, aby přijímali naše zajatce a přeběhlíky.
Nejvíce zajatců jsme právě měli v Rusku, proto se obracely mé zraky přirozeně tam, a tam jsme po dlouhých útrapách konečně vybudovali skutečnou armádu. Z Ruska jsme odeslali menší část také do Francie.
Vznikem našich legií byl dán problém, jak upravit poměr československého vojska k armádě státu, na jehož území se legie formovaly; a tím zároveň byl dán problém o poměru našeho a tím i cizího vojska k naší Národní radě, jakožto vedoucímu politickému orgánu osvobozenské revoluce.
Tento problém byl dán v Rusku, ve Francii, v Italii a byl dán také v Anglii a v Americe, protože se v dané chvíli vojska anglická a americká mohla na bojišti ve Francii stýkat s našimi částmi, což se také dělo. Pro Ameriku však byl to problém i proto, že v našem vojsku byli také občané američtí a našinci z Ameriky vůbec. Takto docela přirozeně musil být od zimy roku 1917 všude ve spojeneckých zemích, dokonce i v Japonsku a Číně, český vojenský problém řešen mezinárodně. Jen v Rusku sovětském stala se věc neurčitou, když se Rusko stalo neutrálním, a protože vůbec všecka mezinárodní ujednání s Ruskem byla neurčitá.
Řešení bylo všude stejné: vláda spojenecká dovolila na svém teritoriu formaci a odvod dobrovolníků ze zajatců i nezajatců; zároveň spojenecká vláda uznávala Národní radu za politický orgán našeho odboje a tím i vojensky za vrchní velitelství vojska. Nebo jinak vyjádřeno: naše vojsko bylo, třebaže částí spojenecké armády, vojskem autonomním, podřízeným Národní radě. Já jsem byl vrchním velitelem, po případě diktátorem armády, jak to prohlásili hoši v Rusku, ale ovšem ne vojevůdcem; mé postavení odpovídalo poměru suverénů k armádě, vedené svými vůdci a úřady. Ti vůdcové v daném případě byli generálové francouzští, italští, ruští.
Uznání Národní rady jako vrchní vojenské autority zahrnovalo v sobě uznání jednoty celé armády, tj. všech částí ve všech spojeneckých zemích. Protože se naše ruská armáda stala částí armády ve Francii, byl hlavním vojenským velitelem francouzský generalissimus a ten pak jmenoval generála Janina generalissimem všech našich legií.
Generál Janin, jak vyloženo, byl s vojenskou missí v Rusku; poznal Rusko a ruské poměry vojenské a poznal již v Rusku vojsko naše. Na začátku 1918 řídil pro Národní radu odvody z francouzských zajateckých táborů, do nichž se dostali naši zajatí vojáci přes Italii ze Srbska. Na své cestě na Sibiř zastavil se u mne ve Washingtoně, i mohli jsme se takto o eventuálních úkolech naší armády na Sibiři dobře dohodnout. Generál Janin konal svůj těžký úkol loyálně a s rozvahou.
Ve skutečnosti se ta funkce nemohla prakticky rozvíjet, protože jednotlivé části nebyly spojeny v jednotný celek, a legie ruské zůstaly na Sibiři; ve Francii sloučena byla část z ruských legií s dobrovolníky americkými a s původními dobrovolci ve Francii; v Italii byla legie mnohem větší než ve Francii; ale nedošlo k jejímu spojení s francouzskou, jen nepatrná část, tuším prapor, byl poslán do Francie, aby jednota naší armády přece byla dokumentována.
Protože jsme armádu zřídili poměrně pozdě, šlo předtím a od samého počátku zahraniční akce o to, domoci se uznání našeho národního a politického programu, representovaného Národní radou. Naše zahraniční akce byla revoluční, ve Spojených státech platil princip legitimity; proto se dálo i uznání našeho programu a Národní rady postupně a nikoli bez obtíží. S počátku k uznání docházelo neformálně tím, že Spojenci mne, dra Beneše a Štefánika uznávali osobně, že s námi jednali; sem spadá na příklad už předsednictví ministerského předsedy Asquitha na mé londýnské přednášce.
Podobně se věc měla v oboru vojenském. Na počátku války jsme měli obtíže pro platné mezinárodní smlouvy a zvyklosti; naši zajatci byli Spojencům mezinárodně Rakušany. Ve všech spojeneckých zemích trvalo to delší dobu, než se pochopil a uznával rozdíl mezi Rakušanem a Čechem a Slovákem. Nejen na Západě, nýbrž také v Rusku - a tam nejpřísněji – dbalo se této státoprávní a mezinárodní skutečnosti. Naši to těžce chápali, a vznikaly tím mnohé a nepříjemné incidenty ve všech zemích. Proto bylo úspěchem už to, když jsme na počátku v jednotlivých státech vymohli pro naše zajatce, podobně jak pro jiné zajatce neněmecké a nemaďarské, rozmanité úlevy.
Prvého oficiálního a výslovného uznání našeho národního programu dostalo se nám ministrem Briandem 3. února 1916; o tom bylo vydáno oficiální komuniké. A na tomto základě žádala Dohoda zase ministrem Briandem v odpovědi na Wilsonův dotaz o podmínkách míru osvobození Čechů a Slováků od cizího panství. To se stalo 10. ledna 1917.
Rok 1917 se nám stal nebezpečným tím, že císař Karel potají usiloval o brzký a separátní mír, aby takto svou říši zachránil. Vyložil jsem už, jak se tímto tahem Habsburků austrofilství všude uplatňovalo a jak námluvy Karlovy platily právě Francii. Pokus Karlův ztroskotal a byl úplně vyvážen formací našich legií v Rusku, ve Francii a v Italii a vojenskými smlouvami s Francií od prosince 1917. Národní rada, s ní náš politický program, byla postupně všude uznána, a byla pak také uznávána naše armáda. Léto roku 1918 přineslo nám řadu rozhodujících uznání všech spojeneckých států.
Jak se formování legií a jejich účast ve společném boji politicky uznávala a hodnotila, vidět dobře z deklarace ministra Balfoura (9. srpna 1918), který úplně souhlasil s naším názorem na jejich význam a přijal naši (Benešovu) formulaci; proto zde Deklaraci podávám:
Od samého počátku války československý národ všemi prostředky, jež byly v jeho moci, odporoval společnému nepříteli. Čechoslováci vytvořili značnou armádu, bojující na třech bojištích a usilující na Rusi a na Sibiři zadržet německou invasi.
V uvážení tohoto úsilí k dosažení nezávislosti pokládá Velká Británie Čechoslováky za spojenecký národ a uznává jednotu tří československých armád za armádu spojeneckou a válčící, stojící v pravidelné válce proti Rakousku-Uhersku a proti Německu.
Velká Britanie uznává také právo Československé národní rady jakožto nejvyššího orgánu československých národních zájmů a jakožto nynějšího poručníka (trustee) budoucí československé vlády, jenž má nejvyšší moc nad touto spojeneckou a válčící armádou.
Na základě této deklarace ujednal dr Beneš za Národní radu dne 3. září s Velkou Britanií prvou smlouvu. Politickou ideu našich legií stručně vyjádřil francouzský president v zahajovací řeči mírové konference pařížské slovy: „Čechoslováci si vybojovali na Sibiři, ve Francii a v Italii svého práva na nezávislost.“
O rozsahu naší zahraniční armády podávám tuto (zatímní) statistiku:
Vojsko ruské 92 000 mužů
Vojsko francouzské 12 000 mužů
Vojsko italské 24 000 mužů
-------------------
128 000 mužů
K tomuto počtu kombatantů sluší přičíst 54 000 italské tak zvané domobranecké části, formované po příměří – tedy celkem asi 182 000 mužů.
Myslím, že pouhé uvedení těchto hrubých číslic, dává dobré ponětí o naší zahraniční vojenské akci a o jejím významu politickém; početnost a kvalita legií ukazují, proč spojenecké vlády a armády uznávaly naše vojsko a naši činnost a proč naše hnutí přijímaly s respektem a sympathií. A naše zahraniční vojsko má a bude mít také důležitost doma: počítáme-li rodiny, příbuzenské a přátelské svazky legionářů, pak máme aspoň jeden milion osob, které s legiemi jsou v přímém spojení – legie jsou pro náš stát význačnou a značnou politickou silou.
Uvedené číslice jsou přibližně a podle zpráv, nastřádaných do února 1923; pokud podle těchto zpráv dovedu odhadnout ztráty na životech padlých a zemřelých, tož podávám číslici 4 500 mužů a to pro Rusko-Sibiř, Francii a Italii – těmito obětmi na životech jsme zaplatili uznání své samostatnosti.
.jpg?s3=1)
